Archíve akcí z produkce MeetFactory Gallery.

vernisáž v hlavní galerii středa 23. 6. v 19 h
23. 6. - 10. 7.

Dvojice rezidentů MeetFactory představí průřez svojí nejaktuálnější
tvorbou. Domácí autorka - Veronika Landa vytváří malířsky velice původní díla s mytologickým podtextem. Veronika používá barvy a pigmenty k velice precizní plastické drobnokresbě. Bytosti, které jsme určitě ještě nikde a nikdy neviděli, se na obrazech prolínají s krajinou, ve které před námi ještě nikdo nebyl.
Andrew Gilbert - skotský autor žijící toho času v Berlíně - je mimořádně činorodý kreslíř a všestranný umělec. Svým expresivním rukopisem karikuje západní civilizační znaky a promíchává je s přízraky starých primitivních kultur.

kurátor / curator: Dušan Zahoranský

vernisáž v Kostce středa 23. 6. v 19 h
23. 6. - 10. 7.

Julita Wójcik je další residentkou, která ve svých pracích promíchává standardní domácí aktivity s výtvarnými performancemi. Každodenní úkony, které konzervativní společnost automaticky přiřazuje ženám sama přehrává do poetických a provokativních epizod (Loupání brambor v galerii Zacheta 2001, Zametání po pracovnících v textilce 2003).
Pro galerii Kostka Julita zhotovila soubor objektů - funkčních stínidel, které mají podobu soudobé polské sakrální architektury. Někde na hranici mezi moderním kýčem a tradičním lidovou tvořivostí se dekorace na lampy stávají zároveň bariérou i vodítkem pro světlo, které se skrze ztěžklá stínidla dere do prostoru.

vystavující umělci / participating artists: jULITA WÓJCIK
kurátor / curator: Dušan Zahoranský

kurátor: Dušan Zahoranský

vernisáž   2. 6. 2010 / 19:00

2. 6. - 18. 6. 2010

denně 15:00 - 20:00

Domov

Yumiko Ono je současná japonská umělkyně, která působí ve Střední Evropě. V současnosti ukončuje magisterské studium na VŠUP a bude na této výstavě prezentovat svou diplomovou práci. Je to instalace nekonečné hry se skládačkou puzzle o 260000 kouscích puzzle, které zaplňují protstor galerie. Během výstavy mohou návštěvníci podobu skládaček měnit dle své libosti.

Domov není jen místem, kde lidé bydlí, ale také místem, kam lidé patří, např. instituce, firma, církev, politická strana, společenství přátel, rodina nebo země. Tato práce je metaforou skutečnosti, že území “domova” lidí se neustále mění vlivem prostředí. 

Výstavu podpořili:

vernisáž 2. 4., 19:30
výstava potrvá od 2. 4. do 28. 4.

Zahajovací výstava nového galerijního prostoru v rámci MeetFactory.

Původně plánovaná výstava Tomáše Moravce a Romana Štětiny se uskuteční v jiném termínu.

vernisáž 2. 4., 19:00
výstava potrvá od 2. 4. do 14. 4.

Manon Awst & Benjamin Walther, Ajit Chauhan, Lucia Tkáčová, Julita Wojcik

Výstava tematicky zaměřená na polskou performance, která je ve své finální formě aktem pro video záznam.

OSKAR DAWICKI
KATARZYNA KOZYRA
ZBIGNIEW LIBERA
JÓZEF ROBAKOWSKI

vernisáž v sobotu 27. 2. v 19 h / opening on Saturday February 27th at 7pm

28.2. - 21. 3. 2010

otevřeno denně 15 - 20 h / open daily 3 - 8 pm

Výstava je uskutečněna ve spolupráci / Exhibition is accomplished in cooperation with
WRO Art Center, RASTER Gallery Warsaw, Zacheta National Gallery of Art Warsaw

Poděkování / special thanks to: Edith Jeřábková, Zbigniew Libera, Lenka Vítková

PETR KRÁTKÝ, PETR MALINA, MAREK MEDUNA

vernisáž v pátek 22. 1. v 19 h ++  koncert: KASPAR VON URBACH http://www.kvu.klangundkrach.net/, DJ´s:  , Manon Awst(UK) & Benjamin Walther(DE)
23. 1. - 21. 2. 2010
otevřeno středa - neděle 15 - 20 h

Nezávislý pozorovatel: Výstava je společnou prací Petra Krátkého, Petra Maliny a Marka Meduny. (…) Povaha práce na tomto projektu se nachází v oblasti mezi ryzí kolektivitou, kdy vše je konzultováno a vytvářeno společně a nerozdílně všemi aktéry, a individuálními prezentacemi v rámci kolektivní výstavy, které jsou jen tu a tam usměrňovány zásahy širšího konsenzu.

Hubatá ženská: Prostě v hospodě vyseděná výstava tří mazalů.

Nezávislý pozorovatel: Výstava Rovnostranný trojúhelník je výstavou bez kurátora. Nikdo autory nevybral, nikdo jejich díla nepovýšil na součást vyššího celku.

Enšpígl: Někde jsem četl, že se jedná o symbol původní jednoty, kde to jen bylo…

Nezávislý pozorovatel: Výstava je zamýšlena jako do jisté míry reflexe malířského média a jeho širších souvislostí.

Hubatá ženská: Výstava bez obrazu je jako je jako ženská bez chlapa.

Nezávislý pozorovatel: …umělci předcházejících generací už vše důkladně a vzájemně protřepali, tudíž jediné, co skutečně lze, je ponořit se do široké řeky označování za umění a prstem ukázat na tento svět a říci: on jím je, je sám sebou, skrze tyto naše úmysly, zkušenosti a dovednosti, skrze nás samotné.

Enšpígl: Teď tomu pomalu přestávám rozumět, smysl v nesmyslu, asi.

Nezávislý pozorovatel: Výstava bude pravděpodobně rozdělena do tří sekcí. 1) raz, 2) dva, 3) tři

Hubatá ženská: Tři sestry, tří místnosti, tři myšlenkové hlubiny. Tři krát tři je devět. Malá násobilka, uf.

Nezávislý pozorovatel: Výběr umělců se odehrává na poli společného média překračujíc vnitřní hranice některých okruhů pomyslné pražské scény současného umění.

Hubatá ženská: Á páni umělci naznačili, že stojí na správné straně barikády, na straně tolerance a otevřenosti, přátelé, domnívám se, že nyní to přijde, ti skromní výtečníci se nám jistě představí, ano, jak jinak…

Petr Krátký: Plní funkce rozcházející se s těmi, kterým mají sloužit. Využívám vlastností materiálů, jejichž důsledky jsou v klasickém malířství, nežádoucí.
Jiří David: Jeho práce se dotýká minimalismu, konceptualismu, formální stránek umění, procesuality…
Petr Vaňous: Malířský projev Petra Maliny bývá často označován za idylický. Převažují tu klidné náměty a jednoduché formy.
Milan Salák: Stín je pro něj důležitější než to, co jej vrhá.
Václav Magid: Ke každému „ano” ovšem jako stín patří „ne”. Tak se dá chápat autorský podíl Marka Meduny…

Enšpígl: Podle Lao-c vládne trojúhelník světem. Sator arepo.

Petr Vaňous: V jiné rovině je „předěl” sledován na samotné ploše oblohy, kde dochází k postupnému světelnému přechodu dne v noc a naopak. (…) Poslední práce naznačují jistou sebereflexi. (…) Do kontextu malby vstupuje autorovo „já”. (…) Výběr je cílený.

Hubatá ženská: Kdo to je ten Vaňous, nějak si všichni začínaj odporovat, pravej čas končit.

/ výstava rezidentů MeetFactory

vernisáž v pátek 18. 12. v 19 h + Dj Viktorius & Vj Antena

19. 12. 2009 -  17. 1. 2010

Sascha Pohle / Reframing the Artist

Reframing the Artist,  90 min,  2009

více…

Michal Moravčík / SUBTILNÍ HISTORIE

více…

Adam Holý / CROSFIELD

více…

Rezidenční program MeetFactory je uskutečněn díky podpoře Velvyslanectví Nizozemského království v Praze, Fonds BKVB, Visegrad Fund, Goethe-Institutu v Praze, Česko-německého fondu budoucnosti.

vernisáž v pátek 13. 11. v 19h + hudba Kiss Tempera & Black Dumpling, Dirt, ANTENA & dží.
výstava potrvá do 13. 12. 2009

Ve své výstavě “Visions of Macbeth (Vize Mackbetha)” Markus Selg soustřeďuje klasickou Shakespearovu tragédii „Macbeth” do scénáře vzpomínek a snů. S použitím filmových projekcí, hudby, mlhy, větru, světla a minimalistických rekvizit vytváří Selg v MeetFactory Gallery snovou krajinu, která vypráví Macbethův příběh bez možnosti návratu. Z pohledu, kdy je veškerá naděje ztracena, euforie vyprchala a osud je nevyhnutelný.

Vize lákavého proroctví;
Sen stát se králem a královnou;
Iluze bezmezné moci a nezranitelnosti;
Všechny tyto přízraky se neustále objevují a zase mizí v průběhu hypnotického scénáře výstavy, který vrcholí ve zříceninách Inverness (bývalém hradu Macbetha a jeho paní). V instalaci umocněné hudební skladbou zahrnující Hindemithovu Harmonii světa, Mahlerovu Devátou a finále Lizstova Fausta, se čas zpomaluje k expandujícímu momentu hořko-sladkých vzpomínek - čekání na blížící se konec.

CHORUS MYSTICUS

“Příměrem pouhým je
pozemské dění;
co pomíjivé - zde
v skutek se mění;
co popsat není lze,
jsoucnem tu již;
za věčným ženstvím jsme
neseni výš.”

(Goethe, Faust, 1831)

Markus Selg, narozen v r.1974 v německém Singenu, žije v Berlíně. Výchozím bodem je pro něj vždy individuální dílo. Pracuje s širokou škálou médií - malba, sochařství, počítačová manipulace a v poslední době i film a video. Práce s prostorovou skladbou a netypickým osvětlením se v jeho komplexních instalacích začíná objevovat v začátcích jeho tvorby. Klíčovou roli v jeho scénářích hrají univerzální a věčně se opakující historické a mytologické motivy - stvoření, pád, zatracení, vzkříšení.

V letech 1996-2000 byl Markus Selg součástí Akademie Isotrop (Hamburk), byl jejím zakládajícím členem a spoluredaktorem časopisu Isotrop. Založil a řídí nakladatelství Possible Press.

„Vize Macbetha” není první výstavou Markuse Selga v Čechách, předcházely jí „Der Übergang” v galerii Karla Tutsche Na bidýlku v Brně (2004) či komplexní „dramatické Gesamtkunstwerk” sestavené společně s umělkyní Astrid Sourkovou: „Kacíř & spol. - Montáž na ose Brno - Berlín” v Domě umění v Brně (2006) a „Kacíř & spol. - Zlaté město”, v Galerii Jiří Švestka v Praze (2007).
Díla Markuse Selga jsou zastoupena ve sbírkách Karla Tutsche a Wannieck Gallery.

Samostatné výstavy (výběr): Die Hautung - Muskel der Menschheit II, Galerie Guido W. Baudach, Berlin (2009), Delphi - The human Rainbow, Daniel Hug, Los Angeles (2007), Traum der Sarazenin, Galerie Guido W. Baudach, Berlin (2007), PAX - Lektion in Frieden, Cabinet, London (2006), MolocH, Oldenburger Kunstverein (2006), Das Testament, Galerie Christian Nagel, Köln (2004), Muskel der Menschheit, Galerie Christine Mayer, München (2003), Weltausstellung, Kunstverein Braunschweig (2000).

Skupinové výstavy (výběr): Spuren der Sonne - Eine apokalyptische Oper / M. Selg, J. Kounellis, W. Herzog, b 05, Montabaur (2009), Heaven, 2nd Athens Biennal (2009); Der Müde Tod - oder der Gang über die ekstatische Treppe, KAI10 - Raum für Kunst, Düsseldorf (2009); Ciclo Kenneth Anger, Galeria Zé dos Bois, Lisbon (2009), Vertrautes Terrain - Aktuelle Kunst in & über Deutschland, ZKM, Karlsruhe (2008), Imagination Becomes Reality, ZKM, Karlsruhe and Sammlung Goetz, München (2007/2006), Thetrouble with fantasy, Kunsthalle Nürnberg (2005), deutschemalereizweitausenddrei, Frankfurter Kunstverein (2003), Offene Haare, Offene Pferde - Amerikanische Kunst 1933-45, Kölnischer Kunstverein (2002)

Výstava je podpořena Česko-německým fondem budoucnosti.

podpora / support: AV MEDIA, a.s.

31. 10., 10:00 - 20:00

Před rokem Radim Labuda dostal Cenu Jindřicha Chalupeckého a tak si koupil auto. Akce Poslední Rover v MeetFactory je součástí dlouhodobého projektu, v němž je ojetý Rover 75 záminkou k inscenaci událostí a zkoumání jejich kontextů, a přímo předchází autorově výstavě Modelová studie v Galerii Václava Špály.

V Británii se mu říkalo Jaguar pro chudé. V našich podmínkách je Rover zvláštně ambivalentním objektem, vágně familiérním a přitom cizím. Tvary jeho designu nevyvolávají jednoznačnou identifikaci, jenom projekci fetišistické touhy. Jeho britský výrobce zkrachoval a po částech se přesunul do vlastnictví jedné indické a dvou čínských společností. Kdysi zářivý štít kapitalistické průmyslové produkce stal vlastním duchem a uvolnil prostor procesu folklorizace v alternativních ekonomických sítích. 

Radim Labuda využil v současnosti poměrně rozšířené formy dovozu (s automobilem přicestoval z Anglie a nechává ho rozebrat zájemci o náhradní díly) a zkoumá charakter a hloubku vztahu lidí k „předmětu”, prostor individuální fascinace a psychologického ztotožnění s „předmětem” a uzlové body kolektivní identity, které jsou tím specifičtější, že po krachu britské automobilky se jedná o vztahy minulostní, nostalgické a subkulturní. Labuda inscenuje představení, v němž je banální demontáž povýšena na reflektovanou dekonstrukci. Automobil je jevištěm, na němž aktéři mimoděk odehrávají obskurní představení o konzumním fetiši, vyvanutí evropské identity a hledání náhradních psycho-sociálních dílů a alternativ přežití.

