debatu připravuje, moderuje : Ondřej Horák
video realizace, spolupráce : Eva Jiřička

Křeslo pro hosta je moderovaný pořad, ve kterém umělci představují svou práci nebo témata, která jsou pro ně zajímavá. Zároveň jde o debatu, do které vstupují návštěvníci pořadu.

Ján Mančuška

27.11. 2009

Ján Manuška je jedním z nejuznávanějších umělců české výtvarné scény. Od konce 90.let se objevuje na důležitých zahraničních přehlídkách výtvarného umění, je zastoupen zahraniční galerií, jeho díla jsou představována v prestižních galeriích.
Mančuška se nechal překvapit. Obrazové materiály, fotografie a videa připravili organizátoři debaty většinou z jeho starších a současných prací. Mezi nimi se objevila díla jiných umělců(skupiny BJ, R. Ondák apod.), reprodukce děl některých současných umělců nebo institucí (AVU, NG). Ján Mančuška se dokázal výrazně vyhranit, některé nabízené interpretace svých děl odmítl, jiné okomentoval. Během debaty se jasně ukazovalo, že jde o autora, který dokáže sám sebe kriticky zhodnotit, překvalifikovat svoji tvorbu, objektivně vysvětlit pohnutky vzniku některých prezentací. Jako u většiny autorů, kteří do Křesla přišli, bylo patrné, že ho daleko více zajímá jeho současná tvorba a názory na ní ,než starší věci. Mančuška byl ochoten promluvit o vztahu autora a prestižní galerie, o tlacích velkých výstavních projektů na zúčastněné autory, vysvětlil způsoby prezentace a prodeje výtvarných děl. Upozornil na propojující se téma v jeho pracích, negoval starší kritické texty k jeho známým dílům (Zahrádkářské kolonie apod.). Jeho kritické zhodnocení českých výtvarných institucí a jejich představitelů znělo od umělce s velkou zkušeností ze zahraničními galeriemi a muzei věrohodně. Asi nejzajímavější část debaty se objevila na konci, kdy Mančuška mluvil o svých posledních pokusem s hercem, textovou reprodukcí a s divadelně interpretačními prvky.
Jde o autora, který nejenže umí o své práci souvisle a přesně mluvit - ale jak se zdálo při vzniklé debatě - pro kterého je důležitá i okamžitá zpětná vazba.

„Konec ochranné lhůty v nákupním středisku”

18. října v rámci pořadu „Křeslo pro hosta” proběhla v Meet Factory debata o současné hamburské výtvarné scéně. Téma představili dva vůdčí představitelé této scény, kurátoři galerie Blinzelbar Judith Hamann a Heiner Metzger. Galerie a dalších 150 umělců z celého světa obývají budovu Frappant, která ještě nedávno bývala obchodním domem Karstadt. Takové množství umělců v tak rozlehlém prostoru (pro představu: asi jako obchodní dům Kotva) nemá jinde v Německu a ani v Evropě obdoby.
V současné době končí ochranná lhůta tohoto projektu a umělci se mají vystěhovat. Jak vypadá snaha umělců setrvat v na tomto místě a tedy o svých zkušenostech se vedl rozhovor mezi německými kurátory a návštěvníky debaty. Ta byla tradičně prokládaná krátkými videi a snímky, do rozhovoru zasahovalo publikum a porovnávalo situaci v Německu s českou zkušeností.
Debata se točila kolem budovy Frappant, němečtí hosté popisovali svůj postup v debatě s městem o dalším využití tohoto projektu. Frappant (www.hierunda.de) vznikl jako odezva na postupné a vytrvalé vystěhovávání umělecké komunity z centra města. Oba kurátoři se rozhodli kontaktovat podobně zaměřená místa v Evropě a pokusit se o spolupráci s nimi. Záměrem je informovat se o postupech a strategiích ve snaze udržet získané prostory a prezentovat svoje prostory vzájemně mezi sebou.
Z debaty vyplynulo, že podobný statut mají v Praze Meet Factory, Karlín Studios a Trafačka. Jsou to často jen tolerované prostory, které mají v budoucnu ustoupit nové výstavbě.I je může(a je to velice pravděpodobné) potkat osud Frappantu. Pokud se budou chtít umělci sami bránit, mohli v debatě najít zajímavé impulsy.

Vladimír Skrepl

22.6 2009, 20:00

Poslední debata v Křesle pro hosta před prázdninami. Tentokrát představí své práce Vladimír Skrepl, asi nejvýraznější postava současné české malby. Znovu bude slovo doprovozeno obrazem, tentokrát s důrazem na méně známá období tohoto umělce. Přijďte se zeptat na to, co vás zajímá.

