KT / Galerie Kostka / Julius Reichel: Dědictví krve

Sólová výstava Juliuse Reichela v Galerii Kostka představuje autora, který od počátků v graffiti přes intervence ve veřejném prostoru až po malby a objekty pracuje na hraně významů. Setkání s jeho díly mívá podobný průběh: přijmeme je, vytane nám první obsah, avšak při důkladnějším pozorování se týž objekt ukáže z jiného úhlu a nabídne obsah druhý, jenž ten první zpochybní nebo rovnou převrátí. Tento obrat tak není vedlejším účinkem, ale metodou autora.

Ústředním prvkem instalace je monumentální prostorová síť svázaná ze stovek kilogramů vyřazeného textilu, která maximálně využívá vertikalitu Kostky. Její šlahouny se pnou vysoko nad našimi hlavami do všech stran a proměňují galerii v labyrint průchodů a průhledů. Neprocházíme kolem díla, ale skrze ně. Touto skrumáží z obnošeného oblečení, jejíž spojnice tvoří svázané rukávy a nohavice, Reichel poukazuje na technologické, mediální, politické a další systémy, které nás přesahují a nejsme schopni dohlédnout míru jejich dosahu. Můžeme ji chápat jako metaforu manipulace společnosti nebo jejích vrstev. Oblečení, z něhož je tato struktura svázána, bylo jako neprodejné vyřazeno i prodejnami secondhandů a nachází se tak definitivně na konci své cesty. Přesto jsou zde i zcela nové kusy, dosud s visačkou, jejichž cesta skončila dřív, než vůbec začala. Těžko bychom hledali názornější doklad plýtvání, než je planetární oběh textilu, který pak končí v obřích skládkách např. v Ghaně či na poušti v Chile.

Ve vztahu k objektům na stěnách vyvstává otázka, nakolik se díváme na umělecké dílo a nakolik na architekturu výstavy. Tuto ambivalenci autor uplatňuje již od počátků své tvorby – jednou z jeho nejranějších performativních akcí bylo obalování textilu kolem stromu u silnice E55, kterou tehdy vnímal jako zásah do „datového toku lidí" projíždějících krajinou. V Kostce se táž situace převrací – datový tok zhmotněl a uvnitř sítě jsme se ocitli my. Autor opakovaně pracuje také s postupným vázáním a proplétáním sítě z vláken recyklovaného textilu, což je součástí některých vystavených závěsných děl. Reichel parodicky nazývá svůj tvůrčí přístup termínem „5G painting", což vysvětluje jako malbu o „duchu doby", tedy o budování planetární sítě, jejímuž fungování ani směřování nerozumíme.

Na stěnách je rozmístěna série nejnovějších objektů. Ty vznikaly převážně na rodinném statku u jihočeské Kaplice a zatímco pražský ateliér slouží Reichelovi k malbě, na venkově se věnuje převážně práci se dřevem a textilem. Jádrem těchto děl jsou nalezené předměty – lehátka, vyřezané drátěné ploty, poličky, podlahová prkna či prochozené tenisky, které obešly Mont Blanc. Ty všechny spojuje trashovitá a chalupářsky křivolaká cottage-core estetika v kombinaci s lehkostí readymadu a sarkastickým, až podvratným humorem. Úsměv Reichelových smajlíků je totiž dvojznačný a není jisté, zda nejde rovnou o trolling vlastního diváctva. Táž nejednoznačnost prostupuje i tématem rámu, k němuž se autor soustavně vrací. Svetry, kusy postele i vytrhané drátěné ploty jsou zároveň obrazy i objekty a dětská kresba, vsazená v jednom ze závěsných readymadů, pak jako by tvrdila, že uměleckým dílem je právě ona, zatímco vše ostatní je pouhá adjustace.

Stav, na nějž Reichelova tvorba reaguje, autor od roku 2020 označuje termínem „psychical pollution", kdy vedle znečištění vnějšího prostředí existuje i znečištění naší psychiky balastem digitálního obsahu, jež nepřetržitě konzumujeme. V několika kresbách se objevuje autorovo charakteristické písmo, které vyrostlo z osobní trpké zkušenosti se vzdělávacím systémem z pozice žáka s diagnózou dysgrafie, za niž byl celý život trestán. Z tohoto znevýhodnění ale Reichel dokázal vykřesat vlastní tvůrčí metodu a své malby tak často zaplňuje změtí textů, hashtagů a symbolů, o kterých přemýšlí jako o nosičích dat. 

Vysoko v jednom z rohů galerie se pak na stěně objevuje ilustrace letící balistické rakety, snášející se k textilní struktuře pod ní. Je možné ji vnímat jako připomínku aktuálních válek na Ukrajině, v Gaze, Íránu či Africe, jako obraz totální destrukce, kterou jsme si jako druh schopni způsobit navzájem. Výstavu je tak možné číst jako velkolepý spektákl, nebo jako přesně vystavěnou past, v níž se počáteční ohromení postupně rozpadá do vrstev o manipulaci, extraktivismu, válce a o tom, co jsme zdědili a co odkážeme dál. Julius Reichel tyto obsahové roviny záměrně splétá v jedinou síť a nechává na diváctvu, jak se v ní zorientuje, přestože jde o předem prohranou partii.

Julius Reichel (*1981, Kaplice) žije a pracuje v Praze a v jižních Čechách. Od roku 2007 studoval v ateliéru Milana Knížáka na AVU v Praze, v roce 2016 absolvoval Ateliér intermediální konfrontace Jiřího Davida na UMPRUM a od roku 2023 působí společně s Milanem Mikuláštíkem a Alešem Zapletalem ve vedení Ateliéru malba II na AVU. Mimo účasti na skupinových výstavách v Čechách i v zahraničí dosud samostatně vystavoval např. v galerii NoD (2018, 2019), v Domě pánů z Kunštátu v Brně (2019), v Karpuchina Gallery (2021) a v Galerii Václava Špály (2023). V roce 2020 mu vyšla první monografie Budoucnost je děsivý místo.

Julius Reichel: Dědictví krve
Galerie Kostka
14. 8. – 4. 10. 2026
vernisáž: 13. 8. 2026 

Kurátoři: Tereza Havlovicová & Ján Gajdušek
Produkce: Nikol Hoangová
Grafika: Jakub Kučera
PR: Zuzana Kolouchová, Filip Pleskač
Instalace: Tereza Kontúrová, Prokop Václavík, Kateřina Vachová, Antonín Závodný

Speciální poděkování Oanel Bachelard (FR), Corentin Mornet (FR)
Poděkování za spolupráci s art re use (Jan Vincenec) a Sue Ryder (Jan Dominik).