/Jiří Ptáček a Radim Labuda/

více na http://lastrover.cz

Akce probíhá s podporou MeetFactory a Společnosti Jindřicha Chalupeckého.

poděkování / special thanks:  První obalová společnost s.r.o.

vernisáž v neděli 11. 10. 2009 v 19h

Projekt mobilního multimediálního objektu, který je nezávislý na kamenných galeriích. Jedná se o jistou variantu street artu, tedy umění v těsné koexistenci se strukturou a realitou města. Projekt Videomobilu komunikuje přímo na místě a reaguje tak na aktuální podněty týkající se politického a kulturního dění nebo si jen všímá jednoduchých banálních situací a staví je v dané oblasti do přímé konfrontace s prostředím, ve kterém vznikly nebo byly nalezeny. Videomobil je objekt, který v sobě ukrývá audio a video technologie. Je umístěn na střeše automobilu, který využívá jako prostředku pro překonávání vzdálenosti a k přepravě na dané místo.
Projekt Videomobil si ponechává časovou nezávislost vstupů a intervencí, můžete se s ním setkat kdekoliv v průběhu festivalu.

Richard Wiesner ve své práci využívá zvuky, obrazové materiály nebo texty, které zůstávají v jejich původní podobě. Jejich vzájemnou kombinací a formou presentace získávají pozměněný význam. Jako inspiračního zdroje využívá mediálního toku zpravodajství spolu s reálnými podněty města. Zajímá se o současný stav politické kultury, a její presentace a případné propagandy.

Projekt je podpořen MK ČR.

14.10. - 5.11. 2009

vernisáž 11. 10. od 19:00

+++ hudba/music by: Moduretik 8Bit/elektronika www.myspace.com/moduretik, Marc Bijl+++

“Collateral Damage” (”Vedlejší škody”) jsou náhodně či nezáměrně způsobené škody, vznikající souběžně s plánovaným výsledkem. Tato duo-show nese stejné napětí pro oba umělce pocházející z naprosto odlišných prostředí. Silke Koch (1964) pochází z Lipska a její přístup je založen spíše na pozorování a zkoumání složitých otázek týkajících se ‘konstrukce reality’ v měnícím se politickém systému. Oproti tomu Mark Bijl (1970) z holandského Leerdamu přistupuje ke stejným tématům s konfrontační a melancholickou přímostí…

“Collateral Damage” (”Vedlejší škody”) je také vojenský termín často užívaný v politickém a společenském kontextu. Na tuto oblast se oba umělci také soustředí. Co je to realita ve společnosti utvářené médii a jaké ‘škody’ způsobuje, když vychází z různých politických spekter.

výstava rezidenčních umělců MeetFactory

Miriam Visaczki & Claire Waffel (GER)
Igor Sevcuk (NL)
Antena (CZ)

vernisáž v úterý 15. 9. od 19:00 + playlist: NiKa&Grae
16. 9. - 4. 10. 2009
výstava je prodloužena do 4. 10. 2009

MIRIAM VISACZKI A CLAIRE WAFFEL
Tančím se slzami v očích

Instalace Miriam Visaczki a Claire Waffel se zabývá rodinnou historií a jejími příběhy. Co přesně může být označováno jako místo původu rodiny a má toto místo i po několika generacích stále ještě nějaký význam?

Během zkoumání německé a židovské historie městečka Poběžovice nedaleko německé hranice v západních Čechách se zaměření jejich průzkumu pozměnilo.

V Poběžovicích byla po staletí silná židovská komunita. V 17.století se v tomto městě koupal v „mikve” slavný rabín Baal Shem Tov z Galicie a Poběžovice pak byly po mnoho let poutním místem chasidských Židů. V roce 1939 se Poběžovice staly součástí takzvaných Sudet a byly připojeny k Německu. Židovská populace musela uprchnout, v opačném případě byli likvidováni v koncentračních táborech. V 90.letech 20.století byla rituální lázeň znovuobjevena rabínem z New Yorku, načež do Poběžovic začali za koupelí v mikve opět putovat chasidští Židé z USA, Kanady, Belgie a dalších zemí.

Miriam Visaczki a Claire Waffel vybraly a zdokumentovaly následujících osm míst, které tvoří součást průzkumu jejich vlastních rodinných historií: Meclov, Tanvald, Svitávka a Praha v České republice, Valbert a Waldmünchen v Německu, Kolomyja na Ukrajině a Londýn ve Velké Británii. Ve spolupráci s různými rodinnými příslušníky vytvořily příběh, který spojuje Poběžovice s těmito městy.

Umělkyně prezentují práce Vernera V. Visaczkiho - otce Miriam Visaczki, který se narodil v r.1944 ve Strakonicích a pracoval celý život jako architekt. Od roku 2001, kdy odešel do důchodu, vytváří čtvercové grafiky, které nazývá „Metópy” - po vzoru čtvercových desek umístěných nad sloupy v řeckých chrámech. Na těchto Metópách ukládá do mřížky 7×7 čtverců záznamy o setkáních, narozeninách, celkovém počtu dní jeho života. Pro tuto výstavu z jeho sbírky grafik vytvořili příběh rozdělený do kapitol podle daných devíti míst.

IGOR SEVCUK
Haso - syntéza globálního hrdiny, 2007
Video instalace: 2 synchronní projekce 14:00, 1 monitorové video 4:50

Muž ve videu vypráví vtipy a čte z knihy. „V momentě, kdy Haso vstoupil do mého pokoje, vycítil jsem z jeho výrazu a způsobu chůze, že je v tom chladně korektním stavu mysli, který míval, když se cítil nespokojený sám se sebou…” Jeho čtení působí bezelstně - vypadá jako macho z nějaké nedůležité okrajové země.

Haso je přezdívka běžně používaná v bosenských vtipech. Ve video instalaci Igora Sevcuka je Haso umístěn mezi fragmenty ‘ruské klasické literatury’ a ‘rakouské klasické hudby’. K neklidu v antihrdinském příběhu Hasa přispívají i čtyři nadnárodní vtipy.

ANTENA - instalace a performance, 1. Patro, začátek 21:00

ANNA 2V2A 50Hz instalace - meditativní obraz (4x TV monitor - live synchro video/audio) soubor video smyček převedených do audia jako nízkoprahové a vysokoprahové harmonie vycházejících z 50Hz frekvence
ANNA 2V2A 50Hz performance 15 & 22 work in progress
ca 25 min. je streaming mind synchro audio/video abstraktní obrazy v nepřerušeném toku myšlenek uvědomělého “Já” a jeho poruch na základě reflexe současnosti jedince…

!!!!upozornění.. performance není vhodná pro lidi trpící na epilepsii (v průběhu performance se pracuje s kontrastem B/W strobo obrazů 50 Hz a silným zvukem)

kurátorka: Edith Jeřábková

vystavující umělci:
Jubal Brown (CAN) Filip Cenek (CZ) Richard Healy (UK) Timothy Roberts (UK) Erik Tode (NL) Charlie Tweed (UK) Matěj Smetana (CZ) Conrad Ventur (USA) George Young (UK)

vernisáž v pátek 7.8. od 19h
++ MIKY DISCJOCKEY, Nuria Fragoso (MEX) - dance performance ++

poster design André Pahl

Výstava je podpořena BritishCouncil

8. 8. - 6. 9. 2009

otevřeno středa - neděle 15 - 20 h

Jestliže budeme vnímat umění bez jakékoliv glorioly jen jako určitý mechanismus k posouvání hranic a zbavíme se na chvíli vývojové frustrace, nalezneme v současné situaci mnohé limity, které byly posunuty bez zjevných revolucí jinými směry (sociálními, psychologickými, vědeckými, etnografickými ad.). I přesto současné umění a myšlení často upadá do pochybností. Relativizuje samo sebe a hledá své možnosti vně sebe sama. I ty nejnenápadnější a nejaltruističtější podoby nejsou jednoznačně uspokojující.

Taková situace je vhodná půda pro romantické comebacky v podobě paralelních světů a úniků do nových exotismů, které jsou nalézány buď zcela mimo galaxii nebo uvnitř vlastní společnosti, tedy již ne v duchu koloniální politiky vně geografických hranic tzv. civilizovaného světa. Přemítání o začátku a konci je jen logickým tématem v této atmosféře globálního trhu a absence vyšší ideologické koncepce.  Přesycení, mnohost, utopie, exotika ve smyslu odlišného a jiného odpovídají ztrátě minulého rozvržení hodnot a sil. Kaledoskopické vnímání světa již neumožňuje uvěřit v jeho apokalypticky unikátní konec a předjímat jej jako jeden strhující obraz. Vývoj popírá sám sebe, ústí do minulosti a nabízí pluralitu. Hranice formální únosnosti obrazového materiálu se tak může posunout k maximálnějším veličinám a obohatit se o iracionální konstrukce připomínající jiné způsoby uspořádání jakými jsou organické struktury rituální, okultní, konspirační, survivalistické, naučné a pseudovědecké a jiné empirické celky.

Výstava nechce být oslavou velkých témat spojených s civilizačními mezníky jakou byla například na přelomu tisíciletí výstava Apokalypsa v Royal Academy v Londýně, která následovala přelomovou výstavu Sensation. Chce se zamyslet nad návratem společensko-iracionálních motivů do umění nejmladší generace, nad novou odpovědností umění a chce představit různé formální způsoby překračování hranic reálnosti a rozumu a hledání poměru mezi skutečností a představou. Přesycení světa obrazovými možnostmi a frivolním a manipulativním zacházením s obrazem v dnešní spotřební a politické společnosti vyvolává někdy až škytavkovité formy umělecké transkripce jako jsou používání koláže, asambláže, střihu, mash-up techniky, kumulace, stroboskopických a kaleidoskopických efektů,  channel surfingu, samplingu, různých podob destruktivních nebo záměrně syrových zásahů do klasické formy.

Vystavující umělci jsou převážně loňskými absolventy, ale zároveň již mají za sebou výraznou výstavní minulost. Mezi nimi již etablovaným, ale stále revoltujícím umělcem je Jubal Brown, v Torontě působící umělec, kurátor, organizátor a zakládající člen několika kolektivů zaměřených na produkci či prezentaci specifických filmových žánrů. Na výstavě je prezentován jako jeden z členů již neaktivní skupiny Fame Fame, která se zabývala novými podobami videoartu, které reagovaly na komplexní proměnu videoartu otevřením se jeho příbuzným formám spojeným s novými technologiemi a internetovými portály, dj- a vj-ingem, obsahově zaměřené na aktivistické a společensko-politické komentáře. Prezentované video Total War je postaveno na konfrontaci YouTube a Holywood kultury, na záměně zábavy a reality, hraného a původního (skutečného) zdroje. Sex, násilí a smrt jsou nezbytně nutnými tématy. Nesměřují ke katarzi, jejich neúnosná koncentrace odkazuje k obsahu současného mediálního a zábavního obrazu, který je jen více ředěný. Nakonec veškerý materiál pochází z veřejných televizních a internetových zdrojů. Po formální stránce kriticky a parodicky používá postupy běžné pro uživatele YouTube a přenáší je do celovečerní filmové koláže.

Filip Cenek, pohybující se mezi Brnem a Prahou, se dlouhodobě, individuálně i kolektivně (kolektiv Fiume či spolupráce s Jiřím Havlíčkem nebo Magdalenou Hrubou) a prakticky i teoreticky (FAMU Praha, FAVU Brno) věnuje filmu, videu a animaci. Za práce v oblasti vizuálních médií obdržel v roce 2004 Cenu a Vývojový grant Tranzit.   Podílí se na festivalech NewNew! a  FreshFilmFest. Spoluvytváří vizuální podobu elektronického projektu Midi Lidi. Konkrétní zdroje či příběhy jeho videí a videoinstalací zbavuje linearity narace, nezajímá ho vyprávění příběhu, naopak rozostřuje jeho konkrétní obrysy a  znejasňuje obsahy. Divák tuší konkrétní inspiraci, která se zobecněním stává i jeho vlastním problémem. Naléhavé atmosféra buduje širší rámec, který po jeho přijetí umožňuje sledovat fungování individuální a kolektivní paměti a pracovat s událostí jako s novým mýtem.

Richard Healy pracuje v poměrně úzkém rozpětí geometrické abstrakce a užité grafiky a designu. Tento v Londýně žijící umělec nachází v tomto relativně omezeném průzoru neomezený myšlenkový zdroj a možnosti formálního využití. Je fascinován novou energií starých geometrických směrů a pop a op-artu a zároveň s nimi zachází obezřetně a s plným vědomím jejich limitů. Důsledným formálním uplatněním geometrických principů odvádí diváka od retro zábavy na scestí abstrakní frustrace.

Neexistence vyššího ideálu a konzumní podstata naší společnosti, která je využívána jako nástroj k jejímu zpětnému ovládání, vytvářejí až paranoickou představu světa stojícího na konspiračních systémech či okultismu. Tyto iracionální koncepce využívá jako silný estetický zdroj pro své instalace londýnský umělec Timothy Roberts. Podivnou mixáž pomyslných či skutečných kultů a rituálů staví jako živelný protipól pragmatismu globální ekonomie a falešnému altruismu provládní ekologie. Destrukcí klasického sochařského žánru alegoricky napadá a zpochybňuje současné “demokratické” hierarchie hodnot a upozorňuje na skryté a syrové spodní proudy, které pronikají i do jeho poněkud brutální asamblážové techniky.

Matěj Smetana žijící v Praze se zamýšlí nad důvodem umění, funkčností formy a jejím vztahem k obsahu. Eventualitou  konce umění se epizodně zabýval například v komiksu, který se odehrává po jaderné válce - Poslední malíři. V jedné z jeho nejznámějších prací, v animovaném filmu Je to jenom film, vyprázdněnost formy i obsahu reaguje na sytost hororového filmového obrazu. Film vznikl mechanickým obkreslením a zanimováním několika kultovních hororových trailerů. Jinou konečnou variantou je roztočená silueta Hradčan - Hradčanoid. S nekonečností naopak zachází prostřednictvím fraktálových animací.

Erik Tode se věnuje téměř výhradně kresbě, velkoplošné i menším formátům. Exotismus zakomponovaných atributů africké kultury hovoří o proměně vnímání exotiky ne jako něčeho fascinujícího a cizího, ale něčeho paralelního. Pro Todeho je to jedna z možností. V prolnutí africké a západní kultury hledá chybějící články západoevropské společnosti. Podobným paralelním světem, do kterého promítá svou realitu je armáda. Společnost fungující na specifické organizační struktuře, kterou autor přetváří v duchu svých romantických a estetických potřeb.