Debata s Vladimírem Skreplem byla jednou z nejakčnějších, které zatím v Meetfactory proběhly. Po vzájemné dohodě vznikl nápad na improvizované, tématicky rozdělené náměty. Ty byly prezentovány skrze promítané fotografie nebo filmové ukázky . Na tomto obrazovém doprovodu se podílelo vice lidí (byli dopředu osloveni, šlo o zástupce současné scény), podstatnou část zpracovali autoři debaty. Snímky tak nabízeli Skreplovi možnost na ně impulzivně reagovat. Což se stalo.
V první části se sešli fotografie, které se daly s trochou snahy zařadit pod téma minulosti - pohlednice Jihlavy, fotografie účastníků skupinové výstavy z 80.let, plakát oficiálního umělce jehož výstavu Skrepl (jako kurátor GHMP) musel připravovat, apod. Vladimír odmítal komentovat uměleckou scénu a období pol. 80. let, naopak jeho krvavá historka z rodné Jihlavy nepostrádala komplikovanou zápletku a nečekané rozluštění. Druhá část představila díla umělců z hlubší minulosti (Manet, Slavíček..) I současnosti (Mese, Kippenberger, Šimotová,Ther). Reakce na dílo Adrieny Šimotové v sobě obsahovala osobní rozměr. Podobně tomu bylo u hodnocení díla Jana Zrzavého, kterého jinak s odstupem reagující host označil za nejzajímavějšího českého autora. Poslední dvě témata se týkala výrazněji Skreplovi tvorby - ukázky z výstav za posledních vice než dvacet let až po tu poslední v Brně. Jejich autor ohodnotil prostory, ve kterých se výstavy konali , I jeho práci při instalaci jednotlivých děl. Podobně reagoval na samotná díla, okomentoval jeich vznik. V závěru se promítaly obrázky (ale také video s prezentací A. Warhola), které prostě zbyly - fotografie poodhalené Heidi Janků, neznámého zvířátka nebo fotbalisty Nedvěda. Během úžasného videoklipu Iggyho Popa se debata přehoupla do dlouhotrvající diskotéky.

Vladimír určitě nečišel nadšením, když měl komentovat výtvarná díla svých vrstevníků nebo svá vlastní díla,a dával to jasně najevo. Na druhou stranu se znovu objevila řada témat nebo krátkých postřehů, které bylo dobře připomenout nebo je konfrontovat.

Michal Pěchouček - Umělecké školství
hosté debaty : M. Rittstein (AVU) , L. Ferencová (DAMU), T. Poszpisyl (FAMU)

28.4., 20:00

Křeslo pro hosta se tentokrát lehce pozmění - Michal Pěchouček se rozhodl věnovat tématu, které ho dlouhodobě zajímá a vzrušuje - přijímacím zkouškám na umělecké školy. V pěti tématických blocích se chce věnovat otázkám, na které není snadné najít odpověď - k čemu jsou, jak vypadají a jakou mají úroveň přijímací zkoušky na umělecké obory. Do debaty byli přizváni zástupci uměleckých škol - M. Rittstein za AVU, T. Poszpisil za pražskou FAMU a L. Ferencová (DAMU).

Michal Pěchouček odmítl mluvit o svých dílech a od počátku chtěl celý pořad věnovat tématu školství, respektive přijímacím zkouškám na umělecké VŠ. Navrhl pět tématických okruhů, ve kterých chtěl zmapovat nejproblematičtější otázky přijímacích zkoušek. Zároveň byli pozváni zástupci tří pražských uměleckých škol aby představili svá stanoviska. Od počátku to byla zajímavá debata v rychlém tempu- I díky častému vstupování informovaného publika do prezentovaných názorů a stanovisek. Asi nejvíce kontroverze vzbuzovaly jasně formulované názory M. Rittsteina, které byly často zpochybňovány a napadány. Rittstein se ale ukázal jako velice dobrý řečník, do jisté míry manipulátor ale rozhodně jako profesor, který přesně ví co od svých žáků očekává. Protinázory z řad diváků snadno vyvracel. Tomáš Poszpíšil přesně popsal proces přijímacích zkoušek na FAMU, vysvětlil podle kterých kritérií budoucí studenty vybírají. Díky popisu přijímacích zkoušek na DAMU od Lucie Ferencové vystoupila zřetelně rozdílnost těchto řízení daná odlišnými požadavky škol. Všichni zúčastnění vstoupili do debaty velice zodpovědně, svoje názory představovali v jasných stanoviscích. Dokázali na dotazy čitelně reagovat I hledat nové definice pro obhajobu svých názorů.

