BROKEN ANIMALS REVISITED: ANIMATIONS BY CARLOS AMORALES

Od roku 1999 sestavuje mexický umělec Carlos Amorales (narozen r. 1970, žije a pracuje v Mexico City) archiv fotografií digitálních vektorových kreseb, pocházejících z širokého spektra pramenů, od osobních zdrojů až k politické a populární ikonografii: The Liquid Archive (Tekutý archiv). Tyto abstrahované černobílé obrazy jsou syntetizované do víceznačných forem kombinujících siluety a obrysy se silně ikonografickou povahou.Při příležitosti výstavy, která byla nedávno zahájena v Cabaretu Voltaire v Curychu, použil Amorales poprvé k popisu funkce Tekutého archivu termín „Skeleton Image“ (Kosterní obraz). Obrazy obsažené v archivu existují jako předlohy dříve, než z nich vznikne umělecké dílo, ať už se jedná o sochu, malbu, papírový výstřižek, performanci či animaci. Archiv je kostrou celého souboru – těla – Amoralesova díla.Za účelem důkladnějšího prozkoumání možností archivu založil Amorales v srpnu 2005  v Mexico City animační studio s názvem Broken Animals(Polámaná zvířata). Jeho záměrem bylo vytvářet animované filmy a umělecká díla v kolektivu složeném z grafiků, animátorů, mediálních analytiků a jednoho hudebníka. Studio sledovalo cíle přesahující rámec pouhé vizuální výroby a zdůrazňovalo formální a tematickou analýzu pořádáním každotýdenních filmových klubů a měsíčních seminářů s hosty, mezi nimiž byli výzkumník v oblasti urbanismu, tradiční animátor, filozofové, filmaři, umělci a hudebníci. Na každém sezení filmového klubu se promítaly fragmenty různých snímků, které se vztahovaly k námětům, jimiž se studio právě zabývalo. Studio Broken Animals dále vytvořilo vlastní knihovnu filmů a knih, aby se každý jeho člen mohl věnovat vlastnímu bádání.Tento projekt v rozpracování – animační kolektiv – je vědomě ochuzenou verzí modelu Walt Disney Studios: vyjadřuje snahu nasměrovat chápání fantazie v současném světě směrem k neznámu a záhadnosti, kde fantasknost dokáže podněcovat otázky (stejně jako emoce), aniž by předkládala odpovědi.Výstavou „BROKEN ANIMALS REVISITED: ANIMATIONS BY CARLOS AMORALES“ představuje MeetFactory Gallery Carlose Amoralese českému publiku a prezentuje přitom všech osm animačních prací, které kolektiv Broken Animals vyrobil. Výstava zkoumá nejen vizuální rejstřík Amoralesova Liquid Archivev rámci prací animačního kolektivu, ale také jeho zásady.V první a zároveň největší místnosti galerie je k vidění pět jednokanálových animací: The Forest (Les, 2003), Rorschach Test Animation (Animace Rorschachův test, 2004), Manimal (2005), Faces (Tváře, 2007) a Discarded Spider (Odhozený pavouk, 2008).Zatímco dílo „The Forest“ je stále ještě velmi hravé a odlehčené, něčím jakoby připomínající hudební videoklip, v animaci „Rorschach Test Animation“ (2004) je již jasně zřetelné směrování animací kolektivu: experimentování s divákem na vizuální i podvědomé rovině. Dílo „Rorschach Test Animation“ (2004) si pohrává s divákovou  představivostí. Vlastně ho dráždí, protože právě ve chvíli, kdy už je schopen pochopit jednotlivý obraz a možná z něj dokonce odvodit význam, obraz mizí a divák je vržen zpět do roviny svého vlastního podvědomí.„Manimal“ je jediným snímkem z produkce Broken Animals, který má jasnou vizuálně narativní strukturu. Pro jednou se dá říci, že je to zvuková stopa, zkomponovaná Juliánem Ledem, která postrádá narativní vývoj, nikoli vizuální složka sestavená Ivanem Martinezem Lopezem, dalším členem kolektivu a Amoralesova studia.Ve většině ostatních videoanimací není význam vytvářen příběhem, ale samotnými vizuálními kompozicemi. To je zcela zřejmé v případě práce s názvem „Faces„. Lopez zde rozpohyboval obrazové prvky poměrně složitým a abstraktním vizuálním postupem. Jen čas od času můžeme rozpoznat konkrétním formy, jako jsou tváře či ptáci. Jinak obraz obsahuje příliš mnoho informací. Divák se proto daleko více soustředí na zvukovou složku Juliána Leda. Je fascinující, když si povšimnete, jak se obrazy přizpůsobují zvuku. Jak jedna a tatáž vizuální informace může být interpretována úplně jinak podle toho, jaké zvuky ji doprovází. Zvuková složka navíc zní, jako by vznikala přehráváním staré desky, což jí dodává jakýsi přídech dávných časů. U tohoto díla je také patrný jeden z mála odkazů, o kterých se Amorales zmiňuje, když hovoří o animacích kolektivu Broken Animals: „Dobrodružství prince Ahmeda“ z roku 1926, celovečerní animovaný film německé tvůrkyně Lotte Reiniger. Je to vůbec nejstarší dochovaný celovečerní animovaný film a Reiniger v něm použila animační techniku zapojující siluety, kterou sama vymyslela – před kamerou manipuluje s postavami vystřiženými z kartonu a tenkých plátů olova. Tato natáčecí technika je podobná stínovému divadlu Wayang.Amorales se k tomuto druhu stínového divadla vrací také v „Discarded Spider„. Video však nepoužívá loutky, ale Amoralesův vlastní stín, který značnou silou spřádá a tvaruje obří pavučiny.V druhé místnosti MeetFactory Gallery jsou střídavě prezentovány videoanimace „Dark Mirror“ (Temné zrcadlo, 2004) a „Useless Wonder“ (Zbytečný údiv, 2006). Videa se střídají den po dni. Scénáře s otevřenými konci, které Amorales vytváří ve svých animacích čerpajících z jeho archivu, také mají přesah do oblasti spolupráce s umělci a hudebníky. Obě jmenované animace byly vytvořeny ve spolupráci s grafickým designérem André Pahlem, který je spolu s Juliánem Ledem a Carlosem Amoralesem zakládajícím členem hudebního vydavatelství Nuevos Ricos(www.nuevosricos.com).Pro „Dark Mirror“ si Amorales u Pahla objednal animaci s použitím archivu The Liquid Archive. Pahl k tomu říká: „Animace vychází z principu naznačování spíše než definování. Namísto vystavění příběhu narativním postupem jsem chtěl vytvořit samostatnější animované scény, které fungují jako jednotlivé obrazy. Dohromady nicméně vytvářejí celek, jeden obraz ekvivalentní k jakémusi slepenci představ a obav – něco jako zrcadlo odrážející emoce diváků.“ Amorales zároveň požádal skladatele Josého Maríu Serraldea, aby zkomponoval hudbu inspirovanou výběrem obrazů pocházejících ze stejného zdroje. Přidal zvukovou stopu, která v náhodných chvílích přesahuje obrazovou složku (hudba trvá 15 minut, animace celkem 6 minut). „Chtěli jsme tím udělat krok od ‚animovaného klipu‘ k něčemu méně omezenému a otevřenějšímu. Tak, aby dílo vytvářelo při každém dalším zhlédnutí jiný dojem,“ říká Pahl. Doslovný zrcadlový odraz Serraldea interpretujícího svou hudbu je promítán na druhou stranu plátna. Tyto dvě stránky díla tak společně vytvářejí souvislý celek, který Amoralese staví spíše do role zprostředkovatele než střihače či režiséra.