Charlie Tweed žije v Londýně, ale konstruuje si i jiné světy a jiná alterega. Tváří se pragmaticky ve fiktivním předapokalyptickém světě. Zneužívá vědeckých materiálů ke konstrukcím hypotetických scénářů budoucnosti, k jakýmsi předčasným návodům na možné přežití. Recyklované filmové a zvukové koláže, navíc znejasňováné simulovaným mechanickým poškozováním, mísí s vlastním filmovým materiálem. Pomocí sugestivní nálady melodramaticky zpřítomňuje moment celosvětového kolapsu vědy, techniky, ekologie a celé civilizace.

S civilizačními a kulturně populárními produkty, jakými jsou sentimentalita a glamour emocionalita pracuje Conrad Ventur, umělec žijící střídavě v Londýně a New Yorku. Pro své práce používá různá média - především videoinstalaci a kresbu. Vždy vychází z konceptuálního základu, ale dokáže odvést pozornost diváka až k romantickým náladám. Je také vydavatelem uměleckého šestiměsíčníku Useless. Zajímá se o původní hudební performance určené pro televizní vysílání, stahuje je z YouTube a staví pro ně nové scény, nové prostředí a prezentuje je jako kaleidoskopickou mozaiku, která má být silně emocionální vzpomínkou, oživením a pomníkem dané události.  Na výstavě prezentuje videoinstalaci Strange Fruit, která je věnována Billie Holiday. Neméně důležité jsou samozřejmě historické důvody vystoupení Billie Holiday v roce 1939: Barney Josephson, zakladatel prvního integrovaného nočního klubu Cafe Society v Greenwich Village v New Yorku, seznámil Billie Holiday s touto písní, kterou napsal jako protest proti rasismu a lynčování na jihu USA,  vysokoškolský učitel Abel Meeropol.

George Young, další umělec žijící v Londýně, rovněž podlehl vědomé fascinaci vědecko-technickou iluzí a spojuje ji s krásou dekonstrukce obrazu jako uměleckého důkazu. Zatímco jeho kresby a malby na papíře se symbolickými, vědeckými a utopistickými obsahy překrývá stavebními prvky fyzického obrazu, skutečná utopie se odehrává v relativizaci obrazové ikony, která sice obnaží některé nové způsoby pohledu, ale nakonec se zdá, že se opět vrátí k sebe sama.

Výstava So Much More záměrně nechce klást požadavek naplnění určitého námětu či zadání na jednotlivá díla, spíše se pokusí, aby naplnila svou koncepci jako celek, tedy ne prostřednictvím ilustrativního vystavení jednotlivých exponátů.

ve čtvrtek 23.7. v 19:00 André Pahl - prezentace hudebního labelu C. Amoralese, J. Lede a A. Pahla NUEVOS RICOS

nuevosricos.com/mp3/gold_revised.mov
nuevosricos.com/mp3/SILVERIO-EL_DEDO_SUIZO.mov

Projekt a nahrávací značku NUEVOS RICOS založil v roce 2004 umělec Carlos Amorales a hudebník a performer Julian Lede, oba z Mexika. Krátce poté se k nim přidal německý grafický designér André Pahl. Nuvevos Ricos představuje 16 skupin a performerů z Mexika, Argentiny, Evropy a Ruska, kteří tvoří soubor vysoce eklektických zvuků: Caveman-Electronica, Garage & Gabba Punk, Cumbias Lunaticas a mexické Eurodisco.

NUEVOS RICOS jsou přesvědčeni, že pomocí ironie mohou hrát v rámci hranic umění a hudebního průmyslu prospěšnou hru a reagovat tak na postoj, kdy jsou produkty určovány výhradně potřebami trhu a institucí.
Všechna jejich představení se vyznačují rysem show s katarzním účinkem - v průběhu akcí se začíná ztrácet hranice mezi scénou a publikem. Po vizuální stránce, která je silně grafická, jsou Nuevos Ricos precizní. Celou výtvarnou stránku zajišťuje duo Amorales/Pahl a hostující umělci. Nuevos Ricos vždycky bavilo hrát si s rolí publika, kontextem a scénou, což mělo za následek pozvání a účast na různých akcích nejen v klasickém duchu, ale také v experimentálních projektech v rámci uměleckého kontextu.
Mexický tisk zmiňuje Nuevos Ricos jednoznačně jako jednu ze dvou nezávislých značek a nahrávací kolos EMI jim navrhl distribuční smlouvu na značku se Silverio, už téměř největším sex-symbolem Mexika.
www.nuevosricos.com

Lukáš Machalický, Jan Pfeiffer

dernisáž ve čtvrtek 23.7. v 19:00
ateliér č. 38, první patro

vernisáž ve čtvrtek 25.6. v 19:00
ateliér č. 38, první patro

26. 6. - 23. 7. 2009

Lukáš Machalický a Jan Pfeiffer pracují s tématem vzdálenosti ve dvou polohách. Pfeiffer rozvíji rovinu představ o městě, ve kterém nikdy nebyl a imaginuje ho pomocí kreslených animací. Machalický vychází z geometrické formy, ze vzoru, na jehož základě pracuje se záměnou měřítka, s odlišnými vzdálenostmi.

ve čtvrtek 23.7. v 19:00 André Pahl - prezentace hudebního labelu C. Amoralese, J. Lede a A. Pahla NUEVOS RICOS

kurátor: Adrian Notz (Cabaret Voltaire, Zurich)

vernisáž ve čtvrtek 25. 6. v 19 h

exhibition will run till July 26th / opening hours Wednesday - Sunday 3 - 8 pm

poster design: Elektrosmog, Zurich / poster_CarlosAmorales.pdf

main partner: AV MEDIA, a.s.

Exhibition is generously supported by: Mexican Ministry of foreign affairs, Embassy of Mexico in Prague

special thanks to: Lucía Alvarez, André Pahl, Falkensteiner Hotel Maria Prag

[/lang_en-us]

výstava potrvá do 26. 7. 2009 / otevřeno středa - neděle 15 - 20 h

design: Elektrosmog, Zurich / poster_CarlosAmorales.pdf

hlavní partner: AV MEDIA, a.s.

Výstava je podpořena: Ministerstvo zahraničních věcí Mexika, Mexické velvyslanectví v Praze, Velvyslanectví Švýcarské konfederace

Poděkování: Lucía Alvarez, André Pahl, Falkensteiner Hotel Maria Prag

Od roku 1999 sestavuje mexický umělec Carlos Amorales (narozen r. 1970, žije a pracuje v Mexico City) archiv fotografií digitálních vektorových kreseb, pocházejících z širokého spektra pramenů, od osobních zdrojů až k politické a populární ikonografii: The Liquid Archive (Tekutý archiv). Tyto abstrahované černobílé obrazy jsou syntetizované do víceznačných forem kombinujících siluety a obrysy se silně ikonografickou povahou.Při příležitosti výstavy, která byla nedávno zahájena v Cabaretu Voltaire v Curychu, použil Amorales poprvé k popisu funkce Tekutého archivu termín „Skeleton Image” (Kosterní obraz). Obrazy obsažené v archivu existují jako předlohy dříve, než z nich vznikne umělecké dílo, ať už se jedná o sochu, malbu, papírový výstřižek, performanci či animaci. Archiv je kostrou celého souboru - těla - Amoralesova díla.Za účelem důkladnějšího prozkoumání možností archivu založil Amorales v srpnu 2005  v Mexico City animační studio s názvem Broken Animals (Polámaná zvířata). Jeho záměrem bylo vytvářet animované filmy a umělecká díla v kolektivu složeném z grafiků, animátorů, mediálních analytiků a jednoho hudebníka. Studio sledovalo cíle přesahující rámec pouhé vizuální výroby a zdůrazňovalo formální a tematickou analýzu pořádáním každotýdenních filmových klubů a měsíčních seminářů s hosty, mezi nimiž byli výzkumník v oblasti urbanismu, tradiční animátor, filozofové, filmaři, umělci a hudebníci. Na každém sezení filmového klubu se promítaly fragmenty různých snímků, které se vztahovaly k námětům, jimiž se studio právě zabývalo. Studio Broken Animals dále vytvořilo vlastní knihovnu filmů a knih, aby se každý jeho člen mohl věnovat vlastnímu bádání.Tento projekt v rozpracování - animační kolektiv - je vědomě ochuzenou verzí modelu Walt Disney Studios: vyjadřuje snahu nasměrovat chápání fantazie v současném světě směrem k neznámu a záhadnosti, kde fantasknost dokáže podněcovat otázky (stejně jako emoce), aniž by předkládala odpovědi.Výstavou „BROKEN ANIMALS REVISITED: ANIMATIONS BY CARLOS AMORALES” představuje MeetFactory Gallery Carlose Amoralese českému publiku a prezentuje přitom všech osm animačních prací, které kolektiv Broken Animals vyrobil. Výstava zkoumá nejen vizuální rejstřík Amoralesova Liquid Archive v rámci prací animačního kolektivu, ale také jeho zásady.V první a zároveň největší místnosti galerie je k vidění pět jednokanálových animací: The Forest (Les, 2003), Rorschach Test Animation (Animace Rorschachův test, 2004), Manimal (2005), Faces (Tváře, 2007) a Discarded Spider (Odhozený pavouk, 2008).Zatímco dílo „The Forest” je stále ještě velmi hravé a odlehčené, něčím jakoby připomínající hudební videoklip, v animaci „Rorschach Test Animation” (2004) je již jasně zřetelné směrování animací kolektivu: experimentování s divákem na vizuální i podvědomé rovině. Dílo „Rorschach Test Animation” (2004) si pohrává s divákovou  představivostí. Vlastně ho dráždí, protože právě ve chvíli, kdy už je schopen pochopit jednotlivý obraz a možná z něj dokonce odvodit význam, obraz mizí a divák je vržen zpět do roviny svého vlastního podvědomí.„Manimal” je jediným snímkem z produkce Broken Animals, který má jasnou vizuálně narativní strukturu. Pro jednou se dá říci, že je to zvuková stopa, zkomponovaná Juliánem Ledem, která postrádá narativní vývoj, nikoli vizuální složka sestavená Ivanem Martinezem Lopezem, dalším členem kolektivu a Amoralesova studia.Ve většině ostatních videoanimací není význam vytvářen příběhem, ale samotnými vizuálními kompozicemi. To je zcela zřejmé v případě práce s názvem „Faces“. Lopez zde rozpohyboval obrazové prvky poměrně složitým a abstraktním vizuálním postupem. Jen čas od času můžeme rozpoznat konkrétním formy, jako jsou tváře či ptáci. Jinak obraz obsahuje příliš mnoho informací. Divák se proto daleko více soustředí na zvukovou složku Juliána Leda. Je fascinující, když si povšimnete, jak se obrazy přizpůsobují zvuku. Jak jedna a tatáž vizuální informace může být interpretována úplně jinak podle toho, jaké zvuky ji doprovází. Zvuková složka navíc zní, jako by vznikala přehráváním staré desky, což jí dodává jakýsi přídech dávných časů. U tohoto díla je také patrný jeden z mála odkazů, o kterých se Amorales zmiňuje, když hovoří o animacích kolektivu Broken Animals: „Dobrodružství prince Ahmeda” z roku 1926, celovečerní animovaný film německé tvůrkyně Lotte Reiniger. Je to vůbec nejstarší dochovaný celovečerní animovaný film a Reiniger v něm použila animační techniku zapojující siluety, kterou sama vymyslela - před kamerou manipuluje s postavami vystřiženými z kartonu a tenkých plátů olova. Tato natáčecí technika je podobná stínovému divadlu Wayang.Amorales se k tomuto druhu stínového divadla vrací také v „Discarded Spider“. Video však nepoužívá loutky, ale Amoralesův vlastní stín, který značnou silou spřádá a tvaruje obří pavučiny.V druhé místnosti MeetFactory Gallery jsou střídavě prezentovány videoanimace „Dark Mirror” (Temné zrcadlo, 2004) a „Useless Wonder” (Zbytečný údiv, 2006). Videa se střídají den po dni. Scénáře s otevřenými konci, které Amorales vytváří ve svých animacích čerpajících z jeho archivu, také mají přesah do oblasti spolupráce s umělci a hudebníky. Obě jmenované animace byly vytvořeny ve spolupráci s grafickým designérem André Pahlem, který je spolu s Juliánem Ledem a Carlosem Amoralesem zakládajícím členem hudebního vydavatelství Nuevos Ricos (www.nuevosricos.com).Pro „Dark Mirror” si Amorales u Pahla objednal animaci s použitím archivu The Liquid Archive. Pahl k tomu říká: „Animace vychází z principu naznačování spíše než definování. Namísto vystavění příběhu narativním postupem jsem chtěl vytvořit samostatnější animované scény, které fungují jako jednotlivé obrazy. Dohromady nicméně vytvářejí celek, jeden obraz ekvivalentní k jakémusi slepenci představ a obav - něco jako zrcadlo odrážející emoce diváků.” Amorales zároveň požádal skladatele Josého Maríu Serraldea, aby zkomponoval hudbu inspirovanou výběrem obrazů pocházejících ze stejného zdroje. Přidal zvukovou stopu, která v náhodných chvílích přesahuje obrazovou složku (hudba trvá 15 minut, animace celkem 6 minut). „Chtěli jsme tím udělat krok od ‚animovaného klipu‘ k něčemu méně omezenému a otevřenějšímu. Tak, aby dílo vytvářelo při každém dalším zhlédnutí jiný dojem,” říká Pahl. Doslovný zrcadlový odraz Serraldea interpretujícího svou hudbu je promítán na druhou stranu plátna. Tyto dvě stránky díla tak společně vytvářejí souvislý celek, který Amoralese staví spíše do role zprostředkovatele než střihače či režiséra.

„Useless Wonder” je v pořadí druhou  animací, kterou pro Amoralese vytvořil Pahl. Podle něj je inspirována povídkou Edgara Allana Poa s českým názvem „Dobrodružství Arthura Gordona Pyma” (1838), fiktivním příběhem o nešťastné antarktické expedici. Pahl vysvětluje: „Zabývá se dvojznačností strachu a fascinace, která dokáže ve stejnou chvíli přitáhnout i odpudit divákovu pozornost.” V animaci „Useless Wonder” kombinuje Amorales grafické obrazy zvířecího, lidského a přírodní světa, abstraktní formy a Pahlův smysl pro bizarní a androgynický pohyb animovaných prvků i kamery. Na přední straně se rozvíjejí scény, které vytvářejí jak evoluční, tak apokalyptický dojem. Na zadní straně je výjev plovoucí a znovu se utvářející mapy světa - někdy se pohybuje jemně, často však agresivně - která zobrazuje makroskopický pohled na stejnou scénu, jež se v detailu odehrává na předním plátně. Zvukovou stopu složil Julián Lede.

