Hledání ve spletitosti je dobrodružství. Rozhovor s režisérem Tomášem Rálišem

Vlastníš jeden knižní poklad. Velmi rád sleduju jiskru ve tvých očích, když o něm někomu povídáš. Můžeš pro začátek říct, o co jde, jak jsi k němu přišel a co pro tebe znamená? 

Jde o autorem podepsaný výtisk, který mi dal můj učitel angličtiny a kamarád. Myslím, že to byla druhá Welshova kniha, kterou jsem četl hned, jak jinak, po Trainspottingu. Naprosto zásadní doba čtení, žití, kdy se mi nedýchalo dobře a právě ten učitel a kamarád tu byl a dal mi tuhle knihu. Děkuju mu za to. Od té doby se stal Irvine Welsh jedním z mých nejoblíbenějších autorů, vracím se k němu. Neustále v jeho universu objevuji nové. 

Noční můry s čápem marabu jsou knihou, které čtenáři i recenzenti v kontextu Welshovy tvorby charakterizovali různými superlativy: třeba nejbrutálnější, nejtemnější, apod., narazil jsem taky na postřeh, že v Nočních můrách jejich autor „prokazuje svůj zapálený talent, ale jako by ještě nevěděl, co si se svým děsivým fatalismem počít."  Čím kniha vyniká podle tebe, žes měl chuť si vybrat pro divadelní adaptaci právě ji? 

Právě asi možnost vybrat si v tomto jeho nejdivočejším textu určitá témata, svítit v té temnotě na vybraná místa, pokusit se vzít diváky k tomu, co považuji za jádro toho všeho. Protože také nevím. Hledání ve spletitosti je dobrodružství. Je to dílo plné kontradikcí, neučesanosti a syrovosti. Kdybych to měl vztáhnout k divadlu, tak mi evokuje in-yer-face dramatiku, její nevyhýbavou a nevybíravou komunikaci s čtenářem/divákem napřímo, volající po společném a intenzivním prožitku. 

Hlavní postava Roy Strang se narodil do světa vyznačujicího se extrémní mírou latentního i manifestovaného násilí, jemuž neunikne ani ve stavu hlubokého kómatu. Jakkoli nám mohou prvky toho, co zakouší, být důvěrně známé, přece jenom myslím, že s takovou mírou násilí v kontextu našeho života se máme velkou šanci nesetkat. Jakým způsobem Royův svět vlastně referuje o tom našem? Které paralely tě nejvíce zajímají nebo vzrušují? 

Přál bych si, aby to byla skutečně jen noční můra, tedy hyperbolizace všech násilných podnětů, nicméně každý jsme se s nějakou formou násilí ve svém životě setkali. Násilí je součástí světa, ve kterém žijeme, na velké změny to zatím nevypadá, že. Neříkám, že se snažím vyhledávat látky, které jsou primárně o násilí, nechci se mu ale pro jeho nepohodlnost, myšleno v rozličných podobách, vyhýbat. Možnost zkoumat jej v divadle ve formě určité substance mi připadá jako příležitost bezpečně nacházet násilí v nás, nahlížet s vypravěčem do situací, které nás povedou k reflexi našich násilí. 

Někdy přemýšlím o tom, proč se tak často setkávám v uměleckých dílech s otázkami rasismu nebo šovinismu, když jsou to věci, kterým vlastně moc nerozumím a neumím ani přesně pochopit, jakými procesy v lidech vznikají. Jako by se kromě toho, že jsou opovrženíhodné, toho o nich nedalo vlastně moc říct. O čem tato témata vypovídají pro tebe, čím se tě dotýkají, proč se vlastně máme zabývat postavami trpícími rasovými předsudky? 

Myslím, že je to mnohem širší problematika, protože i tyto odsouzeníhodné postoje mají specifické jemnosti. Právě hledání příčin je vzrušující. Přistižení se při pocitech, které jsou z racionálního hlediska primitivní a z hlediska morálky neetické, které však vyvolávají takové rozporuplné emoce, to je hledání podstaty člověka, nenávistného a milujícího stvoření, paradoxního tvora. Navíc si myslím, že ničemu neprospívá, když si jednoduše řekneme, tohle není správné, to do kultivované a vyspělé společnosti nepatří, nebudeme tomu tudíž věnovat pozornost. Protože tu pořád budou lidé, kteří to budou pociťovat. Nevyháněl bych proto tato témata někam do stínů, narostou tam jako nebezpečná plíseň, z které nakonec vyleze nějaký další ničivý netvor. 

Rozhovor s režisérem Tomášem Rálišem vedl dramaturg Divadla MeetFactory Matěj Samec. 
Premiéra inscenace Irvine Welsh: Noční můry s čápem marabu je naplánována na 26. října 2024.