Lukáš Kalivoda: Malba vodou - doprovodný text od Kamila Nábělky

Lukáš Kalivoda, Malba vodou
Galerie Kostka, MeetFactory, 22. 9.–4. 11. 2018

Doprovodný text: Kamil Nábělek

Lukáš Kalivoda je umělecky činný ve více oborech, pracuje se sklem, vytváří objekty i instalace, rozvíjí svébytné tiskařské a malířské techniky. Vždy se snaží přistupovat ke svým projektům inovativně a nezávisle na předchozích řešeních, přitom nalézá vlastní přístupy jak ke zpracovávaným materiálům, tak i k používaným technikám a technologiím. Jeho aktivity jej vedou v jistém ohledu „napříč“ tradičním dělením oborů a uměleckých výrazových forem. Zároveň s tím své postupy a kompoziční strategie systematizuje a repetitivně variuje. Tímto způsobem vzniká základní naladění jeho děl dané proměnlivým vztahem novosti až nepředvídatelnosti a současně implicitního řádu.

Vidíme to i v jeho současném projektu Malba vodou, v němž se technologicky inovativní postupy propojují s promyšlenými kompozičními strategiemi i náhodnými procesy. Lukáš Kalivoda musel vymyslet takřka nový malířský „dispositiv“, tj. soubor praktik, strategií i technických podmínek a zařízení, jež nyní v jeho rukou přestrukturovávají stávající metody a techniky tradiční malby. Může se tak netradičně podívat na samotné její podmínky a možnosti dosud skryté pod obvyklými postupy a koncepty. Malířská tvorba je spojena s novým, jím koncipovaným malířským nástrojem, díky kterému se Lukáši Kalivodovi mohou otevřít dosud nerozvinuté oblasti malířské tvorby.

Z obecného hlediska – jež určuje i všechny další oblasti jeho tvorby – je důležité, že Lukáš Kalivoda se umí podívat do hloubky věcí, a to nikoli metaforicky, ale doslova, přímo hmatatelně. Základním východiskem je pro něj vždy materiál samotný. Nikoli však jeho vnější formy, ale spíše jeho vlastní, pokud možno dosud skryté kvality a předpoklady, jež se nám mohou ukázat, teprve když použijeme správné nástroje a tvůrčí postupy. Při zpracování materiálu nelze tedy jen čekat, co se nám ukáže, ale musíme v něm skryté formy, podoby či obrazy vytáhnout na povrch. Musíme je my sami zjevit. Aby se tomu tak mohlo stát, musí Lukáš Kalivoda odpovídající nástroje teprve vytvořit, spolu s tím musí též nalézt vlastní technologie, zjistit materiálové podmíněnosti a možnosti a při tom všem řešit všechny problémy, jež vznikají přímo v procesu vzniku díla.

Jestliže Lukáš Kalivoda chce v jistém ohledu otevřít prostor věcem samotným, nechat je za speciálních, jím vytvořených podmínek působit, pak můžeme říci, že jeho pojetí autorství je specificky dvourodé: na jedné straně se jeho díla vyznačují vysokou mírou záměrnosti – to jsou momenty, kdy promýšlí nástroje a technologické procesy tvorby; na druhé straně je jeho tvorba otevřena individuálnímu okamžiku a jedinečnosti situace, v níž umělecké dílo vzniká – to je moment, když sleduje, co se v jím nastavených rámcích bude odehrávat a kdy tedy procesu tvorby nechává jeho vlastní spád. Zároveň s organizací se v jeho dílech realizuje i neurčitost a náhodnost. Proměnlivá je pak míra kontroly a vlastní strukturace právě probíhajícího procesu. Tato strukturace bývá poměrně jednoduchá, obvykle se jedná o členění pomocí základních sekvencí, jakoby „zapnuto“ × „vypnuto“. Toto střídání se opakuje v podobných taktech, nevyznačuje se nějakou zvláštní dynamikou nebo gradací, je spíše drženo v jedné tónině, kde se projevuje víceméně pravidelnou pulsací. Tím vzniká pro Lukáše Kalivodu charakteristický motiv „řádkování“, symetrického a reversibilního pohybu, který nesměřuje k nějaké kulminaci, jako by právě vznikající série byla pouze prvkem nekonečného obrazového kontinua.

Malba vodou je založena právě na tomto rovnovážném vztahu podmíněnosti a nepodmíněnosti. Lukáš Kalivoda postupuje tak, že „sbírá“ obraz z vodní hladiny. V jistém ohledu to připomíná práci dřívějších knihařů, kteří si sami připravovali dekorativní papíry tak, že na želatině rozmíchali barvy, vytvořili více či méně abstraktní motivy a pak tento film plochou papíru stáhli. Tím jej přenesli na trvalé medium, kde mohl být fixován. Lukáš Kalivoda postupuje inovativněji, systematičtěji a velkoryseji. Připraví si velkou káď, na její obvod připevní fólii, na které bude později zachycován obraz, a káď naplní vodou. Na vodní hladinu poté rozlije barvy rozmíchané v terpentýnu a začne obsah kádě postupně odčerpávat. Zní to možná jednoduše, jsou však za tím mnohá technologická tajemství (jaké barvy, jaké ředidlo) a zvláštní malířský um (jak barvy míchat, jak rychle vodu odpouštět, jak s vodou případně dále pracovat pomocí rezonancí atp.). Zde se už technologie užívá kreativně. Lukáš Kalivoda má představu konečného obrazu a přemýšlí o způsobech, jak toho dosáhnout. Různé barvy, respektive jejich různé povrchové napětí, koncentrace a druhu ředidla, pohyb hladiny, to vše mu umožní vytvářet rozličné typy kompozic. Jestliže barva bude sytější a bude se více trhat, při odpouštění hladiny se budou tvořit výraznější linie a barva se bude shlukovat do jasněji vymezených forem, jejichž členění může být zvláštním způsobem pravidelné. Na „záznamové“ ploše fólie začnou vystupovat řádky abstraktních znaků, málem jako když vidíme zápis nějakého rozpadlého kódu, z nějž nyní zbývá už jen stopa, nečitelný glitch. Nebo naopak, jestliže se barva bude na ploše hladiny rozplývat a vytvářet valéry, výsledný obraz bude připomínat takřka čínskou tušovou malbu, sled oblaků či lehce rozpitých korun stromů na zčeřeném pozadí vodní hladiny.

Celkově lze říci, že v této sérii vznikají velké panoramatické abstraktní obrazy, málem až monumentálních rozměrů i působnosti, a přitom zvláštním způsobem lyrické. Jako bychom se dívali do rozsáhlých, otevřených prostorů, do výhledů, jež náš zrak zcela pohltí. Rozlehlé krajiny, zvlněné mořské či vodní plochy, ledová pole, to vše se nám mimoděk nabízí. Ať už si to uvědomíme nebo ne, tato analogie je výstižná. Jde o obrazy, jež se podobají svému vzniku, obrazy, jež skutečně pluly na hladině, obrazy, jež byly na vodu a vodou doopravdy malovány…