Ve třetí místnosti je nainstalována nejnovější práce kolektivu Broken Animals: „Psicofonias” (2008). Pahl byl opět požádán, aby realizoval koncepci Amoralese a Ledeho a vytvořil virtuální mechanický klavír s tím, že Amoralesovy kresby budou vypodobněny ve formě  tečkovitých rastrových grafik. Animace v reálném čase překládá tečky kreseb do hudebních not, které spouštějí dva syntetizátory hrající zvuky piana a cembala, jež se často uplatňuje v barokní hudbě. Virtuální pianola zobrazuje výběr Amoralesových kreseb rozložených na tečky, které se donekonečna posouvají směrem dolů. Když tečka - nota - dosáhne dolní hrany obrazovky, zazní a pak zmizí.

Švýcarské designové studio Elektrosmog bylo požádáno, aby k výstavě vytvořilo plakát. Za normálních okolností bývají designéři vyzváni, aby pracovali s obrazovým materiálem v archivu Liquid Archive. Studio Elektrosmog se ovšem rozhodlo omezit se pouze na typografii. Místo interpretace vizuálního materiálu z archivu Liquid Archive tak došlo spíše k výkladu Amoralesovy metody či principu znovusestavování tvarů uvnitř daného vzorce.

Kurátorem výstavy „BROKEN ANIMALS REVISITED: ANIMATIONS BY CARLOS AMORALES” je Adrian Notz z Cabaretu Voltaire v Curychu. Před pouhým měsícem zde Notz a Amorales zahájili malou výstavu, kde je celý archiv Liquid Archive k dispozici ve formě pohlednic. Jde o další krůček v rámci širšího výzkumu a diskuse, kterou spolu vedou Amorales a Notz o archivu Liquid Archive i o užívání a významu archivů obecně. Z tohoto pohledu může být i výstava v MeetFactory, která je v jistých ohledech didaktická a prezentuje celý soubor Amoralesových animací, součástí této diskuse.

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

vybrané texty

Carlitova cesta
umělec jako systém, kolem roku 2000 našeho letopočtuVěci se nestávají mně, ale tomu druhému, tomu zvanému Borges. Procházím se ulicemi Buenos Aires a na chvilku se zastavuji, možná již jaksi automaticky, abych pohlédl na oblouk vchodové haly a na mřížoví její brány; vím o Borgesovi, protože jeho jméno vídám na obálkách dopisů a na seznamu profesorů či v biografickém slovníku. Mám rád přesýpací hodiny, mapy, typografii osmnáctého století, chuť kávy a Stevensonovu prózu; on se mnou tyto preference sdílí, ale činí tak namyšleným způsobem, čímž je přetváří v herecké manýry. Přeháněl bych, kdybych řekl, že náš vztah je nepřátelský; já žiji, zůstávám na živu, aby Borges mohl vymýšlet svou literaturu, a tato literatura ospravedlňuje mou existenci. Není pro mne nijak obtížné přiznat, že se mu podařilo napsat pár přesvědčivých stránek, ale tyto stránky mne nemohou zachránit, možná proto, že to, co je dobré, nepatří nikomu, dokonce ani jemu, ale spíše jazyku jako takovému a tradici. Kromě toho je mi souzeno zemřít, s konečnou platností, a jen jakýsi moment mého já může přežít v něm. Kousek po kousku mu všechno předávám, ačkoli jsem si dobře vědom jeho perverzního zvyku falšovat a zveličovat.

Spinoza věděl, že snahou každé věci je setrvat ve vlastním bytí; kámen chce navždy být kamenem a tygr tygrem. Já zůstanu v Borgesovi, nikoli v sobě (je-li pravda, že vůbec někým jsem), ale poznávám se méně v jeho knihách než v mnoha jiných či ve složité hře na kytaru. Před mnoha lety jsem se pokusil od něj osvobodit a svůj zájem jsem přesunul od mytologií předměstí k hrám s časem a věčností, ale tyto hry nyní patří Borgesovi a já si budu muset vymyslet něco jiného. Můj život je tudíž útěkem, o vše přicházím a vše patří zapomnění, anebo jemu.

Nevím, kdo z nás dvou napsal tuto stránku.

                                                                        Jorge Luis Borges z povídky „Borges a já”
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Carlos Amorales je šarlatán. Dokonce i jeho jméno je falešné. Ovšem právě v této vykalkulované falešnosti - delikátně utkané na rozhraní mezi prostým přestrojením a latentním znovuvynalezením - lze nalézt nejen jádro jeho uměleckého výzkumu, ale také, a to je nejdůležitější, nejcharakterističtější aspekty toho, co by umělecká praxe jako taková mohla znamenat pro některé z jejích nejúspěšnějších představitelů v současné době, kolem roku 2000 našeho letopočtu. Vlastně by nemuselo být vůbec falešné podotknout, že působivost Amoralesových prací z velké části pramení z ojedinělé nabídky, kterou předkládají: nejenže artikulují způsob, jak nahlížet na uměleckou činnost, ale - a to především - vyjevují popis obrazu subjektivity, který za takovými názory stojí. Vše je u něj vystaveno na odiv.

Přesně kvůli své falešné falešnosti nám Amorales celý tento balíček servíruje bez okolků - či ještě lépe bez trenýrek - jelikož vše zakrývá, aby to následně beze studu odkryl: své primitivní prvky, soubor pravidel, podle kterých je zkombinoval, a dokonce i vysvětlení jejich historie a normativní síly. Je možná nesmělý, ale přesto nám každá z jeho výstav umožňuje všechny tyto věci zahlédnout.

Zřejmě proto, že si toho není zcela vědom, či možná právě proto, že si toho vědom je, se Amoralesovi podařilo přeměnit jeho pronikavou, sebeuvědomující vnímavost do ikonografického systému (archiv obrazů, ve kterém se vyskytují zápasníci, rockoví hudebníci nebo tančící diváci), k jehož kouzlu patří iluze, že žádný z těchto prvků není důležitější než ostatní. Přetrvávající působivost některých z jeho nejpozoruhodnějších děl spočívá v detailním, pracném vystavení systému vlastního já, který přes své různé formy vždy začíná vymezením základní kritické vzdálenosti mezi pohledy z první a třetí osoby, z nichž oba člověk může hostit uvnitř sama sebe. Falešnost je jeho nástrojem pro toto vymezení. Zabýval-li se vysoký modernismus (od Whitmana a Baudelaira až k Pessoaovi a Eliotovi) snahou ukázat nám, jak lze obsáhnout mnohosti, Amorales z tohoto úsilí vlastně vytváří podívanou. K tomu na své představení prodává lístky a plakáty, v jídelní hale podává občerstvení, řídí a školí některé z nejvýraznějších postav ze svého okolí, zisky dělí mezi ně a údaje o příjmech vyvěšuje na web, aby se na ně mohli podívat jeho investoři. Velice pravděpodobně vše také natočí a výsledné DVD - to legální i to pirátské - nabídne k prodeji na falešných webových stránkách.

Pro neustále začínající firmu, jakou se zdá být Amoralesovo vlastní já, to není špatný způsob, jak jít v dnešní finančně komplikované době s kůží na trh. Ačkoli víme, že být sám sobě pasákem nikdy nebyl špatný podnikatelský záměr (čím jiným jsou naplněny dějiny umění nežli seznamem těch nejlepších z nich?), v případě podnikatelského modelu Amoralese (tj. jeho poetiky) je obzvláště patrný způsob, jakým toho dosahuje, a skutečnost, že jde o odklon od běžného odvozování autority z autorství a přichycení autorství ke složité pavučině, která se vztahuje k výrobě uměleckého díla.

Právě v tomto způsobu zveřejňování, kde dochází k zinscenování vnitřní krajiny, která není nutně přímou transkripcí vnitřního dramatu, můžeme vypíchnout kritický rozdíl odlišující Amoralesovo dílo od předchozích verzí sebepoznávání. Ve skutečnosti se zdá, že silou pohánějící celý Amoralesův podnik je epistemologická intuice: skutečnost, že sebepoznání není vždy bezprostřední a že ho nelze dosáhnout jen pouhou introspekcí.

Počínaje svým prvním uměleckým projektem - ve kterém si s kamarádem z Nizozemska vyměnil „osobnost”, aby se mohl vrátit do Mexika, zatímco jeho kamarád místo něj nadále navštěvoval kurz na umělecké akademii jako „Carlos Amorales” - Amorales projevuje naprosté a zneklidňující pohrdání optimistickým obrazem individuálnosti jakožto něčeho schopného naprosté transparentnosti vůči sobě samému (jiným slovy něčeho schopného mít totální a bezprostřední přístup k vlastnímu vědění), který je základním kamenem naší představy o subjektivitě možná již od Descarta, a teprve v poslední době jsou na něm vidět stopy eroze.

Gambler Amorales poukazuje na první trhliny v tomto obraze a nepřestává sázet proti němu. Nebo ho přinejmenším rozkrývá a upozorňuje na jeho nyní již do očí bijící známky vyčerpání.

Činí tak znovu a znovu. Jeho spekulace by ve finále dokonce mohly pomoci propíchnout bublinu transparentní povahy individuálnosti. Pakliže bublina praskne, jako další na řadě by mohla být vydražena modernita jako taková. Řetězová reakce, která by ochromila celý epistemologický systém, by měla devastující účinek. Zamyslete se nad tímto možným scénářem:

Pokud bychom přestali věřit, že představa individuálnosti je založena především na schopnosti vlastního já - první osoby - znát sama sebe průhledným a bezprostředním způsobem, jelikož má přednostní přístup k našim smyslům (víme, že něco bolí, protože to cítíme, nikoli proto, že nám to někdo řekl), pak by propojení osoby a jejího vlastního já - rozuměj subjektivita, na které jsme založili celý náš systém - téměř zkrachovalo. A pokud by tento obraz subjektivity byl zpochybněn příliš hluboce, všechny její deriváty (autorita, autorství, zodpovědnost) by ztratily svou hodnotu.

Vyvolává to paniku, že?

Amorales v to doufá. Sází na to, že zpanikaříte. Chce, aby lidé panikařili kvůli sobě samotným. (To je také možná důvod, proč síla jeho díla z velké části spočívá v nejasném dojmu strachu, který vyvolává). Je vlastně rád, když odcházíme domů s pocitem, že zásadní aspekty našeho vlastního subjektivního obrazu nemusejí být tak jisté, jak jsme si mysleli.

Proto nelze jeho performance a umělecké akce zaměňovat s obvyklou pantomimou vlastního já, v níž vystupuje osazenstvo mnoha osobností, jež údajně nosíme v sobě. Předvádějí sice to vnitřní, solipsistické drama bytí, na které jsme si všichni zvykli, ale všechno je zde falešné. Opravdu falešné. Tito hráči jsou skutečnými šarlatány. Vycházejí z víry, že vlastní já opravdu má privilegované znalosti o svých vnitřních záležitostech - Amorales je však už nemůže nechat prosadit svou.

Namísto toho Amorales inscenuje tragikomické představení o proměnlivostech sebepoznání: téma, které se kriticky distancuje od vlastního já a vychází z pocitu, že introspekce z hlediska první osoby nedostačuje k dosažení sebepoznání. To je divadelní hra, kterou celou dobu uvádí. Doposud jde o kasovní trhák.

V jeho rukou naše staré, zrezivělé vnitřní karteziánské divadlo právě zahájilo novou sezonu a zdá se, že veškeré zařízení bylo zcela zrenovováno: byly přidány i nové scény.

Podívejme se například na jeho projekt Amorales vs. Amorales (1996-2001), kterým si udělal jméno v arénách uměleckého světa, když z nich doslova učinil arény pro zápasníky. Bylo to v době, kdy přimíchání osobního nářečí, zejména pokud byl autor dostatečně „třeťosvětový” (což Amorales šťastnou náhodou je), jistým způsobem pozvedlo šance na to, že se jeho jméno objeví v největším fontu v těch největších pavilonech. Projekt byl jednoznačným hitem. Diváci byli, řečeno slovy jednoho kritika, touto podívanou „mexmerizováni”. Ale když se dopočítalo do tří, kritikové si nevšimli, že Amorales za plentou sázel proti Amoralesovi, a počítal s tím, že zápasy sám se sebou prohraje.

Je zvláště výmluvné, že mnohé z těch, kteří zpočátku komentovali jeho práce, nejvíce zajímalo dekódování důsledků apropriace této hyper-mexické pokleslé ikonografie a její putování po širší mezinárodní scéně, přičemž věnovali jen málo pozornosti dramatizaci vlastního já, která stála u jejího zrodu. Proto neviděli, jak byla tato podívaná o vlastním já maskována v kalkulovaném - a falešném - předvádění síly národní pýchy.

Nebyli schopni dohlédnout za tuto falešnost a kvůli tomu jim unikla polovina podívané. Pouze tím, že kriticky vytvořil vzdálenost mezi individuálností a osobní jedinečností, byl Amorales schopen vystavit sama sebe jako umělecký systém, jenž by v centru dění a jako hlavní atrakci večera dokázal udržet zápas, který spolu nekonečně svádí pohled první a třetí osoby uvnitř nás samotných. Pevně se navzájem drží, protože jsou ve své podstatě a systematicky propojené a vzájemně spletené. Nelze poznat sama sebe a tudíž zkonstruovat osobnost, pokud nevezmeme v potaz, že přiznání našich postojů a výrazů z hlediska třetí osoby vytváří základní část našeho sebepoznání. Bezprostřednost první osoby už to neuhraje. Již neunese staré metafyzické lešení.

Schopnost Amoralese otevřít a odhalit se jako konstrukt, ve kterém se z hlediska našeho vlastního pojetí individuálnosti odehrává základní asymetrie mezi vlastním já a tím druhým, z něj činí symbol bolestivého oddělení vlastního já a individuálnosti, což je koncept, se kterým se nyní snažíme vyrovnat. A přestože Amorales je sotva Robinem Hoodem individuálnosti („selfhood”) - kradoucím z vlastního já a zpět dávajícím subjektivnosti - je na čase, abychom si uvědomili, že štiplavá bolest způsobená vyčerpávajícím posunem k vlastnímu pojetí já, kterou si možná nakonec odneseme z jeho výstav, koriguje a krotí obraz subjektivnosti, jenž se ocitl mimo kontrolu. Možná jej i o stupínek zmírní. S touto krizí se nevyhnutelně budeme muset utkat, dříve či později.

