30. 9., 20:00

režie: Kai Ohrem
hraje: Ivana Uhlířová

scéna a kostýmy: Tereza Šímová a Patricia Talacko
hudba: Andreas Stoffels
video: Amin El- Arousi
překlad: Petr Štědroň

Německý režisér Kai Ohrem zinscenoval společně s českým týmem text autorky Dey Loher Země beze slov.

rezervace zde

Ve hře Země beze slov zkoumá autorka možnosti, jak dát podobu něčemu beztvarému, co na člověka útočí a přemáhá ho. Klade si otázky, jak ztvárnit bolest, jak ji spoutat na plátně, jak popsat v monologu zděšení oběti i pozorovatele a zachovat si přitom schopnost reflexe vlastní umělecké produkce.Hra reaguje na možnosti umění v dnešním světě. Dea Loher vytvořila působivé monodrama kladoucí nepohodlnou otázku, co může umění
v našem světě ztvárnit, způsobit, změnit.

Povídá mi majitel klubu: Vy jste teda přijela do K., abyste namalovala něco o tomhle městě? Máte už teda nějakou představu, co by to mohlo být? Můžu si jeden exemplář pověsit v klubu? Na chvilku jsem zadržela dech a říkám mu: Nojo, myslím, že asi nahodím králíky, co v té vaší krásné oáze strašidel hopkají v trávě, nebo namaluju ten skvělej bazén odpoledne s těma hošanama, jak ucucávají džin tonic, a vypadat to bude jako od toho Hockneyho, jenomže těm hošanům bude chybět ruka nebo noha nebo hlava, protože šlápli na minu, než se mohli naučit plavat. Je to ono, co byste si tak představoval? On krátce přemýšlel a pak fakt řekl: Ale v našem klubu nejsou žádné oběti nášlapných min. A já jsem se nedala do hlasitýho smíchu.

Berlínský režisér Kai Ohrem má kromě tvorby na německých scénách (Hamburg - Thalia, Berlin - Eigenreich…) zkušenosti s režiemi v zahraničí (Rakousko, Polsko, Bělorusko), v České republice se jedná o jeho první režii.

Vstupné: 100/150

MeetFactory je podporována grantem hl. m. Prahy.
Projekt podpořil Česko-německý fond budoucnosti a Goethe-Institut Praha.

Autorská práva k překladu zastupuje Aura-Pont, s. r. o., Veslařský ostrov 62, 147 00 Praha 4.

*
In LAND OHNE WORTE begibt sich eine Malerin auf die Suche nach einer Sprache des Schmerzes. Wie dem Gestaltlosen, das einen zu überwältigen droht, Gestalt geben? Angesichts der allgegenwärtigen Gräuel von Krieg und Elend erkundet die Malerin Möglichkeiten, den Schmerz darzustellen, auf die Leinwand zu bannen. Dea Loher gelingt es in dem Monolog, den Schrecken der Opfer wie den des Betrachtens zu beschreiben und dabei die eigene Kunstproduktion zu reflektieren.
LAND OHNE WORTE ist eine Reflexion über die Möglichkeit von Kunst in unserer heutigen Welt: In K., einer Stadt am Rande der Menschlichkeit, hat eine Malerin Krieg, Gewalt und Armut erlebt, die sich nicht mehr darstellen lassen. Seither weiß sie nicht mehr, was ihr Sujet in der Kunst noch sein könnte. Dea Loher hat ein eindrucksvolles Monodrama geschaffen, das die unbequeme Frage stellt, was Kunst in unserer Welt darstellen, bewirken, verändern kann.

inspirováno knihou Jakob von Gunten švýcarského autora Roberta Walsera, překlad Radovan Charvát

20. 9., 20:00

scénář, režie: Lucie Ferenzová
dramaturgická spolupráce: Matěj Samec
výprava: Radka Vyplašilová
hrají :Anita Krausová, Jindřiška Křivánková, Kristýna Matějová, Jana Kozubková, Norbert Žid

Jana von Gunten přichází do školy Benjamenta s předsevzetím začít úplně odzdola, pracovat, postavit se na vlastní nohy, nebýt svým rodičům na obtíž. Už v první chvíli ale zjišťuje, že školu společně s jejími chovankami a učitelkou ovládá jakýsi zbytnělý systém dogmat a pravidel vyhnaných k absurdnosti.