“Všichni chtějí tvořit a nikomu se nechce makat” bylo první téma, Michal jím otevřel otázku po neustále stoupajícím počtu uchazečů na VŠ. Ve druhém tématu “K čemu je našemu dítěti umělecká škola dobrá?” se objevila otázka po smyslu studií na umělecké VŠ, jejich pozdějšímu uplatnění. “Talentová zkouška” jako třetí téma, došlo k popisu jednotlivých přijímacích zkoušek. K debatě po požadavcích profesorů , jednotlivých oborů a škol. “Mládí nemá úctu před stářím?” nakouslo oblíbený problém chvíle, kdy by měl dlouho vyučující profesor odejít. Ukázalo se, že tento požadavek není ani tak spojen s věkem profesora, jako s jeho schopnostmi v roli pedagoga. Posledním tématem byl „Život po životě, chaos a řád - Oči jako Špála.” Michal v něm nastolil otázku nejvyšší.

Během debaty zazněly ukázky z Michalovi divadelní hry „Muži malují”. Hra se propojila s debatou, tak vypadalo i celé Křeslo pro hosta.

Martin Zet

ŘECKO-ŘÍMSKÉ PROKLETÍ aneb směšnost konceptu národní, kulturní i osobní samostatnosti (křest knížky SALUTO ROMANO, vydané Prácheňským o. s. za podpory MKČR)

17. 3. 2009, 20:00

Martin Zet je nepřehlédnutelnou postavou české výtvarné scény. Zároveň je to umělec se kterým se v galeriích nepotkáváme přehnaně často. Jeho práce se špatně zařazují - pohybuje se mezi instalací, videoartovými pracemi, fotografií až k akcím ve veřejném prostoru. Vznik jeho děl je často podmíněn místem nebo situací ve které se právě nachází, dokáže reagovat na aktuální společenskou situaci stejně jako vstoupit do dialogu s krajinou. To všechno z velkou mírou svobody v jeho výtvarném projevu.
Součástí Křesla s Martinem Zet byl křest knihy Saluto Romano, katalogu prací za poslední období jeho práce. Než k němu ale došlo, museli se diváci obrnit jistou trpělivostí. Udělali to ale rádi. Zetova práce se rozebíhá do více směrů (sochy, videa, fotografie, performance), výsledný sjednocující tvar jí dává samotná Martinova osobnost - jeho jako svobodného Tvůrce svého hmotného i myšlenkového světa . A na druhou stranu jako člověka který se na sebe dokáže podívat s uklidňujícím nadhledem. Na začátku běží video (6 min) s čínskou estrádní zábavou. Pak Martin představil své starší sochařské práce z 90. let, prostorové instalace. Už v této části by mohl mít divák pocit, že se dívá na práce hned několika umělců . Zet využívá všechny možné materiály - nejtvrdší kameny (provrtává je bruskou) i nejlehčí kámen, který nechá plout po vodě, dřevo, kov, sklo, plast… Dokumentací jsou černobílé fotografie. Následuje série videí Sekunda, Minuta, Hodina - nápisy nehnutě svítí na diváky několik minut. Určitým vrcholem je pak soubor Smrtelně vážně, ve kterém Zet v pěti videích osobitě definuje své (pseudo)filosofické postoje. Natáčí se přitom sám, po tmě v garáži, mluvící do trubky ve zdi nebo fénován teplým vzduchem. V následujících videích vlaje utržený prapor nad ztichlou Bukureští, Zet stojí s maskou německého premiéra na Rudém náměstí, přemluví přátele na New Yorské ulici k revolučním gestům nebo je sám sochou v zasněžené krajině. Závěr tvoří nejprve projekce slov Bílé světlo (nápis na bílé ploše projekční plochy), po několika minutách ho střídá nápis Černé světlo. Po pěti minutách neměnného záběru se návštěvníci začínají neklidně vrtět, Zet v klidu sedí a očividně se baví. Až druhá naléhavá prosba ho po bezmála 10 minutách Černého světla přesvědčí a promítání ukončí…

Milena Dopitová
Všechno se vrací, protože bloudí

19. 2. 2009, 20:00

Milena Dopitová vytváří od počátku 90. let videa, fotografie, objekty a instalace v nichž často pracuje s intimními tématy týkajícími se lidské identity. Otevírá a zkoumá je se zaujetím autora, který se nebojí pracovat s vlastními interpretacemi a reflexemi. Dospívání, stárnutí, smrt, nejistota, krutost nebo násilí prezentuje s osobním vkladem, ale zároveň nám je dovoluje pozorovat začleněné do sociálních a společenských vztahů. Ať se rozhodne pro monumentální instalaci, objekt nebo video dokáže zaujmout autentickým přístupem k nejednoznačně přijímanému tématu. Práce Mileny Dopitové otevírají více či méně tabuizovaná témata, vyzývají k nejrůznějším interpretacím.
Dopitová vystudovala pražskou AVU (1986 - 94), od počátku 90. let vystavuje v Čechách i v zahraničí, je zastoupena v mnoha muzeích po celém světě. V současné době je také profesorkou na pražské Umprum a na plzeňské škole umění a designu ZČU.