Amorales stále sází proti vám.

                                                                                  José Falconi, Harvardská univerzita

překlad Marek Tomin

podpora

Koneckonu_plan.pdf

Noam Darom, Martin Hrubý
vernisáž ve středu 3. 6. v 19 h
hudba: Data Live, www.myspace.com/datalive

4.6. - 19.6. 2009

Nejen v posledních letech je na umělecké scéně populární diskurs, který ohledává apokalyptické předpovědi konce světa a jeho opakovaně se objevující očekávání. Naším cílem je je vytvořit projekt záchrany toho nejcennějšího ze současného českého výtvarného umění, aby po případné katastrofě mohla umělecká tvorba jako jeden ze základních kamenů lidské kultury znovu ožít.

Projekt má podobu „bunkru”, v němž „žijí” umělci (vylosovaní z účastníků 3. Pražského bienále) v rámci potřeby zachovat tento tak vzácný a pro lidstvo potřebný soubor tvůrčích genotypů a tradic. Cílem projektu je především prezentovat ideový koncept tohoto bunkru a způsob jeho využití vybraným osazenstvem, které určí další vývoj umění po apokalypse.
Bunkr je rozdělen do pěti prostor vyznačených na podlaze. Každá místnost je „obydlena” čtyřmi umělci, dvěma ženami a dvěma muži. Jejich přítomnost je prezentována pomocí zvukové instalace (hlasy 4 kurátorů ze 3. bienále). Projekce uměleckých děl umělců tvoří nedílnou součást výstavy. Expozici dále doplňují motivy, umístěné na zdech v místech dotyku naznačeného prostoru bunkru a skutečného galerijního prostoru, představující předpovědi, scénáře, problémy a případná řešení apokalyptických vizí o konci světa.

Výstava je podpořena VŠUP a AVU

Výstava a otevřené ateliéry rezidenčních umělců MeetFactory
vystavující umělci
Anouk Kruithof (NL)
Aukje Koks (NL)
Hajnalka Tarr (HU)

Open Studios
István Csákány (HU)
“Wednesday, Meatloaf Day” (NL)

vernisáž ve středu 3. 6. v 19 h
hudba: Data Live, www.myspace.com/datalive, playlist: Vasil Artamonov
4.6. - 19.6. 2009

* Open Studios
otevřeno jen 3. 6. od 19 h, v ostatních termínech dle dohody
kontakt: István Csákány +36702980410, “Wednesday, Meatloaf Day” - Walter van Broekhuizen +31628415143

Prezentace holandských umělcu jsou součástí Festivalu současné nizozemské kultury NethWorks.cz.

Rezidenční program MeetFactory je uskutečněn díky podpoře Velvyslanectví Nizozemského království v Praze, Fonds BKVB, Visegrad Fund, Goethe-Institutu v Praze, Česko-německého fondu budoucnosti.

vernisáž 1. května v 19:00
2. - 30. května 2009

www.alexandreestrela.com
www.marz.biz/artistas
www.zedosbois.org

Výstava je podpořena Directorate-General for the Arts/Ministry of Culture Portugal, Calouste Gulbenkian Foundation, Instituto Camões in Prague, AV media

Poděkování Jiří Kotrla

Po předchozích výzkumech uskutečněných v souvislosti s výstavami “Solar Radiation and Cosmic Forces (Sluneční záření a kosmické síly)” a “Putting Fear in its Place (Jak ukázat strachu jeho místo)” si Alexandre Estrela znovu vytváří základnu pro přístup k zobrazení a jeho vnímání.

Základem jsou studie vypracované v ateliéru, kde lze najít experimentální díla, která se blíží jeho výzkumu - hledání odporu obrazu k pohybu, autonomie obrazů a vjemových iluzí… cílem na této nové cestě je adaptace těchto a dalších nových problémů v rámci kreativní rezidence společně s Natxo Checou na ostrově Sao Miguel na Azorách pod záštitou galerie ZDB (Ze Dos Bois).

Zatím nikde nezveřejněné výsledky tohoto brainstormingu budou poprvé předvedeny na individuální výstavě v MeetFactory v Praze.

A Příroda prohlašuje: - Já jsem unikající Celek.

„William James říká, že svět se nám ukazuje jako neurčitý tok, jakýsi kompaktní proud, obrovská záplava, ve které nejsou žádní lidé nebo předměty, pouze zmatené vůně, barvy, zvuky, teploty… Základ psychické aktivity spočívá v dělení toho, co je spojitým celkem, oddělování a dál zařazování pomocí nástrojů do skupin - předmětů, lidí, zvířat, zeleniny…” Z „Plánu úniku” Adolfa Bioy Casarese („A Plan for Escape”)

Werner Herzog říká ve své knize Herzog o Herzogovi, že základním principem Přírody je krutost a že jakékoliv snažení o její zkrocení je marné.

Tento nezkrotný charakter člověka odpuzuje a vytlačuje ho do externích podmínek, umělých, to znamená mimo rovnováhu.

Tímto způsobem, když Herzog natáčí Přírodu, vyplývá na povrch tato marnost. Nejenom neschopnost jednotlivce uvést se do souladu s celkem, ale také obrazy samy, které nás odstrkují pryč od jakékoli možnosti jejich ochočení a interpretace.

Předpokládejme, že Příroda je poznatelná jako přítomný prostor, umístěný do dimenzí vymezených celkem. Přijměme poznání jako systém interpretace světa, vytvořený člověkem, a systém jeho vnímání Přírody z pohledu daného jeho postavením: postavením člověka. Myslí však na toto všechno Příroda? A jakého tlumočníka si může najít pro interpretaci sebe sama?

Prostor Přírody zná sám sebe jako neměnný proud, odmítající konkrétní poměry člověka, jeho expanzivní a progresivní postoj. Moudrost Přírody, figurující v antropologické perspektivě, nám dává dočasnou a omezenou možnost zobrazení.

Příroda tím, že ustavuje princip popření své externity, vyvrací naši mylnou představu toho, že ji chápeme jako antropomorfní rozšíření života člověka. Mytizace Přírody, jak ji prosazuje člověk - jako místa, kde vládne porozumění mezi jednotlivými druhy, prostě není přijatelná.

Možnosti zobrazení, prosazované bytostí, která je odpojená od své celistvosti, jsou určeny k zavržení a odmítají naději na usmíření. Tentativa de reconciliação.
Tímto chápeme, že Příroda potlačuje jakoukoliv na ni namířenou intervenci a ukazuje možnosti odporu proti manipulaci.

Přivolávajíce k sobě veškeré odepření spoluúčasti, Příroda ve svém zarytém distancování se od věd, které jí jsou připisovány, proměňuje v obrazy neviditelné vlastnosti absolutního odporu. Když je zachycena, obrazy v sobě nesou určitou nehybnost, vzdorují manipulaci. Když je Příroda filmována, malována, kreslena… přenáší svou nepřízeň do obrazů.

První myšlenka této výstavy se zrodila z přirozeného konfliktu mezi manipulovanými obrazy a nepředvídanými možnostmi zobrazení Přírody.

Abychom dosáhli podmínek, ve kterých se prezentuje zobrazení zohledňující svou animozitu, takové, které se opakovaně skrývá za svou integritu, musíme vytvořit ultraperspektickou metodologii (1), která by měla identifikovat body napětí v obraze vzdorujícím manipulaci stejně jako v inertních bodech Přírody.

V této možnosti se skrývá další poznání sdělované přírodou: propad do nové dimenze, protestující proti lineárním, racionálním a karteziánském představám, původně vlastním lidské zkušenosti.

(1) Termín vytvořený prof.Otto Rosslerem - Univerzita v Tubingenu

Závěrečný večer Festivalu Enter4 Adapt! v sobotu 25.4. od 20:00 hodin

Audiovizuálně experimentální noc Evolution Night, která tentokrát nese název Camouflage a kurátor Michal Mariánek ji oblékl do třech barev: stříbrné, růžové a černé.

Line-up
SILVER CAMOUFLAGE
Rudolfo Quintas (PT)
Jack/Jack (SK/CZ) feat Philipp Quehenberger (AT)
The Trons (NZ)

PINK CAMOUFLAGE
2 Singles (CZ)
Moduretik (CZ) & VJ Kapaj (CZ)

BLACK CAMOUFLAGE
Yarrdesh (CZ)
Groupe Guma Guar (CZ)

OPEN STUDIO
Antena (CZ)
start from 10pm

Festival Enter4 pořádá CIANT - Mezinárodní centrum pro umění a nové technologie
www.ciant.cz
Enter4.org

Evolution Night is co-funded by the International Visegrad Fund.

SILVER CAMOUFLAGE

Rudolfo Quintas (PT)
The evening will start with an audiovisual performance Burning the Sound about the nature of rituals and the relation they establish with the state of power and control. It is uses the fire from lighter and matches to subvert patterns of rhythm, “exorcising” the sound as a spiritual strategy. The project was awarded at Transmediále 2009 in Berlin.

Jack/Jack (SK/CZ) feat Philipp Quehenberger (AT)
Czechoslovak “noise positive” duo Jack/Jack will present their own approach to a specific type of experimental music called “no-input music”. Their music is created using only 2 mixers and cables. It shows a decadent beauty of the digital echo. Noise, drone, bangs and beats hidden in the machine show that this minimalistic approach results in unexpectedly rich soundscapes. There will be a keyboards virtuoso Philipp Quehenberger (Mego Editions, Cheap Records) joining Jack/Jack with whom the duo just completes a common album.
www.myspace.com/jackjacknoise
www.myspace.com/philippquehenberger

The Trons (NZ)
In the world of electronic music a relation between technology and acoustic instruments has been a theme for quite some time now. Coming from New Zealand within a European tour, the Trons are an original solution to the theme. They are a robotic garage rock band, completely self playing junk robots. They are made mainly from recycled and salvaged parts, and play standard guitars, drums and keyboards. Their musical influences include the Clean, Velvet Underground and similar indie bands.
www.myspace.com/thtrons

PINK CAMOUFLAGE

Moduretik (CZ) & VJ Kapaj (CZ)
Moduretik is an emerging talent Jan Jiskra. In his pretty personal sets he combines several electronic genres including 8-bit and IDM. The visuals will be produced by Kamila Pajerová aka VJ Kapaj. Her main interests are vector graphics, animation, and generative art.
www.myspace.com/moduretik
www.myspace.com/kapaj

2 Singles (CZ)
“Left by not good girls - now on the right side of friendship. Every girl listening to their music knows better about boys’ heart then those who did that big mistake! ” Czech boy band performance is all in playback mode. However, the artists are multi-talented personalities. Petr Marek is a film maker, actor and musician (MIDI LIDI, decadent theatre Beruška, Muzikant Králíček). Jiří Havelka is a theatre director and actor (Divadlo Ypsilon, Dejvické Divadlo, VOSTO5).
www.myspace.com/2singles

BLACK CAMOUFLAGE

Yarrdesh (CZ)
Young multi-instrumentalist Yarrdesh is no novice to Czech alternative scene, especially thanks to his undertakings with several bands such as “Un Cri Bleu”. His sole electro set is a psychedelic mix of break-core rhythms finely tuned with samples of dissonant piano and noise fields all in all well packed in his neo-metal aesthetics. www.myspace.com/yarrdesh666

Groupe Guma Guar (CZ)
Closing the night, Prague based art activists collective Guma Guar will give a music voice to their system critique and media world irony. Since the founding in 2003 they have used audiovisual performances to make a political stand. They take part in international shows as well as illegal freearties and streetart projects. www.myspace.com/groupegumaguar, www.gumaguar.bloguje.cz

PERFORMANCES

BURNING THE SOUND BY RUDOLFO QUINTAS
“Any sufficiently advanced technology is indistinguishable from magic.” This quote by Arthur C. Clarke applies well to Burning the Sound, a performance by young Portugese artist Rudolfo Quintas combining high technology with one of the earliest tools used by humans - fire. Over the thousands of years this element has not lost any of its magical, mesmerizing qualities. With all our current knowledge the behaviour of flames is still beyond our control and understanding. The performance amplifies this chaotic energy, taking us back in time to a moment when we would gather around a fireplace to witness to shamans. The custom software instrument developed by Quintas is so well designed that all of the involved high technology seems to disappear, bringing into focus the live performer and his skill of ‘playing with fire’. The work is both compositional and performative - both technical and expressive. Quintas’s own presence in the work drawing the audience into the light of the flame leads to a kind of exchange - a kind of visual and physical ritual. The lighter functions as a kind of paintbrush that can carve out sounds from the air that fire is fire is constantly eating’. - Transmediale Jury Statement, Berlin, February 2009

Rudolfo Quintas (1980) is a Portuguese born visual artist, performer and interaction designer who seeks to expand the horizons and language of contemporary art. He explores domains of gesture and motion analyses, computer graphics and electronic music, often related to augmented reality. His research into the body as interface has been a fundamental element in his work frequently formalized in performance and installation art. His work is published in: ‘Younger Than Jesus: The Artist Directory’ co-published by the New Museum New York and Phaidon (2009 USA), TEDANCE book published by FMH (2009 PT), Taide Art Magazine (2009 FI), Performance Research (2007 UK) and ARTECH (2005 PT). He was awarded at Transmediale 2009, Future Places 2008, and Inter.Faces 2005 and has shown his work in conferences, major galleries and festivals in Portugal, Spain, Italy, Holland, England, Germany, Finland, Slovakia, Mexico, Turkey and the USA.

THE TRONS & GREG LOCKE
The Trons are a robotic garage rock band from Hamilton, New Zealand. The band explores machine made music in a fun and engaging way, while investigating the unique musical possibilities and the psychology of human-robot interaction. Built mainly from salvaged and junked materials the Trons play standard guitars, drums and keyboards. The control system comes from a decommissioned vending machine that has been reprogrammed to drive the solenoids and motors that power the artificial limbs. These limbs and fingers are made from recycled construction kits and other second hand materials. The use of these flimsy mechanical components introduces subtle variations to the playing that seems to mimic our own performance style. The precision computer timing combined with the loose mechanical execution creates a band that is musically tight yet has elements of randomness and subtle superimposed rhythms. The Trons have been designed to tour and perform like a normal human band. The members have names, and audiences often relate and refer to them as people. The loose anthropomorphism is partly an outcome of designing mechanical devices to play instruments that were originally intended for humans, but is also due to our own mental projection of bodies onto these skeletal figures. This playful visual element of the band combined with the familiar construction materials helps break down the barriers we as humans often feel towards robots. The playing of fun original pop songs too makes the Trons a group that is as endearing as they are entertaining.

