KT / Galerie / bottom’s just another floor

V době, kterou někdo označuje „příliš pozdním kapitalismem“, jsme zahrnováni přísliby nerušených zážitků – očekáváme hladký tok informací, nepřetržitou konzumpci a nekonečně se rozšiřující horizont pokroku. Namísto ladného pohybu vpřed se však často cítíme spíš uvízlí na místě, lapení v absurdních smyčkách. Výstava bottom’s just another floor zkoumá tento podivný stav: takřka halucinatorní „zásek“, který dře o lesklý povrch propagovaný technokratickými oligarchy, a nechává nás stát opařené uprostřed bludiště.

Výstava tak navozuje stav ustrnutí, které přesahuje pouhou nehybnost. Je to výhružná a zároveň přihlouplá repetice připomínající internetový fenomén „backrooms“, kde se každý roh stáčí zpět do téhož strašidelně korporátního ne-místa. Jedná se možná o trefnou metaforu pro neustálé nabízení zdánlivých alternativ k současným strukturám moci, které však často otevírají jen nové dveře do stejného sevření. Tuto bezvýchodnost odráží i sochařská práce Dead End Jakuba Chomy, který ve svých instalacích zpracovává paradoxy postdigitální zkušenosti: volnou cirkulaci obrazů, a přitom až bolestivě tělesné dopady technologických sítí, v jejichž sevření se každý den nacházíme. Volba, zda zrychlit nebo zpomalit je však podobně paralyzující jako nabídka destinací – je libo „terror“ nebo „discontent“? „Fears“ nebo „regret“?

„Zásek“ má pachuť selhání, protože obnažuje tupost a bezcílnost – může však zároveň představovat okamžik podivné jasnozřivosti, který rychle mizí ve všudypřítomném zmatku. Videoinstalace Hardly Working kolektivu Total Refusal se podobně „zasekává“ na životech tzv. NPCs, nehráčských postav z videohry Red Dead Redemption. Zatímco se střídají denní cykly i počasí, sledujeme tyto sisyfovské obyvatele herního světa donekonečna opakovat ty samé pohyby. Právě pohled upřený tam, kudy běžný hráč nebo hráčka projdou bez povšimnutí, však postupně odhaluje trhliny v iluzi westernového městečka – kladivo zatlouká digitální hřebík do vzduchoprázdna a koště tu s prašnou cestou ani naposté nic nezmůže. Nesmyslnost opakovaných periferních činností, představujících jakousi radikální variantu Graeberovských „bullshit jobs“, tak probouzí nečekaný soucit s údělem služebných postav na pozadí násilného příběhu o kořenech amerického snu, který se snad nikdy nezdál umělejší.

Absurdních mutací maskulinních ideálů a s nimi spjatých forem disciplinace se s hravostí dotýká i série děl od Anne de Vries, jehož práce často tematizuje rozklad smluvených hodnot a významů, které se svorně roztékají v postdigitálním bahenním souboji o nadvládu nad dominantním narativem. Dynamiku tohoto zápolení ztělesňuje zátah akčních figurek policejního oddílu SWAT na lví pracku – heraldický znak středověkého rytířství. Ta se v práci Anne de Vries opakovaně objevuje na nohou De Wachtera, ztraceného rytíře, který dávno nezapadá do mocenských struktur současnosti a kromě televizních vstupů ve videu STAMP ALERT zdobí třeba i budovu nizozemských tajných služeb v Zoetermeeru. Samotná pracka je symptomaticky tvárná: jednou se nad námi tyčí v nadlidské velikosti (PUBLIC DISPLAY), jindy se ukládá k spánku do dětské postýlky (SAFE SPACE – Choco Relief a SAFE SPACE – Tickle Play) nebo dokáže nabobtnat přes celou místnost, jako na jednom z bannerů série Tomorrow’s Dream, Today’s Haunt, které si subverzivně přivlastňují materiál i estetiku korporátního futurismu architektonických vizualizací. Znepokojivé rozkročení těžkooděnců mezi dětskou hračkou a vzrostlým jedincem, ale také mezi infantilní rozverností, erotickým nutkáním a policejní brutalitou, vykresluje ironický portrét dnešní moci navracející se – za hlasitého čvachtání čokoládového sirupu z videa Play Time is Over – do jakési akcelerované verze Freudovského „análního stadia“. 

