L.F. Céline – Skočná
6. 9., 20:00
dramatizace: Miroslav Bambušek a Jan Horák
režie: Miroslav Bambušek
hrají: Karel Dobrý, Ivana Uhlířová, Jan Lepšík, Halka Třešňáková, Dora Kršková, Stanislav Majer, Tomáš Jeřábek, Petr Krůšelnický, M. C. Koch, Night Fox
hudba: Petr Kofroň
film: Martin Ježek a Martin Klapper
výprava: Jana Preková a Tom Sorel
překlady všech použitých textů: Anna Kareninová
Autorská inscenace inspirovaná jednou z nejvýznamnějších a zároveň nejkontroverznějších osobností světové literatury dvacátého století. Děj se odehrává od října 1944 do května 1945. V době osvobození byl Céline lidovým soudem obviněn z kolaborace s Němci a z vlastizrady a odsouzen k smrti v nepřítomnosti. Inscenace expresivně pojednává zběsilý úprk lékaře a spisovatele Célina jeho ženy baletky Lili, herce Le Vigana a jejich kocoura Béberta z Paříže přes hroutící se Třetí říši do Kodaně.
„…strnulí spálení vojáci…stojí jako by ty domy hlídali…zafouká vítr a rozsypou se na prach…..posmrtný ohně duší domů….daleko…až úplně v dálce……točí se…a vyráží…do oblak…tančí a mizí a znovu se rozhoří… …celý město tančí a mizí v plamenech…hroutí se Evropa už jsem vám to říkal…slyším tóny…ty tóny…jestli jsem právě tohle nehledal tady i tam…Hollywood je mrtvej…” L.F.Céline - Skočná
vstupné: 100 / 150kč
Céline vláčený dějinami / recenze Divadelní noviny 13/2009
Postavy jsou oděny poněkud bájně, spoře, velmi pitoreskně nalíčeny, jsou směšné. Malinko symbolické, aby působily trochu snově, ne moc - osvětlení také jakoby ze snu, vyjma zpřesňujících okamžiků. Těmito pokyny uvádí francouzský spisovatel a lékař Louis Ferdinand Céline (1894-1961) svoji »frašku« Pokrok (Progres), sestru jiné své divadelní hry Církev. Zatímco Církev byla po úspěchu Célinova románu Cesta do hlubin noci (1932) vydána knižně, inscenována v Paříži a v překladu Jaroslava Zaorálka vyšla i u nás, Pokrok ani další Célinovy divadelní texty, drobné hry, balety bez hudby, bez nikoho, bez ničeho, či synopse her a scénářů až na výjimky nebyly vydány ani příliš hrány. Célinovy mohutné prózy byly od počátku považovány za převratné, ale jeho hry se divadla vzpěčují přijímat dosud a sporadické jsou i dramatizace Célinových knih. Většinou se uvádějí montáže z textů, případně z Cesty do hlubin noci, nebo jde o jevištní provedení Církve či po jeho vydání i Pokroku. Byl zde italský pokus inscenovat Célinovu disertační práci o životě maďarského lékaře Semmelweisse (zabýval se horečkou omladnic). Známy jsou scénické produkce Hovorů s profesorem Y., což jsou fiktivní knižní rozhovory, v nichž se Céline vyslovuje ke svému životu i poetice. Ve Francii byl zdramatizován Célinův román Klauns‘ band, existuje několik jevištních přepisů Smrti na úvěr. Céline sám se pokusil nastínit možnost filmového zpracování Cesty do hlubin noci ve zvukovém rozhovoru z roku 1960. Stačí citovat z jeho pojetí samého závěru knihy: Kniha končí filosoficky, to je závěr pro knihu, ale ne pro film. U filmu to nejde. Je pravděpodobné, že Miroslav Bambušek a Jan Horák, autoři dramatizace Célinova posledního románu Skočná v MeetFactory v Praze na Smíchově, tyto citované marginální Célinovy texty neznali - a přesto postupovali v jejich duchu. Je-li jedním ze základních Célinových literárních postupů bezohledná nadsázka, musel by Céline inscenaci ve staré sklárně u smíchovského kolejiště přijmout jako přenesení svých postupů do jevištního prostoru. Herci a herečky jsou poněkud bájně, spoře oděni, velmi pitoreskně nalíčeni… atd. Muži v ženském prádle, ženy ve vějíři karikatur, Céline v jednu chvíli se spuštěnými podvlékačkami. Vizuální rovinou je snová změť v holém prostoru, kterou procházejí postavy i jejich stíny. Ovšem kompozice představení je změtí pouze zdánlivou. Ať už cesta k ní byla intuitivní či promyšlená, jistěže obojí, výsledný obraz je výrazem koncepce, postoje, názoru. Hybatelem představení je provokace, od úvodního upozornění, kam si mají diváci »odložit« mobilní telefony. Co následuje, je Céline ve vypouklém zrcadle. Jak bylo řečeno, Skočná je Célinův poslední román. Je to také poslední díl tzv. »německé trilogie« (první dva Od zámku k zámku a Sever). Trilogie líčí Célinovu cestu z Paříže, kde mu hrozí během vyřizování účtů po osvobození smrt, do Dánska, kam si už nějakou dobu nechal posílat část