Greg Locke is a musician, artist and electronics engineer from Hamilton, New Zealand. Early projects included explorations into sound reproduction, music and artificial intelligence. While performing in bands he toyed with the idea of creating robotic musicians to add a precise yet colourful dynamic to the sounds. Work in the field of mechanical automation also fuelled these ideas, and a few experiments soon led to the construction of a complete band. Greg is currently artist in residence at Time’s Up Laboratories in Linz and is touring Europe with the Trons through the support of Time’s Up and Creative New Zealand.
www.thetrons.com

ANA3V3A-50Hz BY PETR KRUŠELNICKÝ AKA ANTENA
http://xxantenaxx.blog.cz/

Open studio:
You are invited to preview a new project “ANA3V3A-50Hz” which is an analogue audio-visual installation of three video signals (animations) in a process of transformation into audio.

Antena is an independent international art collective founded in Prague in 2001. From its original focus on nonverbal and experimental theatre taking part in various site specific projects and collaborations with Grotest Maru (DE), Big Art Group (USA), Recto Verso (CAN), the collective is now interested in new media and technologies. It also deals with light design, VJ-ing, audio productions and audiovisual installations. In 2003-2006 Antena was based is Berlin while organizing meetings of artists who are interested in experimental music, video, and sound installations. With Mangrove Kipling (FR) initiated a group “TV Print” and in collaboration with Salon Bruit organized “Noise NoD” session in the Czech Republic.

Petr Krušelnický (1977) aka Antena graduated from Duncan Centre dance academy, studied with Prof. Ctibor Turba, was a member of Divadlo mimů Alfred ve dvoře and of Grotest Maru (DE) theatre collective. Among other projects he was involved in creation of a performance by Mino Tanaka as well as of 3W Griftheater. He is interested in audiovisual projects in the area of analogue electronic media.

ADAPT! (part one)

vernisáž v sobotu18.04 v 19:00
+ AV performance  - VENZHA CHRIST (ID): CHRONICLE_THERAPY!

Výstava o světle, elektřině a jiných druzích energií, známých i neznámých

vystavující umělci
ŠTĚPÁN KLENÍK (CZ), RUDOLFO QUINTAS (PT), JAN-PETER E.R. SONNTAG (DE)

kurátoři DARINA ALSTER (CZ) & PAVEL SEDLÁK (CZ)

výstava potrvá do 25.4.vstup volný

Otvírací hodiny:
Sobota-neděle 15-20h
středa-pátek 11-17h

Festival Enter4 pořádá CIANT - Mezinárodní centrum pro umění a nové technologie
www.ciant.cz
Enter4.org

Portugalský experimentátor Rudolfo Quintas, představí v MeetFactory svou instalaci “Things to Burn” (2009) a performanci “Burning the Sound” (2008), za kterou obdržel zvláštní cenu poroty na letošním berlínském festivalu Transmediale. „Ve svých instalacích často vyžaduji interakci s návštěvníky. U “Things to Burn” je jejich úkolem zapalovat figurativní objekty. Na základě nově vzniklých ohořelých tvarů pak pomocí speciální snímací techniky vznikají nové 3D digitální objekty. Účastníci mé instalace tak vlastně používají oheň z obyčejné sirky jako aktivní rozhraní pro ovládání počítače,” popisuje svou originální instalaci mladý Portugalec.

Dalším projektem, který budete mít možnost v MeetFactory vidět je experimentální instalace a videoprezentace „Warden Sprite” německého autora Jana-Petera E.R. Sonntaga, založená na vynálezech a myšlenkách Nikoly Tesly, Selima Lemströma a současných objevech NASA a ESA pro výzkum SPRITES - tranzitních světelných událostí mezi tropo-a ionosférou - a jejich radiální ozvěny v extrémních přírodních dlouho-frekvenčních elektromagnetických vlnách.Jan-Peter Sonntag se chystá transformovat živé atmosférické plazma dat do vzduchu modulovaného ultrazvukem, dále vytvoří vysokofrekvenční elektrické AC-pole v prostoru, který rozžehne fluorescenční tuby.Nejnovější projekt .„Warden Sprite” berlínského umělce Jan-Petera Sonntaga je součástí jeho dlouholetého projektu-laboratoře SonArc, o které se dočtete na webu: www.sonarc-ion.de

Posledním členem trojice umělců, experimentujících s vlastnostmi světla je mladý český umělec Štěpán Kleník a jeho projekt SKETCH WALL: PHOTOLUMINESCENCE BOARD. Kleník je ovlivněn vlastním zájmem o fenomén fotoluminiscenčních a fluorescentních materiálů. Tyto materiály (PTL-fotoluminiscenční) potřebují minimum energie k vlastnímu záření. Jsou to v podstatě akumulační oslňující samo-nabíjecí baterie.Divák instalace shlédne fluorescenční stěnu, na kterou bude mít možnost světlem ze speciální baterky malovat.

V rámci vernisáže vystoupí indonéský performer Venzha Christ. Jeho projekt nese název CHRONICLE_THERAPY!. Christ zkoumá elektromagnetické spektrum. Kromě televize, rádia a signálu mobilního telefonu i všechny ostatní elektronické přístroje vysílají, jsou ovlivňovány a mohou být ovlivněni elektromagnetickými signály. Totéž platí i pro člověka a ostatní živé bytosti: jsme neustále ponořeni do elektromagnetického spektra, jemuž se musíme přizpůsobovat.

Závěrečný večer Festivalu Enter4 Adapt! v sobotu 25.4. od 20:00 hodin oslavíme audiovizuálně experimentální nocí Evolution Night, která tentokrát nese název Camouflage a kurátor Michal Mariánek ji oblékl do třech barev: stříbrné, růžové a černé.

line up večera:

SILVER CAMOUFLAGE
Rudolfo Quintas (PT)
Jack/Jack (SK/CZ) feat Philipp Quehenberger (AT)
The Trons (NZ)

PINK CAMOUFLAGE
2 Singles (CZ)
Moduretik (CZ) & VJ Kapaj (CZ)

BLACK CAMOUFLAGE
Yarrdesh (CZ)
Groupe Guma Guar (CZ)

Výstavu připravují společně umělci Eva Jiřička (CZ) a David  (Rakousko) s Adrienem Tirtiauxem (Belgie/Rakousko).

vernisáž ve čtvrtek 2.4. v 19:00, play list: Mark Ther
výstava potrvá do 15. 4. 2009

Na výstavě se prolnou dvě média a dvě témata, která se aktivně transformují. Ve videoperformanci Evy Jiřičky je galerijní prostor MeetFactory tématem debaty dvou dam, které se zde ocitají poprvé. Zapojují své představy a životní zkušenosti, aby nám divákům předložili jejich pohled a nebo snad jen sami sebe zabavili v čase strávený v galerii. Kde také hledají samotnou umělkyni, která je do galerie povolala. David Kellner a Adrien Tirtiaux, oba vizuální umělci, kteří se zajímají o animaci a komiks. Pro tuto výstavu připravují kreslený příběh na všech šest stěn každé z místností galerie. Architektura prostoru se stane skutečným plátnem pro čtyř dimenzionální vyprávění, které opakovaně udeří plnou sílou proti gravitaci.Eyes like diamonds.

“výstava rezidentů MeetFactory”

vernisáž v pátek 27. 2. 2009

++ Wladimir518 + 1A2V1: JAROHARO music /////// VJ KOLOUCH projection, StreetFighterElectro, www.myspace.com/1a2v1live ++

hosté výstavy:
Jan Jaroslav Sterec, CARBUSTERS + AUTO*MAT

28.2. - 29. 3. 2009
otevřeno středa - neděle 15 - 20 h

Výstava spojuje umělce, aktivisty, eko designéry a aktivistické organizace. Koncept výstavy pracuje s dispozicemi MeetFactory, která je osamoceně stojícím objektem mezi vlakovými kolejemi a dálnicí. Zabývá se alternativami mobility, zdrojů a utopickými ideami.

Folke Köbberling & Martin Kaltwasser, žijí a pracují v Berlíně
www.folkekoebberling.de
Od roku 1998 kladou ve svých aktivitách důraz na město ve smyslu experimentálního prostoru. Pracují s tématy spjatými s veřejnou sférou, možnostmi sledování lidí, ilegalitou a samoorganizací. Do dnešní doby již realizovali v městských prostorách instalace, výstavy a intervence, jimiž zpochybňují městský život v kontextu privatizace a ekonomizace, transformují ho pomocí praktických ukázek dočasného použití a neformálních metod a poukazují na možnosti jeho oživení a znovu uchopení.

Odkazují na „město jako zdroj” ve smyslu uvědomění si hodnoty podnětů, komunikace, konfliktů, momentů překvapení a svobodného využívání veřejných městských prostor. To samozřejmě znamená zanechávat tu něco pro ostatní. Uvědomění si města jakožto zdroje a využití veřejného prostoru tímto způsobem je terčem výsměchu ze strany zastánců a nohsledů neoliberálního a zprivatizovaného podnikatelského prostředí města a fanatické zastánce pořádku. Všichni ti se všemi dostupnými prostředky snaží z měst vymazat kreativní prostor, otevřené charitní sklady, stínovou ekonomiku a její viditelně existující strukturu.

Miklós Mécs (MAĎARSKO)

http://mecsmiki.blogspot.com

Jan Jaroslav Sterec (CZ)

“Rozhodl jsem se napsat text o svém otci, ne abych popsal art brutového umělce, zneuznaného společností, ale činnost podnikatele, který byl průkopníkem iracionálního podnikání. Instalace, performance, architektonické a environmentální vize u Jana Jaroslava Sterce získávaly podobu komerčních služeb a produktů.Bez podpory státních institucí, vytržen z kulturního kontextu Sterec působí jako nezávislý tvůrce, někdy velmi rozsáhlých projektů. Ovlivněn rakouským umělcem Hundertwasserem, pracujícím na pomezí architektury, ekologie a umění založil Sterec v porevoluční euforii z podnikání firmu s názvem Stowasser s.r.o.

Bez architektonického, uměleckého či přírodovědného vzdělání navrhoval a realizoval, pod označením eko designer, “zahradní domky”, zelené střechy, rostlinné čistírny, zahradní biotopy, kompostovací záchody a mnohé další. Pojem eko architektura ve Stercově pojetí volně splývá s recyklovanou architekturou.

Při dnešní nadprodukci odpadů, je to logický závěr, často však neslučitelný s představou investorů toužících po eko image provoněnou dřevem a zemí. Využití náhradních stavebních materiálů nebylo u otce motivované pouze snahou ušetřit na nákladech (jak se často zdálo), ale hlavně radostí z experimentování a důslednosti v naplňování ideových východisek. Sterec izoloval nádrže a střechy vyřazenými reklamními bannery, místo zeminy pro zelené střechy používal odpadní popílek míchaný s drceným polystyrénem. Na několika soukromých zahradách vznikly zahradní domky podobající se směsici afrických obydlí a staveb ze science-fiction filmů. Jako materiál pro jejich stavbu sloužilo vše od sušeného orobince k doslouživšími mrazícím boxům.

Otcovy pohledávky zůstaly pro názorové střety se zákazníky často nezaplacené a firma byla po celou dobu své desetileté existence na hranici krachu. Díky své přesvědčivosti však Sterec získával stále nové zakázky například tak, že guerrilově pronikl na večírek TOP100, nejúspěšnějších českých firem. Kde stejně jako zvaní hosté řečnil o své firmě, perspektivách eko architektury a samozřejmě rozdával své vizitky.

Zatímco Stercův vzor umělec Hundetwasser, signatář manifestu proti racionalizmu v architektuře realizoval lukrativní kýčové a v důsledku nijak zvláštní architektonické projekty v Rakousku, Německu a USA, Stercova firma Stowasser s.r.o nabízí domky připomínající iglú z pytlů na brambory plněných keramzitem nebo rostlinnou čistírnu odpadních vod ve tvaru tee-pee. Na střeše Paláce Lucerna rozvíjí Sterec projekt stanového campu - tábořiště v centru Prahy. Firma Chemapol, spolumajitel střechy však Sterci posílala výhružné dopisy, ne proto, že by byla proti samotnému projektu, ale protože nechápala, že nejde jen o provokaci proti ní. Zdá se, že dnes je společností a institucemi provokace akceptována jako jedna z funkcí umělce, snaha šokovat je řemeslem. Přitakání instituci však jakýkoli exces pohltí a zevnitř rozmělní.

Účastnil jsem se několika otcových jednání s investory a nemohl jsem se ubránit jisté závisti - kolik rozruchu, emocí a zmatení oproti mým uměleckým projektům vyvolala každá malá změna, každý otcův experiment během realizace zakázek, každý “bonus”, který vznikl bez vědomí investorů na jejich pozemku.

Firma Stowasser se stala autentičtější a svobodnější než umělec, jímž se inspirovala. Pozice firmy, od které se očekává, že její hlavní náplní, je generovat zisk, byla nejlepší základnou pro nabourávání racionálních maloburžoazních světonázorů porevolučních zbohatlíků. Neporovnatelně účinnější než salónní, legalizovaný aktivizmus některých umělců. 2005 firma zaniká.” Pavel Sterec

Rezidenční program je podpořen Goethe-Institut v Praze, Česko-německý fond budoucnosti a Visegrad Fund.

vernisáž: 12. 12. 2008 od 19:00
S přestávkou mezi 21. 12. - 8. 01.
Výstava potrvá do 18.01. 2009

“…Neví se, co se v dole těžilo, pravděpodobně šlo pouze o omyl prospektorů.
Šachta měří 130 metrů a vede z ní několik slepých odboček….”. Pavel Sterec
(25) ve své tvorbě vychází především z performance. Ty jsou zaznamenávány
a převáděny širokým spektrem prostředků od fotografie a videa k objektu a
instalaci. Výstava je součástí projektu Gallery Warming.

Projekt podpořil Magistrát hl.m. Prahy

Den před večerem

Výstava tvoří pět děl rovnoměrně rozmístěných v členitém prostoru bývalé kotelny MeetFactory. Jedná se o dvě „dvojice“ a jednu solitérní práci.