Walserův hrdina je opakem kánonu revoltujícího hrdiny, Jana von Gunten odchází do školy Benjamenta protože chce být funkční součástí společnosti. Řád, který jí škola nabízí, je uzavřeným systémem příkazů, který udržují jen samy sebe. Pro Janu je to první setkání s nesmyslností systémů, ve kterých se převrátil jejich původní smysl. Walser ukazuje tragičnost a bezvýchodnost člověka bez osobních ambicí, člověka, který chce být jen dobrým „pomocníkem”.

Inscenace je inspirovaná knihou Roberta Walsera. V roce 1909, kdy předloha vznikla, nechal Walser hlavní postavu na konci románu odjet do pouště, sám později přestal psát a dobrovolně posledních dvacet let svého života žil v ústavu pro choromyslné, chodil na procházky a povídal si s přáteli, kteří za ním jezdili.

rezervace

19. 9., 20:00

režie: Katharina Schmitt
scéna: Pavel Svoboda
kostýmy: Patricia Talacko
hudba: Nick Gill
dramaturgie: Jan Horák
hrají: Ivana Uhlířová, Irena Kristeková, Hynek Chmelař

England se, vedle otázky umění a jeho hodnoty pro naše životy, zabývá otázkou transplantací, přesídlení. Jde o mnohavrstevnatý příběh jedné věci uvnitř jiné: příběh cizího srdce v cizím těle, cizí kultury v kultuře jiné země, divadla v galerii, postavy uvnitř herce, inscenace uvnitř samotného divadelního publika.

rezervace zde

Všechno tohle je umění.
Všechno tohle je umění.
To jsme my.
Podívejte se.
Jsme dokonalá dvojice.
S ním nic není nemožné.
S ním jsem nezničitelná!
Hlavně kvůli sexu bych si přála, aby mi bylo líp.
Sex býval dokonalý.
Teď necítím nic.
V pražské galerii Meetfactory by se mu líbilo, protože on umění rozumí. Já nerozumím ničemu. Prohlížím si obrazy a nic nechápu. On by mi to všechno vysvětlil.
Říkal, že dobré umění se i dobře prodává.
(Tim Crouch - England, Překlad: Olga Vlčková)
England je hra, která vznikla na zakázku pro galerii Fruitmarket v Edinburghu. Britský dramatik a performer Tim Crouch ji napsal v roce 2007, sám ji inscenoval a hrál na edinburghském festivalu společně s herečkou Hannah Ringham. Inscenace měla velký úspěch a hra se od té doby inscenovala v mnoha zemích Evropy, mimo jiné na festivalu “Neue Stücke aus Europa” ve Wiesbadenu.

Text je výjimečný a vhodný pro Meetfactory jak svou formou, tak svým tématem.
Formálně hra funguje jako prohlídka prostoru, postavy vystupuji jako průvodci, kteří vedou diváky. Text proto vyžaduje otevřený prostor, pravý opak kukátkového divadla, v nejlepším případě galerii. Meetfactory má jak galerijní prostory, tak divadelní sál, disponuje tak perfektními podmínkami pro inscenaci hry.

England má dvě části, první bude inscenována v galerii Meetfactory, bez scénografie a světel, uprostřed výstavy, která se každý měsíc mění. Druhá část inscenace se bude odehrávat na divadelním sále Meetfactory.

“Nedůležitější téma textu je pro mě osobně otázka vztahu umění a těla. Mluvčí “já” první části textu (pohlaví mluvčího není jasné, Tim Crouch počítá s mužem a ženou, kteří hrají text společně) je smrtelně nemocné a vypráví divákům o umění, kterým je obklopeno. Toto se odehrává v galerii, v prostoru, který má svá vlastní, pevně definována, ne-divadelní pravidla, v kterém diváci samotni jsou obklopeni uměním, což jen posílí téma protikladu mezi předpokládanou věčnosti uměleckého díla a banalitou nemocného těla. “Umění může zachránit životy!”, tvrdí mluvčí “já” hry a je samo nejlepším příkladem toho, že tomu tak není. Tělo odchází, umění zůstává. V druhé části textu se ukazuje, že mluvčí “já” svou nemoc přežil, a to ne diky umění, ale diky transplantace srdce. Tělo vyžaduje mnohem konkrétnější a trapnější postupy záchrany než umění. Konfrontace s příběhem nového srdce se zdá skoro nesnesitelná.