honorářů. Spolu se svou ženou Lucette (v románech Lili), kocourem Bébertem a hercem Le Viganem (říká mu La Vigue) projíždí rozkotaným Německem, pobývá na zámku Sigmaringen, kam se utekli prominentní francouzští kolaboranti, snaží se dostat náležité doklady, propustky, vyžít a vecpat se do vlaků ohrožovaných nálety. Každá z částí trilogie je jiná: první je freskou kolaborantských běženců, druhá zachycuje uvíznutí v místech, kde Céline a spol. museli vyčkávat na další, a Skočná je skutečným líčením útrap cesty. Přesedání z vlaku do vlaku, zjišťování spojů, úprk k nim, snaha sehnat, ba urvat potřebné (místo, jídlo, doklady apod.). Pokud vznikaly pokusy inscenovat německou anabázi, nosným se jevil především Sever. Skočná zdánlivě nemá děj, je sledem příhod. Jenže právě to tvůrci inscenace v MeetFactory považovali za nosné. Kodrcání člověka vláčeného dějinami. Dopad vlastních i cizích postojů ve zmatené době. Zdánlivě žádné moralizování. Jak říkal sám Céline, nezpíjím se Idejemi: od začátku je nutné poddat se, prostě vstoupit. Pokud se Céline pyšnil tím, že vnesl emoci mluvené řeči do psaného jazyka, pak inscenace Miroslava Bambuška vnáší bezprostřední vjem do divadelního antiděje. Célinovy romány nemají dějovou linii, jsou řetězem výjevů v malbě života. Takovou »vlakovou soupravou« jevištních obrazů je Bambuškova a Horákova dramatizace Skočné. Důležitým tmelem inscenace je její postulát: cesta Německem je důsledek. Hned na začátku je zřejmé, že Céline bude utíkat, protože jeho postoje prohrály. Inscenátoři nerozsuzují, zda právem či ne. A Célinův rasismus uvádějí s podobnou nadsázkou, s jakou ho předkládal on sám. (Jiná věc je, že v MeetFactory občas zkoumají právě postoje, o kterých není »slušné« mluvit.) Představení otevírá svou řečí generál Radola Gajda, český fašistický politik (ovšem fašistický za první republiky), vůdce Národní obce fašistické. Jistě nebyl vybrán náhodou: Gajda (nar. 1892) byl velitel československých legií, jeden z nejschopnějších českých generálů, náčelník generálního štábu. Jeho osud je podobný Célinovu: Gajda byl souzen za své názory a činy v době před válkou, nekolaboroval s nacisty a následně byl utýrán ve vězení, zemřel 1948. Ale abychom se nedojímali. Hned po Gajdovi se ozvou hlasy z antisemitských českých plátků a vítají Célinovy protižidovské pamflety. A inscenátoři tyto výlevy z Vlajky bez skrupulí dávají do úst stále ještě Gajdovi na sjezdu Ženského fašistického sdružení, kam Céline přijíždí a směje se všem: Přestaňte si namlouvat, že jste socialisti, komunisti, fašisti… nic takovýho nejste… čekáte jenom na znamení…, abyste si nahrabali… abyste si pomohli… Doba v inscenaci nemá náš odstup, Evropa se teprve zbortí a v jejích troskách se potácejí lidé na útěku. Z románu jsou převzata hlavní zastavení a obrazy a inscenaci uzavírá jedna z nejdojemnějších scén německé trilogie: chumel bezprizorných dětí, o které se Céline s Lucette musejí postarat. Zmatení jazyků (rozhovory se tlumočí do němčiny, případně z francouzštiny) a lidí se protíná v myslích, stínech, provizorium připomínají koleje na scéně tovární haly i hluk reálně projíždějících vlaků ze Smíchovského nádraží. Konstrukci časového odstupu, který v Célinově románu vyjadřují pasáže z doby, kdy Céline Skočnou píše (tedy z konce padesátých let), autoři dramatizace vypustili, ačkoli se nabízí jako pojivo inscenace. Tím se sice připravili o pevnou stavbu - ale uchovali zas onu bezprizornost, dobovou i nadčasovou, která jediná (kromě zmíněných »dějinných« příměrů) proplétá výjevy inscenace. Herci se poddali zadání a vytvořili »typy«, které se až na Célina nevyvíjejí, prostě jsou. Ivana Uhlířová jako Lucette je vzor francouzské baletky, dokonce je Célinově ženě podobná. Mluví stejně málo jako Lucette/Lili v románu, je podobně lehounká. Její protipól, živočišná Halka Třešňáková, které není zatěžko se vydat inscenaci v plen, zvládne uzurpující nacistickou výpravčí stejně jako mocného šíbra Harrase. A nejen to. Dvojrole Le Vigana a kocoura Béberta je přímo symbolická a Jan Lepšík si užil obé. I msta Pařížanů na kolaborantech má svou postavu: Stanislav Majer bouchá o zem boxovacím pytlem a vyráží skřeky davu. Všichni vystihli míru snu a drsnosti. Inscenace ale stojí na postavě Célina. A Karel Dobrý je Céline podmanivý. Nekopíruje svůj