Milena odmítla jakoukoliv doplňovací obrazovou dokumentaci jako pro sebe nepodstatnou. Proto byla tentokrát celá prezentace složena výhradně z jejích prací. Znovu šlo o výběr děl za posledních 20. let : od skupiny Pondělí přes tématicky pojatá období dalších let - Objekty, Instalace do prostoru, Stáří/Smrt, Visiting art, Projekty. Šlo o kombinaci fotografií jednotlivých děl, dokumentaci z výstav (důležitou kvůli prostorovým instalacím) a videí. Dopitová dokázala většinou velice stručně a zcela konkrétně popsat vznik, původní záměr i inspiraci která vedla ke vzniku daného díla. Zajímavé bylo téma názvů jednotlivých prací - jak často jí slouží náhodně zaslechnuté věty nebo věty vytržené z kontextu jako důležitý inspirační zdroj. Osobní prožitek jako výchozí bod pro vznik většiny jejích děl se ukázal u témat , která se dotýkala smrti (Šaty do rakve), stárnutí (Sixtysomething) ale i její práce se studenty nebo přímo se sebou samou (video „Ještě mám půl hodiny). Dopitová také narazila na otázku svého častého zařazení k tzv. genderovému umění - kdo se debaty zúčastnil, pochopil jak těžko se dá tato umělkyně kamkoliv zařadit. Nejen výběr témat ale samotné jejich zpracování se u ní nedá dopředu odhadnout - objekty, fotografie, videa, zvukové nahrávky, text, někdy složitá fabulace jindy záznam každodenní reality. Nebo to všechno dohromady. Dopitová má stále dostatek témat kterým se věnuje - debatu zakončila ukázkou z videa, na kterém právě pracovala.

Igor Korpacewski (KW/Q)
Neviditelný experiment

20. 1. 2009, 19:00

Igor Korpacewski je respektovaným umělcem současné výtvarné scény. Jeho malby a instalace ovlivňují i nastupující generace výtvarníků, účastní se zásadních výstav i dalších výtvarných projektů. V současné době působí jako asistent na pražské AVU.

KW představil během více než dvou hodin zásadní práce posledních 20 let. V první části se věnoval hlavně obrazům z počátku 90.let. Prezentaci doplnil ukázkami fotografií z novin a časopisů, které mu sloužili jako inspirační východisko. Stejně tak to bylo i s videoklipy - Young Gods, Massive Attack , PJ Harvey nebo Laurie Anderson - šlo vlastně o průřez hudební scénou posledních let . Cézanova reprodukce, ukázka z Hitchcockova filmu, fotografie z Burdy a k tomu ne vysvětlující komentář ale snaha o definici něčeho neviditelného, skrytého, dlouhodobě pokračujícího experimentu. Ve druhé polovině byla patrná snaha představit výtvarně - prostorové instalace, kterým se KW věnuje výrazněji posledních 10 let. Dokumentace z galerií nebo akcí ve veřejném prostoru představily KW jako nesnadně zařaditelného autora. Obrazy tváře po plastické operaci nebo posmrtná fotografie státníka jako téma pomalé přeměny. Barva jako jediné východisko u obrazu ženské figury, vlastní autoportrét ztrácející se mezi soupravou bubnů. Tváře mladých bohů (Young Gods) jsou příslibem budoucnosti… Celou jednu část prezentace věnoval KW obrazům a instalacím s námětem auta/přízraku - nejednoznačně pojmenovatelného symbolu, který má ale jasný předobraz. Ukázka z filmu Vanishing Point byla dostatečně výmluvná. KW představil přes 40 svých děl, snažil se najít slova která by neopisovala prezentovaná díla, ale byla by jejich partnerem. Otázka slova nebo textu vystihujícího podstatu naznačeného problému byla také prvotním impulzem pro tuhle debatu. Igor z ní vyšel jako autor ovlivňovaný obrazovým světem kolem sebe, a zároveň jako umělec s hlubokou vnitřní představou o tom co dělá.

Na závěr pustil KW vlastnoručně natočený videoklip se svojí písní…