První dvojici tvoří performance a instalace s názvem Celovečernice.
Řada kinosedaček je umístěna těsně k projekčnímu plátnu. Diváci (performeři) sedí na těchto sedačkách a dlaněmi se dotýkají projekční plochy tak, aby si zároveň palci tlačili na zavřené oči, vznikají tak tlakové obrazce – vnitřní film.
(performance je koncipována na délku celovečerního filmu)

Tlakové obrazce jsou zrakové vjemy vznikající v oku bez světelných paprsků pouze tlakem na sítnici. Dopodrobna je popsal Jan Evangelista Purkyně (1787 – 1869), který je různými způsoby sám vytvářel a zakresloval. Nešlo mu pouze o zkoumání fyziologie oka, ale především o teorii zraku (O zření v ohledu subjektivním -1818)

Na protější stěně od improvizovaného plátna vystavuji deset upravených skvrn převzatých z Rorschachova testu.

Rorschachův test inkoustových skrvn je jednou z psychologických metod užívaných k rozboru osobnosti. Jedná se o projektivní test využívající projekci myšlenkových pochodů a osobnostních rysů na neurčité objekty. Rorschach vytvořil stovky inkoustových skvrn, z kterých pak vybral pouze deset, pomocí kterých lze podle něj nejlépe udělat osobnostní test. Já v této kodifikaci (na vizuálním poli) pokračuji. Inkoustové skvrny jsem zjednodušil a převedl do podoby obrazců s jasnými obrysy a základními barvami.

Druhou dvojci tvoří velkoformátové fotografie konců slepých důlních uliček a instalace s knihou.
Těžba v přibyslavském dole probíhala ve středověku, práce probíhaly s největší pravděpodobností 10 let. Neví se, co se zde těžilo. Pravděpodobně šlo pouze o omyl prospektorů.
V prostoru je instalovaná „kniha“, která se skládá z přefocených stránek všech knih, které vlastním a nikdy jsem je nedočetl. U každé jsem se pokusil nalézt poslední stranu, na kterou si pamatuji.

Spojnicí mezi těmito dvojicemi tvoří video z performance (společně s Davidem Landou), ve které jsme z ruského kola v momentu, kdy jsme se ocitli nahoře vypálili světlici. Vytvořili jsme tak z celého kola na moment písmeno Ó. Citoslovce údivu.

vernisáž v pátek 9.1., 19:00 + koncert: SPREADING DREAD

10.1. – 15. 2. 2009
otevřeno středa – neděle 15 – 20 h
Výstavu podpořily Goethe-Institut v Praze, Česko-německý fond budoucnosti a Ministerstvo kultury ČR.

Ben Cottrell (*1972; Anglie, žije a pracuje v Berlíně), reprezentován galerií Ben Kaufmann v Berlíně. Je spolukurátorem berlínského výstavního prostoru ‘Forever and a Day Büro‘ s Mariolou Groener. Vystavuje převážně v Německu, Anglii a Itálii, jeho poslední práce byly prezentovány v Cell Project Space v Londýně. Tvorba Bena Cottrella zahrnuje koláže, malby a sochy. Proces vzniku díla demonstruje jeho zájem o protiklady. Konstruuje vrstevnaté příběhy a mytologie, stříhá papír, dřevo, obraz, aby odhalil a evokoval ambivalentní sílu ducha mýtu. Vychází z naturálních představ a obrazů, často popisuje krajiny nebo epické hyperreálné prostory a odvolává se na přehnaně zvýrazněnou barevnost kontrastující s těžkou zemitostí přírody. Výsledkem je, že expresionismus a jiné existující kulturní kontexty, jako například horor a fantasy, jsou zároveň prozkoumávány i podrývány.

Jana Kochánková (*1979, Praha) absolvovala ateliér Malba II na AVU Praha pod vedením V. Skrepla a J. Kovandy, v roce 2006 se účastnila stáže na Cooper Union v New Yorku. Práce Jany Kochánkové jsou interdisciplinární - propojuje se v nich socha, móda, design, video, performance, instalace i hudební vlivy. Většina jejích projektů jsou spíše událostmi, které jsou realizovány přímo pro konkrétní prostory. Podstatnou součástí koncepce výstav Jany Kochánkové je spolupráce s přizvanými umělci i samotná účast publika.

Vladimír Skrepl (*1955, Jihlava) od roku 1994 vede ateliér malby na Akademii výtvarných umění v Praze. Skreplovým ústředním projevem je malba a kresba, ale ke svému vyjádření potřebuje také jiná média, především instalaci a objekt, sochu.

Když Vladimír Skrepl maluje, věnuje se malování. V tomto směru jsou piksly s barvou a jeho duševní rozpoložení stejně významnými činiteli. Obojí je po ruce, když se maluje.Není to neukázněnost, co Skrepla vede k nanesení nového barevného nátěru a ke zničení předchozího. Je to trvající nespokojenost s obrazem. Má svůj obraz neustále před očima a intuitivně usiluje o jeho završení. Co ale takovým završením může být?

Není od věci připomenout, že intuice není neměnná biologická danost, ale rozvíjející a specializující se schopnost. Množství namalovaných a viděných obrazů zesiluje malířovu citlivost vůči postoji k obrazům. Před malířem postupně vyvstává stále víc problémů, co opakovat a co změnit.

Ve Skreplových obrazech najdeme od obojího. Jsou opakováním stejných gest a stejných motivů - symbolů. Skrepl se ovšem pokouší dostat na dřeň tohoto druhu opakování. Platí totiž, že pro motivy a malířské postupy se lze rozhodnout, ale už ne se všemi lze při malování zacházet. Při vzájemné setkání (spojení) se někdy malíři vzepřou. S jinými to lze uhrát.

Stejnorodost Skreplových maleb je průvodním jevem pátrání po té části jeho osobnosti, kterou už neovládá, protože podléhá pravidlům nezávislým na jeho vůli. Protože nechce ilustrovat námět řešením a řešení námětem, musí redukovat jedno i druhé, podlehnout opakování a podvědomím produkovanému automatismu. Tento rys jeho obrazů opět ukazuje, že i v nejschopnějším malíři lze pokaždé objevit nevolníka. A malířům, které nevolnictví neuspokojuje, způsobuje tato závislost na vlastních limitech silný pocit nevolnosti.

S nevolností úzce souvisí Skreplův přístup k inovaci. Jak nenamalovat stejný obraz, když mi znovu vzniká pod rukama? Skrepl má tendenci obraz pokazit. Sklon k elegantnímu výrazu a popovému nadhledu, k uhranutí optickou silou čistých barevných pigmentů a velkorysým gestům nám už dokázal v minulosti. Takové jsou jeho osobní dispozice. Na plátnech se mu objevují pokaždé a automaticky. V posledních letech je ale překračuje soustavou „protitahů“. Řešení přitom nachází v přidání další vrstvy a jejím okázalém a násilném zapojení to struktury obrazu.

Je to tedy hrubost k sobě samému, která Skrepla vyvádí z kruhu jednoho obrazu. Díky ní se jeho malba stává komplikovanou a rozporuplnou.

Jestli jsou obrazy Vladimíra Skrepla pokusy o souběžné přijímání a unikání vlastním limitům, čím jsou pro ostatní?

Dívat se na malovaný obraz je pokaždé způsobem participace, v níž hraje roli naše představivost a paměť. Pakliže malby vždy jsou dějištěm psychofyzické aktivity, která proběhla a skončila, je lidské mysli umožněno schopnost vžívat se do zanechaných stop prostřednictvím vlastní zkušenosti. U Skreplových obrazů je to poměrně snadné. Každý diletant zná okouzlení z vrstvení a patlání, zběsilého překrývání, ale i zmíněnou nemožnost uniknout jednomu obrazu/vzorci, ke kterému vždy dospěje, aspoň dokud se v něm
„něco nepohne“ a on se nestane někým trochu jiným.

Jak jsem ale napsal, malířova intuice se vyvíjí a specializuje. A tak „protitah“, napatlání další vrstvy, série pokažení ve Skreplových malbách (na pohled podobných výkonu diletanta) podmiňuje rozvinutý cit pro konvence malby a konvence vlastní. Nejde tedy o naivní činnost. Motorem divokého aktu malby je poučení z tradice malířské výstavby obrazu a vlastní umělecké zkušenosti. Sledovat na plátnech tyto vlivy je vyhrazeno lidem podobně orientovaným. Ačkoliv okruh takových lidí je menší (a mnozí se o něm mohou opovržlivě mluvit jako o elitě), fascinuje je Skreplovo malování právě tím, jak se v něm spontánnost a poznání splétají v nedělitelný celek.

text k výstavě Vladimíra Skrepla v galerii Sokolská 26: Jiří Ptáček
leden 2008
_____________________________________________________________

Výstavu podpořily Goethe-Institut v Praze, Česko-německý fond budoucnosti a Ministerstvo kultury ČR.

vernisáž ve čtvrtek 27. 11. v 19:00
výstava prodloužena do 12.12. 2008
dernisáž výstavy 12.12. od 19:00 ateliér č. 22., 1. patro

Michael Gimenez z Francie a Anders Grønlien z Norska pokračují ve společném projektu a představují jeho druhou část, instalaci ve skutečné velikosti, která zcela obklopí návštěvníky atmosférickou záhadou.

Dílo se zaměřuje na izolaci prostředí výstavního prostoru (světlo, zvuk, architektura apod.) s cílem ho předvést jako specifický materiál. Dílo je těsně spojeno se scénickým designem a nese jasné odkazy na populární estetiku science fiction.

V únoru 2008 byla v Galerii AVU uvedena výstava “Hyperspace Module 1.0 - Playing With Space” a nynější instalace v Meet Factory je jejím pokračováním.

vernisáž 27. 11. v 19:00

28.11. - 20. 12. 2008

Práce Enrique Ježika vycházejí z konceptuálních předpokladů a jsou založeny na zkoumání institucionálních forem násilí. Ježik se zaměřuje na témata jako migrace, bezpečnost, fenomén války. Používá různé přístupy k řešení těchto problémů, stejně tak jako různá média od kresby a sochařské instalace po videoperformance a akci. Jeho sochařské instalace a performance většinou nesou sociálně kritický podtext a často se vyznačují politickou angažovaností. Ve svých performancích využívá kontrastu stroje a jeho funkce, těžké stavební stroje staví proti sobě do stylizovaných soubojů, podobným způsobem konfrontuje střelnou zbraň a materiál.

Enrique Ježik se narodil v roce 1960 v Cordobě (Argentina), od roku 1990 se žije a pracuje Mexico City. Jeho dílo bylo prezentováno v galeriích po celém světě, např. Museo Universitario de Ciencias y Artes, Mexico City; Ex Teresa Arte Actual, Mexico City; Muzeum moderního umění MACO, Oaxaca, Mexiko; Museo Nacional de Bellas Artes, Buenos Aires; Bienal do Mercosul, Brazílie; Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofia, Madrid; Haus der Kulturen der Welt, Berlin; Le Confort Moderne, Poitiers, Francie; M’ARS - centrum moderního umění, Moskva; Centrum umění Banff, Kanada; Break 2.4 Art Festival, Ljubljana; InSite 94 - San Diego, USA a Tijuana, Mexiko; Museum of Fine Arts, Montreal, Kanada.
www.enriquejezik.com

Když se v galerii střílí
Rozhovor Tomáše Pospiszyla s Enrique Ježikem

Pracuje s bagry, náklaďáky a tanky. Do betonové podlahy galerie kreslí pomocí hydraulického kladiva, do stěn střílí z brokovnice. Vzal z továrny stovky mačet a rozdal je lidem v mexickém městečku. Protidemonstrační policejní jednotku nechal napochodovat proti publiku vernisáže.

Odkud jsi?
Z Argentiny, ale už osmnáct let žiju v Mexiku.Proč si se tam přestěhoval?
V roce 1990 mě pozvali do středního Mexika. Účastnil jsem se tam sochařské soutěže, pak sympozia v Oaxace v jižním Mexiku. Líbilo se mi tam a rok později jsem měl v Mexico City první výstavu.

Co tě na Mexiku zaujalo natolik, že jsi se rozhodl zůstat?
Na rozdíl od Argentiny v Mexiku najdete hodně kontrastů a energie. Samotné Mexico City je zajímavé a silné město, obrovské množství lidí v pohybu. I komunita umělců je tam velmi aktivní a kosmopolitní. Oproti Argentině bylo v té době mexické umělecké zázemí daleko bohatší a živější. Stále se tam něco děje.

Je Mexico City hlavním uměleckým centrem Mexika, nebo tam objevíme zajímavá umělecká centra i v dalších městech?
Ano, ale není to stabilní. Spousta se toho děje ve městě Guadalajara, kde se konal mezinárodní veletrh současného umění, na který byly navázané nejrůznější výstavy a akce. Na severu Mexika žijí zajímaví umělci ve městech Monterrey a Tijuana. Mexiko je velká země a kulturní centra se přesouvají z jednoho místa na druhé. Jen v Monterrey byla dvě velká muzea současného umění - jedno z nich bylo ale před několika lety zavřeno.

Kolik je v Mexico City galerií?
To se mění. Mnoho galerií pracuje s mladými umělci, kteří jsou v neustálém pohybu.Na jedné ze svých výstav v Mexiku si do galerie nechal nacouvat pět náklaďáků a vysypat na podlahu plnou korbu stavebního odpadu. U tvých intervencí někdy nevím, jak moc reaguješ na sociální kontext a jaký důraz kladeš na čistotu formálního provedení.

Dají se tvá díla chápat jako komentáře sociální situace?
Ano, různými způsoby ano. Zmiňovaná výstava probíhala v době, kdy se tam konal umělecký veletrh a chodila tam spousta lidí. Proto mě zajímalo vytvořit podobnou performanci. Situace, ve kterých se mísí různé vrstvy publika, mě baví ze všeho nejvíc. Agresivní intervence do galerijního prostoru může mít symbolický smysl. Například jsem se účastnil výstavy v kanadské provincii Quebec. Ta je známá svými separatistickými tendencemi. Vytvořil jsem na stěnu galerie mapu Kanady a prostě jsem Quebec vyřízl ze zdi, zkusil jsem, jaké by to bylo po odtržení.

Jak a kdy došlo k tomu, že si se od tradičního sochařství začal odklánět k dílům, která kladou větší důraz na proces a nikoliv hmotný produkt?
Došlo k tomu v devadesátých letech. Ale i předtím jsem například pracoval s ohněm, třeba v osmdesátých letech jsem nechal celá sochařská díla ohořet. Objekty mě zajímaly čím dál méně. V roce 1997 jsem začal pracovat s videem, jeho prostřednictvím jsem zaznamenával akce.