(Katharina Schmitt)

6. 9., 20:00

dramatizace: Miroslav Bambušek a Jan Horák

režie: Miroslav Bambušek

hrají: Karel Dobrý, Ivana Uhlířová, Jan Lepšík, Halka Třešňáková, Dora Kršková, Stanislav Majer, Tomáš Jeřábek, Petr Krůšelnický, M. C. Koch, Night Fox

hudba: Petr Kofroň

film: Martin Ježek a Martin Klapper

výprava: Jana Preková a Tom Sorel

překlady všech použitých textů: Anna Kareninová

Autorská inscenace inspirovaná jednou z nejvýznamnějších a zároveň nejkontroverznějších osobností světové literatury dvacátého století. Děj se odehrává od října 1944 do května 1945. V době osvobození byl Céline lidovým soudem obviněn z kolaborace s Němci a z vlastizrady a odsouzen k smrti v nepřítomnosti. Inscenace expresivně pojednává zběsilý úprk lékaře a spisovatele Célina jeho ženy baletky Lili, herce Le Vigana a jejich kocoura Béberta z Paříže přes hroutící se Třetí říši do Kodaně.

„…strnulí spálení vojáci…stojí jako by ty domy hlídali…zafouká vítr a rozsypou se na prach…..posmrtný ohně duší domů….daleko…až úplně v dálce……točí se…a vyráží…do oblak…tančí a mizí a znovu se rozhoří… …celý město tančí a mizí v plamenech…hroutí se Evropa už jsem vám to říkal…slyším tóny…ty tóny…jestli jsem právě tohle nehledal tady i tam…Hollywood je mrtvej…” L.F.Céline - Skočná