předobraz, nachází možnost jeho odrazu v sobě. S podobným charismatem jako skutečný Louis Ferdinand prochází okolním zhroucením a zůstává v něm pevný, jen stále opotřebovanější. Vyvíjí se ve smutku i v útrapách těla, vydávaného čím dál většímu ponížení. Možná to nebyl záměr, ale jeho obnaženost v jedné ze scén pro mě byla jakoby zadostiučiněním nahotě židů v koncentračních táborech války. Přijala jsem - jako célinovské - postupy, na nichž inscenace vznikala. Jen jedno jsem neskousla: Célinův styl je neurvalý - ale není vulgární. Céline užíval lidovou emoci, drsnou tělesnou obraznost, ale vulgárních slov jen velice málo. Komunální sprostá slova dodaná do představení nepůsobí jako célinovská nadsázka, ale Célinovo znásilnění. A tak za větu, kterou autoři scénáře doplnili: Ať se jdou všichni ty hořekující lidi někam vysrat!, pro názornost uvádím její původní zdroj: Neprosím se, aby nade mnou někdo brečel! Ať jdou všichni ty hořekující lidi někam! (Skočná, str. 153) A možná i to je nadsázka, na kterou jsem nedosáhla. Co na tom. Hlavní je, že inscenace Skočné v MeetFactory není snůška reminiscencí, je jednou z možných proměn neinscenovatelné literatury ve svébytné divadlo.
ANNA KARENINOVÁ
MeetFactory - L. F. Céline: Skočná. Dramatizace Miroslav Bambušek a Jan Horák. Režie Miroslav Bambušek, hudba Petr Kofroň, film Martin Ježek a Martin Klapper, výprava Jana Preková a Tom Sorel. Premiéra 24. května 2009.[/lang_cz-cs]
[/lang_cz-cs]
L.F.Céline - Rigadoon
dramatized by Miroslav Bambušek and Jan Horák
12.4., 20:00
directed by Miroslav Bambušek
starring Karel Dobrý, Ivana Uhlířová, Jan Lepšík, Halka Třešňáková, Dora Kršková, Stanislav Majer, Tomáš Jeřábek, Petr Krůšelnický, M.C.Koch, Night Fox
music by Petr Kofroň
films by Martin Ježek and Martin Klapper
stage decoration by Jana Preková and Tom Sorel
An authentic author’s interpretation of one of the most important and at the same time most controversial figures of the 20th century literature. Céline along with his wife, cat and an actor Le Vigan flee from Paris to Copenhagen through Germany. The flight begins with Céline’s arrival at a Fascist Women Union rally, where he is looking for Masaryk and Beneš. General Radola Gajda congratulates him on his pamphlets….
Entrance 100 / 150 Kč
L.F.Céline - Rigadoon
dramatized by Miroslav Bambušek and Jan Horák
8. 10., 20:00
directed by Miroslav Bambušek
starring Karel Dobrý, Ivana Uhlířová, Jan Lepšík, Halka Třešňáková, Dora Kršková, Stanislav Majer, Tomáš Jeřábek, Petr Krůšelnický, M.C.Koch, Night Fox
music by Petr Kofroň
films by Martin Ježek and Martin Klapper
stage decoration by Jana Preková and Tom Sorel
An authentic author’s interpretation of one of the most important and at the same time most controversial figures of the 20th century literature. Céline along with his wife, cat and an actor Le Vigan flee from Paris to Copenhagen through Germany. The flight begins with Céline’s arrival at a Fascist Women Union rally, where he is looking for Masaryk and Beneš. General Radola Gajda congratulates him on his pamphlets….
Entrance 100 / 150 Kč
Céline was a prominent figure of the 20th century, a doctor and a writer, he lived in colonies, survived both World Wars, was imprisoned in Denmark and spent his last years in seclusion in Meudon, France.
Céline’s works and public speeches oscillated between interpretation and misinterpretation, between primitivism and brilliance. The success of his first work Journey to the End of the Night overshadowed his antisemitic pamphlets and accusation of collaboration with the Germans. In all his works, Céline describes his own life making all his novels partially autobiographic.
Célines texts are characteristic for their uncompromising, almost musical, use of language and form. The style of Céline’s prose imitates the rhythm of human language, which is full of offshoots, side commentaries and exclamations. The richness of Céline’s language - comparisons which come off as surprising, the use of slang, argot and vulgarisms - contributes to the timelessness of his work.
(Based on Lousie-Ferdinand Céline’s works Journey to the End of the Night, Castle to Castle, North, Rigadoon, drama The Church, pamphlets Mea Culpa, Trifles to a Massacre, interviews with Céline and secondary literature)