Používal jsi už tehdy stavební stroje nebo elektrické nářadí?
Šlo to všechno ruku v ruce. Se stroji jsem chtěl pracovat už dávno, od počátku devadesátých let. Ale propracoval jsem se k tomu až po letech. Problém byl, že dílo vytvořené z buldozerů může poškodit samotné stroje i galerii, a tak není jednoduché stavební firmy a galeristy k něčemu podobnému přesvědčit. Svou akci se dvěma bagry, které mají na pohyblivých ramenech proti sobě bušící hydraulická kladiva, jsem nakonec uskutečnil v uměleckém centru Ex Teresa Arte Actual v Mexico City, což je starý kostel. To prostředí se mi líbilo. Většina projektů, které se tam uskutečnily předtím, měla vztah k náboženství. Byl jsem rád, že jsem tam vstoupil s něčím úplně jiným.

Jak dlouho tvá akce s bagry trvala?
Výstava byla čtyřdenní. První dny stroje ovládali zaměstnanci firmy, které stroje patřily. Poslední den jsem do nich vlezl já a technik z galerie. Pro mě to byl důležitý okamžik, sáhnout si na páky a sám stroj ovládat. Rád si všechno dělám sám, nechci, aby mé práce podle návodu vyráběli asistenti.Zmiňovaná akce s bagry zviditelňuje sílu a protisílu, je absurdní metaforou sebezničující rovnováhy.

Když ale své intervence vytváříš tak, že střílíš z pušky do zdí galerie, nejde se vyhnout velmi konkrétní symbolice. Zbraně jsou tu přece od toho, aby ubližovaly, zabíjely.
To od zbraní nejde odpárat. Zbraň se používá tehdy, když dojde ke konfliktu. A to mě zajímá. Pracovat se zbraněmi je podobně obtížné jako se stavebními stroji. Nápad prostřílet stěnu jsem měl už dávno, ale nikdo mi nechtěl dovolit udělat to přímo v galerii. Tak jsem zpočátku prezentoval jen videa z toho, jak někde střílím. V galerii jsem to uskutečnil až v Le Confort Moderne v Poitiers ve Francii. Organizátoři - mimochodem dost blázniví lidé - pro jistotu zavolali na policii a oznámili, že se na jejich pozemku bude něco podobného konat. I když to bylo jen pár set metrů od věznice, tak s tím policajti nechtěli mít nic společného. Povolení je prý ve Francii záležitostí mysliveckého svazu. V každé zemi je to jinak. V Anglii by něco podobného absolutně nešlo uskutečnit. Jednou jsem tam byl na rezidenci, ale žádný z mých návrhů nebyl realizován, protože to vždycky někdo zatrhl kvůli nesmyslným bezpečnostním regulím.

Jakou používáš munici?
To záleží na typu stěny. V zásadě takovou, která do zdi udělá co největší otvory, co nejvíc ji rozbije. A to není jednoduché správně odhadnout. V Rusku jsem střílel kalašnikovem do dřevěné boudy, o které jsem si myslel, že ji úplně rozstřílím. Kulky ale měly takovou rychlost a průraznost, že budkou čistě prolétávaly, aniž by dřevo ničily.

Vlastníš sám zbraň?
Ano.

Jak moc improvizuješ a do jaké míry odhadneš výsledek svých zásahů?
Nic si dopředu nekreslím, jen zkouším technická řešení. Je v tom určitá rovnováha mezi náhodou a plánováním.

V posledních letech pracuješ čím dál častěji v Evropě. Do jaké míry tvá práce reflektuje tvoji mexickou zkušenost?
To, co se v Mexiku děje, mě zajímá, ale rád hodně zobecňuji. Rozhodně mým cílem není vyjádřit, že je v Mexiko City příliš mnoho zbraní a násilí. Ale možná je má práce ovlivněná Mexikem v tom směru, že tam společnost není tolik svázaná pravidly jako třeba v Anglii. Díky Mexiku mě vůbec napadá pracovat s puškou nebo buldozerem, kdežto v Británii bych asi našel jiná řešení. Mexický chaos je vykoupen větší svobodou. Život v Mexico City vás dovede k specifickému chápání limitů toho, co je a není možné realizovat.

Výstavu Enrique Ježika podpořily: Mexické ministerstvo zahraničních věcí (Secretaría de Relaciones Exteriores), Velvyslanectví Mexika v Praze, CONACULTA (Consejo Nacional para la Cultura y las Artes ), METROSTAV, a. s

24.10. - 20. 11. 2008

plakát / poster: advancedesign.org

MeetFactory Gallery uvádí třetí část instalace State of Delusion Erika Olofsena. První část byla uvedena v září tohoto roku ve španělské Bilbao Arte, druhá probíhá do 26. října v P/////AKT v Amsterdamu.

Instalace State of Delusion vychází z úzké vazby s prostředím, které ji obklopuje. Vyměřený, prostudovaný a přetvořený prostor slouží umělci jako plátno. Zdi jsou nakloněné, aby vytvořily falešnou perspektivu. Optické iluze, deformované obrazy, hra světla a stínu vytvářená projektory činí z procházky výstavní halou velmi smyslový, se závratí hraničící zážitek. Erik Olofsen se posledních několik let intenzivně zabývá fyzickou a koncepční umělostí konstrukcí a staveb. Jeho práce přetvářejí fyzický prostor, který je „hostí“, pomocí zdí a dřeva, ale také prostřednictvím videoprojekcí a jiných prostředků. Olofsen dekonstruuje prostor. Vše je použito a stává se součástí instalace, včetně přiznaných odkrytých podpěr na zadní straně zdí, které vedou, ale i zavádějí diváka. Divákův vlastní stín je součástí krajiny, ale současně mu brání v rozhledu a krajinu, kterou tvoří videoprojekce, rozbíjí. Zmatení diváci se v této umělé stavbě cítí nepřirozeně: zmatení nejen proto, že se cítí být polapeni v neznámém prostředí, ale i proto, že se cítí být jeho součástí. Je to jako ve filmech, kde se hlavní hrdina nebo hrdinka se ztrátou paměti na konci náhle upamatují, že to oni zapříčinili všechno to utrpení, oni jsou těmi bezcitnými vrahy. Oběť se ocitá v roli soudce, ale zároveň policisty a – to dodává věci další, perverzní rozměr – také pachatele.

Erik Olofsen (1970) žije a tvoří v Amsterdamu. Vystudoval akademii Rietveld a získal umělecký rezidenční pobyt na Rijksakademie van beeldende kunsten v Nizozemí. Jeho práce obvykle zahrnují různá média jako skulptury, architektonické prvky, video, fotografie a zvuk. Různé umělecké disciplíny Olofsen kombinuje jako fragmenty, které se navzájem rozvíjejí a posilují. Jeho práce se objevují na četných mezinárodních výstavách a Erik Olofsen za ně získal řadu ocenění, například Dutch Prix de Rome v roce 2003, španělskou Vidalife.08 v roce 2005 a cenu Golden Cube za nejlepší instalaci na Kasseler Documentarfilm und Videofest v roce 2007.

Výstava je podpořena VELVYSLANECTVÍM NIZOZEMSKÉHO KRÁLOVSTVÍ a MONDRIAAN FOUNDATION.

recenze na výstavu / Lidové noviny

Doppeldenk: Andreas Glauch (*1969, Německo) & Marcel Baer (*1976, Německo)

Francois-Thibaut Pencenat (*1982, Francie)

výstava rezidenčních umělců MeetFactory

2. 10.–5. 10. 2008 / vernisáž 1. 10. 2008 + DJ´s: Disko 69 & Credit 00

galería parásito/MeetFactory Gallery 3. 9. 2008 - 28. 9. 2008
koncepce: Silvina Arismendi, Joaquín Luzoro

vystavující umělci: Javier Hinojosa (Mexico) / Ignacio Gumucio (Chile) / Joaquín Luzoro (Chile) / Francisca Sánchez (Chile) / Nicolás Sánchez (Chile) / Pier Stockholm (Peru)

Galería Parásito oslovila šest umělců pocházejících z latinské Ameriky, aby strávili 2 týdny v MeetFactory Gallery, a tvořili in situ. V průběhu procesu tvorby byla galerie otevřená veřejnosti. Zpřístupněním procesu tvorby vzniká pro umělce nová situace, ve které je nucen aktivně obhajovat svoje záměry. Nestává se tak pouze anonymním „tvůrcem“, na jehož dílo se díváme na výstavě.

Tyto umělce charakterizují rozdílné přístupy, od kresby, nástěnné malby až po sochu, objekt a performance. Cílem projektu je vytvoření komunikační platformy mezi umělci a veřejností, jak odbornou, tak laickou, bez primární nutnosti vzniku hotového díla.

plakát / poster: advancedesign.org

FMSW [FallerMiethStüssiWeck] & Dušan Zahoranský
hosté výstavy: Pavla Sceranková, Matěj Al-Ali, Kateřina Hadravová, Venuše Tesnerová

vernisáž 24. 7. v 19:00

25. 7.-24. 8. 2008

plakát / poster: advancedesign.org

odkazy

FMSW
Dušan Zahoranský
ČT24 / Czech Tv
Artyčok Tv

Výstava a rezidenční pobyt skupiny FMSW byl podpořen Goethe-Institutem v Praze a Česko-německým fondem budoucnosti.

(od poloviny 70. let do současnosti)

kurátor: Karel Haloun
:
(výstava byla pořádána v rámci festivalu United Islands of Prague v MeetFactory)

20. 6.–27. 6. 2008

vystavující umělci:

Joska Skalník, Miroslav Jiránek, Michal Cihlář, Robert V. Novák, Petr Krejzek, Klára Kvízová, Aleš Najbrt, Zuzana Lednická, Martin Němec, David Cajthaml, Tomáš Brousil, Petr Bosák a Robert Jansa, Vladimir 518, Michal Škapa, Jakub Hošek, Jan Havel…

23.5. - 15.6. 2008

plakát / poster: advancedesign.org

Téma, které Isabela Grosseová zpracovává, je odvozené od zjištění, kolik je vlastně v Čechách regionálních a státních galerií výtvarného umění (muzeí umění – jak se nezřídka přejmenovávají) a jaký mají program. Grosseová se zaměřila na instituce sbírkotvorné, sdružené pod Radou galerií (www.radagalerii.cz), které mají kromě výstavního programu také sbírkotvornou náplň. Mají tedy určitou zodpovědnost už jen tím, že jejich činnost bude hodnocena z odstupu času, není totiž časově omezena. Takřka žádná z galerií nemá kromě sledování „kvality“ v uměleckém projevu formulováno, o jaké umění se v současnosti zajímají a jaké mají představy a vize. Galerie často omlouvají svoji současnou neurčitost tím, že mají povinnost doplňovat mezery ve svých sbírkách. V budovaní sbírek hraje dodnes roli náhoda, ať už v tom, co dostaly jako program v 60. letech při zakládání/reformaci, nebo v tom, co získaly nejrůznějšími cestami, anebo to, že mohou kupovat jen levnější věci, jako např. grafiky a kresby. Určující je také velikost depozitářů, často je možné rozšiřovat sbírky jen o skladné umění.

Isabela Grosseová se rozhodla pracovat s názvy výstav za posledních 5–10 let, které jsou často poetického charakteru a plné imaginárních sdělení a metafor a které tvoří poměrně velkou část všech výstavních titulů, například: Imaginární svět, Studie a definitivy, Vertikální formy, Fascinace neviděným, Vizuální koncepty, Ve víru nitra, Vyhynulé formy, Duše prostoru, Dialogy s hmotou…, Soustředěný pohled, Emoce a forma, Svět ticha a fantazie, Příroda ve skle, Dostředivé okraje.

Výstava byla sestavena ze tří samostatných, nicméně souvisejících prací.
“S názvem” je zvuková instalace inspirovaná názvy výstav, které proběhly ve státních galeriích a muzeích umění v období od roku 1989 do dnes. Jednotlivé názvy výstav jsou nahrané / reprodukované v alfabetickém pořadí a umožňují divákovi si pomyslné výstavy na základě vlastních asociací představit.

Ve srovnání s poetickým a efemérním eskapismem zbývajících dvou projektů je projekt nazvaný “Konfese” o poznání přízemnějším popisem každodennosti a ekonomiky. Na prostoru 75 m2 se konfrontují dva způsoby vnímání reality a ztotožnění s politickými systémy. Část dohasínajících principů z komunismu, které, jak se zdá, už nemohou být samozřejmou součástí ekonomických vztahů dneška.

V instalaci nazvané “Odstředivé otáčení Rotace Neschopnost pojmout Centrifugální Kolaps z periferie” jsou prezentované sochařským způsobem vytvořené objekty. Vznikly prací na keramickém kruhovém otáčivém stole a reprezentují svou formou selhání své základní funkce - a to být schopné v sobě udržet obsah. Tuto instalaci je možné vidět jen pomocí přenosného zdroje světla. Divák je tak donucen spoluúčinkovat, čímž je zároveň umožněno zviditelnit další rozměr potenciálu instalace v artikulaci viděného a v ilustraci možných limitů záběru. Je možné tuto práci chápat v souvislosti s kategorizující lingvistickou esencí výstav obsaženou v jejich názvech, a ilustrací prohry ve snaze o inkluzi v širším společenském měřítku v „Konfesi”.

S názvem / Výběr názvů výstav, které proběhly ve státních galeriích a muzeích umění v období po roce 1989. (Zvuková nahrávka CD 60 min. 2008)

Titled / Titles are selected from exhibitions held in Czech State Art Galleries and Museums in the period after 1989. (Audio CD 60 min. 2008)

názvy / titles

10.4. - 14.5. 2008

Touto výstavou se Igor Korpaczewski snaží syntetizovat různé formy vyjádření a přiblížit se ve výsledku k jakési jednoduché výtvarné „básni“ z významových „slov“ v daných podmínkách. Propojení figurativní malby (přímo na zeď) s několika jemnými instalacemi a intervencemi využívá industriální povahu MeetFactory při respektování faktu, že jde zároveň o galerii současného umění.

plakát / poster: advancedesign.org

Projekt WAKE UP! nemá jednotný příběh, jednotlivá díla jsou ale jako kapitoly/příklady, na které se vztahuje onen apel v názvu. Přesto je možné většinu prací spojit, když ne narativně, tak významově. Tato apelativnost je zároveň komentovaná: užitím symbolů, znaků, kýčů se téma na jednu stranu ironizuje – mimo jiné také s vědomím omezeného dopadu umění na společnost –, na druhou (právě používáním obrazů jako nástrojů – plakátů, murals) přibližuje divákovi. Formálně se práce pohybují na rozmezí street artu, už zmíněných murals a klasické malby. Každá ze tří místností MeetFactory Gallery měla rozdílný charakter (ulice/továrna, galerie, autodílna).