vstupné: 100 / 150kč

rezervace

Céline vláčený dějinami / recenze Divadelní noviny 13/2009

Postavy jsou oděny poněkud bájně, spoře, velmi pitoreskně nalíčeny, jsou směšné. Malinko symbolické, aby působily trochu snově, ne moc - osvětlení také jakoby ze snu, vyjma zpřesňujících okamžiků. Těmito pokyny uvádí francouzský spisovatel a lékař Louis Ferdinand Céline (1894-1961) svoji »frašku« Pokrok (Progres), sestru jiné své divadelní hry Církev. Zatímco Církev byla po úspěchu Célinova románu Cesta do hlubin noci (1932) vydána knižně, inscenována v Paříži a v překladu Jaroslava Zaorálka vyšla i u nás, Pokrok ani další Célinovy divadelní texty, drobné hry, balety bez hudby, bez nikoho, bez ničeho, či synopse her a scénářů až na výjimky nebyly vydány ani příliš hrány. Célinovy mohutné prózy byly od počátku považovány za převratné, ale jeho hry se divadla vzpěčují přijímat dosud a sporadické jsou i dramatizace Célinových knih. Většinou se uvádějí montáže z textů, případně z Cesty do hlubin noci, nebo jde o jevištní provedení Církve či po jeho vydání i Pokroku. Byl zde italský pokus inscenovat Célinovu disertační práci o životě maďarského lékaře Semmelweisse (zabýval se horečkou omladnic). Známy jsou scénické produkce Hovorů s profesorem Y., což jsou fiktivní knižní rozhovory, v nichž se Céline vyslovuje ke svému životu i poetice. Ve Francii byl zdramatizován Célinův román Klauns‘ band, existuje několik jevištních přepisů Smrti na úvěr. Céline sám se pokusil nastínit možnost filmového zpracování Cesty do hlubin noci ve zvukovém rozhovoru z roku 1960. Stačí citovat z jeho pojetí samého závěru knihy: Kniha končí filosoficky, to je závěr pro knihu, ale ne pro film. U filmu to nejde. Je pravděpodobné, že Miroslav Bambušek a Jan Horák, autoři dramatizace Célinova posledního románu Skočná v MeetFactory v Praze na Smíchově, tyto citované marginální Célinovy texty neznali - a přesto postupovali v jejich duchu. Je-li jedním ze základních Célinových literárních postupů bezohledná nadsázka, musel by Céline inscenaci ve staré sklárně u smíchovského kolejiště přijmout jako přenesení svých postupů do jevištního prostoru. Herci a herečky jsou poněkud bájně, spoře oděni, velmi pitoreskně nalíčeni… atd. Muži v ženském prádle, ženy ve vějíři karikatur, Céline v jednu chvíli se spuštěnými podvlékačkami. Vizuální rovinou je snová změť v holém prostoru, kterou procházejí postavy i jejich stíny. Ovšem kompozice představení je změtí pouze zdánlivou. Ať už cesta k ní byla intuitivní či promyšlená, jistěže obojí, výsledný obraz je výrazem koncepce, postoje, názoru. Hybatelem představení je provokace, od úvodního upozornění, kam si mají diváci »odložit« mobilní telefony. Co následuje, je Céline ve vypouklém zrcadle. Jak bylo řečeno, Skočná je Célinův poslední román. Je to také poslední díl tzv. »německé trilogie« (první dva Od zámku k zámku a Sever). Trilogie líčí Célinovu cestu z Paříže, kde mu hrozí během vyřizování účtů po osvobození smrt, do Dánska, kam si už nějakou dobu nechal posílat část honorářů. Spolu se svou ženou Lucette (v románech Lili), kocourem Bébertem a hercem Le Viganem (říká mu La Vigue) projíždí rozkotaným Německem, pobývá na zámku Sigmaringen, kam se utekli prominentní francouzští kolaboranti, snaží se dostat náležité doklady, propustky, vyžít a vecpat se do vlaků ohrožovaných nálety. Každá z částí trilogie je jiná: první je freskou kolaborantských běženců, druhá zachycuje uvíznutí v místech, kde Céline a spol. museli vyčkávat na další, a Skočná je skutečným líčením útrap cesty. Přesedání z vlaku do vlaku, zjišťování spojů, úprk k nim, snaha sehnat, ba urvat potřebné (místo, jídlo, doklady apod.). Pokud vznikaly pokusy inscenovat německou anabázi, nosným se jevil především Sever. Skočná zdánlivě nemá děj, je sledem příhod. Jenže právě to tvůrci inscenace v MeetFactory považovali za nosné. Kodrcání člověka vláčeného dějinami. Dopad vlastních i cizích postojů ve zmatené době. Zdánlivě žádné moralizování. Jak říkal sám Céline, nezpíjím se Idejemi: od začátku je nutné poddat se, prostě vstoupit. Pokud se Céline pyšnil tím, že vnesl emoci mluvené řeči do psaného jazyka, pak inscenace Miroslava Bambuška vnáší bezprostřední vjem do divadelního antiděje. Célinovy romány nemají dějovou