„Useless Wonder“ je v pořadí druhou  animací, kterou pro Amoralese vytvořil Pahl. Podle něj je inspirována povídkou Edgara Allana Poa s českým názvem „Dobrodružství Arthura Gordona Pyma“ (1838), fiktivním příběhem o nešťastné antarktické expedici. Pahl vysvětluje: „Zabývá se dvojznačností strachu a fascinace, která dokáže ve stejnou chvíli přitáhnout i odpudit divákovu pozornost.“ V animaci  „Useless Wonder“ kombinuje Amorales grafické obrazy zvířecího, lidského a přírodní světa, abstraktní formy a Pahlův smysl pro bizarní a androgynický pohyb animovaných prvků i kamery. Na přední straně se rozvíjejí scény, které vytvářejí jak evoluční, tak apokalyptický dojem. Na zadní straně je výjev plovoucí a znovu se utvářející mapy světa – někdy se pohybuje jemně, často však agresivně – která zobrazuje makroskopický pohled na stejnou scénu, jež se v detailu odehrává na předním plátně. Zvukovou stopu složil Julián Lede.

Ve třetí místnosti je nainstalována nejnovější práce kolektivu Broken Animals: „Psicofonias“ (2008). Pahl byl opět požádán, aby realizoval koncepci Amoralese a Ledeho a vytvořil virtuální mechanický klavír s tím, že Amoralesovy kresby budou vypodobněny ve formě  tečkovitých rastrových grafik. Animace v reálném čase překládá tečky kreseb do hudebních not, které spouštějí dva syntetizátory hrající zvuky piana a cembala, jež se často uplatňuje v barokní hudbě. Virtuální pianola zobrazuje výběr Amoralesových kreseb rozložených na tečky, které se donekonečna posouvají směrem dolů. Když tečka – nota – dosáhne dolní hrany obrazovky, zazní a pak zmizí.

Švýcarské designové studio Elektrosmog bylo požádáno, aby k výstavě vytvořilo plakát. Za normálních okolností bývají designéři vyzváni, aby pracovali s obrazovým materiálem v archivu Liquid Archive. Studio Elektrosmog se ovšem rozhodlo omezit se pouze na typografii. Místo interpretace vizuálního materiálu z archivu Liquid Archive tak došlo spíše k výkladu Amoralesovy metody či principu znovusestavování tvarů uvnitř daného vzorce.

Kurátorem výstavy „BROKEN ANIMALS REVISITED: ANIMATIONS BY CARLOS AMORALES“ je Adrian Notzz Cabaretu Voltaire v Curychu. Před pouhým měsícem zde Notz a Amorales zahájili malou výstavu, kde je celý archiv Liquid Archive k dispozici ve formě pohlednic. Jde o další krůček v rámci širšího výzkumu a diskuse, kterou spolu vedou Amorales a Notz o archivu Liquid Archive i o užívání a významu archivů obecně. Z tohoto pohledu může být i výstava v MeetFactory, která je v jistých ohledech didaktická a prezentuje celý soubor Amoralesových animací, součástí této diskuse.