linii, jsou řetězem výjevů v malbě života. Takovou »vlakovou soupravou« jevištních obrazů je Bambuškova a Horákova dramatizace Skočné. Důležitým tmelem inscenace je její postulát: cesta Německem je důsledek. Hned na začátku je zřejmé, že Céline bude utíkat, protože jeho postoje prohrály. Inscenátoři nerozsuzují, zda právem či ne. A Célinův rasismus uvádějí s podobnou nadsázkou, s jakou ho předkládal on sám. (Jiná věc je, že v MeetFactory občas zkoumají právě postoje, o kterých není »slušné« mluvit.) Představení otevírá svou řečí generál Radola Gajda, český fašistický politik (ovšem fašistický za první republiky), vůdce Národní obce fašistické. Jistě nebyl vybrán náhodou: Gajda (nar. 1892) byl velitel československých legií, jeden z nejschopnějších českých generálů, náčelník generálního štábu. Jeho osud je podobný Célinovu: Gajda byl souzen za své názory a činy v době před válkou, nekolaboroval s nacisty a následně byl utýrán ve vězení, zemřel 1948. Ale abychom se nedojímali. Hned po Gajdovi se ozvou hlasy z antisemitských českých plátků a vítají Célinovy protižidovské pamflety. A inscenátoři tyto výlevy z Vlajky bez skrupulí dávají do úst stále ještě Gajdovi na sjezdu Ženského fašistického sdružení, kam Céline přijíždí a směje se všem: Přestaňte si namlouvat, že jste socialisti, komunisti, fašisti… nic takovýho nejste… čekáte jenom na znamení…, abyste si nahrabali… abyste si pomohli… Doba v inscenaci nemá náš odstup, Evropa se teprve zbortí a v jejích troskách se potácejí lidé na útěku. Z románu jsou převzata hlavní zastavení a obrazy a inscenaci uzavírá jedna z nejdojemnějších scén německé trilogie: chumel bezprizorných dětí, o které se Céline s Lucette musejí postarat. Zmatení jazyků (rozhovory se tlumočí do němčiny, případně z francouzštiny) a lidí se protíná v myslích, stínech, provizorium připomínají koleje na scéně tovární haly i hluk reálně projíždějících vlaků ze Smíchovského nádraží. Konstrukci časového odstupu, který v Célinově románu vyjadřují pasáže z doby, kdy Céline Skočnou píše (tedy z konce padesátých let), autoři dramatizace vypustili, ačkoli se nabízí jako pojivo inscenace. Tím se sice připravili o pevnou stavbu - ale uchovali zas onu bezprizornost, dobovou i nadčasovou, která jediná (kromě zmíněných »dějinných« příměrů) proplétá výjevy inscenace. Herci se poddali zadání a vytvořili »typy«, které se až na Célina nevyvíjejí, prostě jsou. Ivana Uhlířová jako Lucette je vzor francouzské baletky, dokonce je Célinově ženě podobná. Mluví stejně málo jako Lucette/Lili v románu, je podobně lehounká. Její protipól, živočišná Halka Třešňáková, které není zatěžko se vydat inscenaci v plen, zvládne uzurpující nacistickou výpravčí stejně jako mocného šíbra Harrase. A nejen to. Dvojrole Le Vigana a kocoura Béberta je přímo symbolická a Jan Lepšík si užil obé. I msta Pařížanů na kolaborantech má svou postavu: Stanislav Majer bouchá o zem boxovacím pytlem a vyráží skřeky davu. Všichni vystihli míru snu a drsnosti. Inscenace ale stojí na postavě Célina. A Karel Dobrý je Céline podmanivý. Nekopíruje svůj předobraz, nachází možnost jeho odrazu v sobě. S podobným charismatem jako skutečný Louis Ferdinand prochází okolním zhroucením a zůstává v něm pevný, jen stále opotřebovanější. Vyvíjí se ve smutku i v útrapách těla, vydávaného čím dál většímu ponížení. Možná to nebyl záměr, ale jeho obnaženost v jedné ze scén pro mě byla jakoby zadostiučiněním nahotě židů v koncentračních táborech války. Přijala jsem - jako célinovské - postupy, na nichž inscenace vznikala. Jen jedno jsem neskousla: Célinův styl je neurvalý - ale není vulgární. Céline užíval lidovou emoci, drsnou tělesnou obraznost, ale vulgárních slov jen velice málo. Komunální sprostá slova dodaná do představení nepůsobí jako célinovská nadsázka, ale Célinovo znásilnění. A tak za větu, kterou autoři scénáře doplnili: Ať se jdou všichni ty hořekující lidi někam vysrat!, pro názornost uvádím její původní zdroj: Neprosím se, aby nade mnou někdo brečel! Ať jdou všichni ty hořekující lidi někam! (Skočná, str. 153) A možná i to je nadsázka, na kterou jsem nedosáhla. Co na tom. Hlavní je, že inscenace Skočné v MeetFactory není snůška reminiscencí, je jednou z možných proměn neinscenovatelné literatury ve svébytné divadlo.

ANNA KARENINOVÁ

MeetFactory - L. F. Céline: Skočná. Dramatizace Miroslav Bambušek a Jan Horák. Režie Miroslav Bambušek, hudba Petr Kofroň, film Martin Ježek a Martin Klapper, výprava Jana Preková a Tom Sorel. Premiéra 24. května 2009.[/lang_cz-cs]

[/lang_cz-cs]

Céline byl výrazná osobnost 20. století, lékař a spisovatel, pobýval v koloniích, přežil první i druhou světovou válku, byl vězněn v Dánsku, konec života strávil v ústraní ve francouzském Meudonu.

Célinovo dílo i veřejné projevy oscilovaly mezí interpretací a dezinterpretací, primitivismem a genialitou. Úspěch prvotiny Cesta do hlubin noci nadlouho zastínily jeho antisemické pamflety a obvinění z kolaborace s Němci. Céline ve svém celém díle popisuje vlastní životní osudy, všechny jeho romány jsou proto do značné míry autobiografické.

Célinovy texty se především vyznačují důslednou - až hudební - prací s jazykem a formou. Styl Célinovy prózy kopíruje rytmus lidské řeči plné odboček, postranních komentářů, zvolacích vět. K životnosti Célinovy prózy přispívá i jazykové bohatství - překvapující přirovnání, slangové výrazy, argot a vulgarismy.

(Podle textů Louise-Ferdinanda Célina Cesta do hlubin noci, Od zámku k zámku, Sever, Skočná, divadelní hry Církev, pamfletů Mea Culpa, Bagately k masakru, rozhovorů se Célinem a sekundární literatury.)

Telefonická představení

Představení ve dnech 14, 21 & 28. srpna

Vnímání. Náhoda. Osamělost. Pozorování. ??? Asociace. Normálnost.

Zážitek pro jednu osobu a jeho/její mobil.

Každodenní život někoho, vyprávěn formou SMS, které obdržíte během dne. Večer se dostavíte na předem dané místo - tramvajová zastávka, ulice, park - kam ten „někdo” dorazí na konci svého běžného dne a Vy budete svědkem všeho jako součást neviditelného představení.

možnost české i anglické verze

Další možností je domluvit si s námi schůzku na určeném místě a v určený čas a někdo ti v ten moment zavolá a popíše příběhy lidí, místa a věcí, které tě v tu chvíli obklopují.

pouze v anglickém jazyce

schůzku možno domluvit na adrese: mrs.everyhere@email.cz

Audio-svědek

Vnímání. Paměť. Asociace. Senzace. Interpretace.

10. & 11. 8.  od 19- 21h

Ve sluchátkách uslyšíte popis divadelního představení, zatímco současně budete pozorovat živé vystoupení určené pouze Vám.

možnost české i anglické verze

rezervace na emailu: mrs.everyhere@email.cz

Exchange Committee je dlouhodobý projekt, který začne tříměsíční stáží v Ateliéru performance v MeeetFactory. Zabývá se výzkumem vztahů mezi vnímáním, médii a představením. Tento projekt je organizován a veden mexickou umělkyní Cristinou Maldonado, performerkou a režisérkou, která s českými umělci spolupracuje již od roku 2003, a ve spolupráci s divadlem HoME, Mrs. Everyhere’s Club and Electrovisiones. Všechna představení jsou splouvytvářena a předváděna skupinou umělců z různých zemí pomocí internetu a na residenčním místě a některá z nich se odehrávají zároveň v Mexico City a Praze. Projekt je podporován Národním fondem pro umění a kulturu v Mexiku, Magistrátem hl. města Prahy, Státním fondem pro umění a kulturu v Aquascalientes, Mexickou ambasádou v České republice, Uměleckou radou v Jižním Savo, Čtyřmi dny v pohybu a Dr. Taťánou Vázquez.

13. 4., 20:00, derniéra

9.10., 19:00, Divadlo Na zábradlí v rámci Festivalu NEXT WAVE 2009

režie: Jo-Anna Hamann (DE)
scéna a kostýmy: Patricia Talacko
hrají: Jana Stryková, Michal Kern, Alexander Puškin

Jo-Anna Hamann režírovala především na menších scénách v Berlíně (Gorky Theater, Deutches Theater) a dalších německých městech, mimo Německo např. připravila představení v ruském Permu v divadle Sergeje Fedotova. Genesis č. 2 je koláží z textů pacientky psychiatrické kliniky s diagnózou akutní schizofrenie Antonie Velikánové, textových zásahů Ivana Vyrypajeva a jejich korespondence. Hra o smyslu lidské existence
v podání Lotovy ženy, Boha a proroka Jana.

„Posílám vám svoji hru. Nechci znát váš názor, nejsem dramatička. V minulosti jsem byla učitelka matematiky (teď je pro mě všechno
v minulosti), ale rozhodla jsem se napsat něco právě pro divadlo. Možná proto, že jak řekl Shakespeare: „Celý svět je jen divadlo a lidé v něm jsou jen herci.“ Pochopila jsem, co to znamená, a doufám, že se mi to podaří předat i divákům. Zkrátka, napsala jsem hru a posílám ji vám. Prosím vás, uveďte ji ve svém divadle, jestli to půjde.“
(Antonie Velikánová)

Lístky si můžete koupit od středy do neděle od 15:00 do 20:00 přímo na místě nebo rezervovat na e-mailové adrese meetfactory@meetfactory.cz.

Vstupné: 100/150

MeetFactory je podporována grantem hl. m. Prahy.
Projekt podpořil Česko-německý fond budoucnosti a Goethe-Institut Praha.

http://www.ct24.cz/kultura/21899-v-meet-factory-patraji-po-smyslu-lidske-existence/

*

Ivan Vyrypajev/Antonie Velikánová:Being nr 2
directed by: Jo-Anna Hamann (DE)
stage design: Patricia Talacko
starring: Jana Stryková, Michal Kern, Alexander Puškin

Jo- Anna Hamann is known for her direction mostly on small stages in Berlin (Gorky Teater, Deutches Theter) and in cities outside of Germany. She has put together a performance in Russian Perm, in the theatre of Sergej Fedotov. Being nr 2, is a collage from the writing of a psychiatry clinic, who was diagnosed with an acute form of Schizophrenia. A. Velkoanova’s text has been corrected by Ivan Vyrypajev and put together based on their correspondence
which plays on the meaning of human existence performed by the wife of Lot, God and John the prophet. This text is going to be released in the Czech Republic for the first time.

“I am sending my play to you. I do not care for your opinion, I am not a dram writer. In the past I was a math teacher (now all that is in the past) and I decided to write something for theatre. Maybe because Shakespeare said: “the entire world is a theatre and people in it actors.” I understood what he meant and I hope I was able to pass that understanding onto the viewers as well. Basically, I wrote a play and I am sending it to you. Please put it on in your theatre if you can. (Antonie Velikanova)

5. 10 20:00

autorky projektu
Tereza Lenerová a Petra Púčiková

zvuk a spolupráce
Roman Štětina a Dominik Gajarský

Hra s prvky tance, mluveného slova a zvuku.

“Terko, kde seš? Čekala jsem tu do dvanácti. Petra”

“Byla jsem tady Petro, ale tys tu nebyla, co to hraješ za divadlo?”

Představení vzniklo přímo pro konkrétní prostor jednoho z ateliérů MeetFactory a je součástí divadelní dramaturgie MeetFactory.

vstupné 100 / 150 kč

rezervace

17. 9., 20:00

režie: Michal Pěchouček a Jan Horák
hrají: Karel Dobrý, Jan Lepšík, Eva Hromníková
hudba: Petr Kofroň
autor sochy: Pavel Karous
zvuk: Roman Štětina

Situace na vysokých uměleckých školách je vážná. Každým rokem se to zhoršuje. Všichni se staví do fronty a chtějí být umělci. Talent netalent. Všichni chtějí jen tvořit a nikomu se nechce makat. Ovšem ani Akademie výtvarných umění není žádná nafukovací bouda. Do ateliéru sochařství se nehlásí nikdo. Na malbu mohou letos přijmout jen jednoho uchazeče ze sedmdesáti a v jednom nevytopeném ateliéru připravuje zoufalý otec svého chlapce k talentovým zkouškám.

vstupné: 100/150 kč

rezervace zde