Jestliže jsme dosud ztráceli cestu a nacházeli slepé uličky a podivná zákoutí, videoinstalace Autonomous Drive (Hell For Leather) Tomi Faison nás poutá přímo doprostřed surreálné imerzivní situace: na sedadlo auta, které pomalu projíždí hořící krajinou. Autorka, jejíž oči se na nás upírají ze zpětného zrcátka, před plameny katastrofy – digitální, ale zjevně environmentální a na mnoha rovinách i společenské – nepřibrzdí: zatímco se dívá nazpět, míří s klidem přímo do hlubin ohně. 

Filozof Thomas Nail chápe současný politický a ekonomický systém jako stav „zaseknutí“ v jediném vzorci pohybu, který násilně vnucujeme zbytku světa. Výstava souzní s jeho tezí: „Netvrdím, že západní civilizace je nepřirozená, protože se zasekla a donutila k tomu i ostatní. Nemoc je stejně přirozená jako zdraví.“ Ve chvíli, kdy se proslýchá, že čelíme nebývalým změnám v desítky let platném světovém řádu, které se však zjevně nesou v duchu návratu ekonomického a politického tradicionalismu minulých století, se Nailovo tvrzení o zaseknutí v jediném mocenském vzorci jeví o to aktuálnější.

I my se samozřejmě chceme jednou „odseknout“. Pokud máme skončit jinde než v plamenech, změna vzorce je nevyhnutelná. Výstava bottom’s just another floor se však místo plánování dalšího spekulativního úniku soustředí právě na často obskurní rozpory a rozkladné tření pod zrychlujícím se povrchem. Zve vás ke vstupu do smyčky, kde každý krok hrozí vést zpět na začátek a kde i naprosté dno může být vždy jen dalším patrem…

Anne de Vries žije a pracuje v Berlíně a Amsterdamu. Jeho tvorba zahrnuje videoinstalace, sochy, mixed media koláže, publikace, vynálezy a intervence. Jeho projekty představují labyrint vzájemně propojených narativů, které často vycházejí z populární kultury, subkultur a z vlastních vymyšlených postav a motivů. Provázanost různě vnímaných realit hraje v jeho dílech ústřední roli a přispívá k hybriditě jejich vyznění. Jeho práce byly vystaveny v mnoha institucích, galeriích a na bienále po celém světě, například v ZKM (Karlsruhe), Cell Projects (Londýn), na 9. berlínském bienále, Palais de Tokyo (Paříž), Foam Museum (Amsterdam), Manifesta Foundation (NLD), PS1 MoMa (New York), New Wight Biennial (Los Angeles), Museum Angewandte Kunst (Frankfurt nad Mohanem), The Moving Museum (Istanbul) a FRAGILE (Berlín).

Jakub Choma je v Praze žijící umělec slovenského původu. Ve své praxi kombinuje řadu médií, jako malba, asambláž, sochařství, zvuk a video, a vytváří tak komplexní instalace, které reflektují naši tělesnou existenci v současné digitální infrastruktuře. Zajímá se o témata hyperproduktivity a vyčerpání typická pro neoliberální společnost, ale také o DIY kulturu, populární vědu nebo přenosné technologie. Vystavoval v mnoha prostorách v České republice i v zahraničí – mj. v Polansky Gallery (Praha), VUNU Gallery (Košice), NoD space (Praha), Liste Basel, Vienna Contemporary a.o., HDKV (Heidelberg) – a účastnil se řady skupinových výstav. V roce 2020 mu byla udělena cena Jindřicha Chalupeckého.

Tomi Faison je umělkyně a filmařka, která žije a tvoří v marylanském Baltimoru. Její práce, zaměřená převážně na vizuální a audiovizuální umění, se zabývá tím, jak obrazy, politika, internetová kultura a podvědomí formují a ovlivňují současnou subjektivitu. Své projekty představila na výstavách a projekcích v New Yorku, Washingtonu, Baltimoru, Chicagu, Bernu, Istanbulu či Frankfurtu. Je zakladatelkou utopického pirátského livestreamového projektu QuaranTV, zakladatelkou a hlavní kurátorkou filmového festivalu Scrap Yard Screenings a pravidelnou přispěvatelkou platformy Do Not Research, v jejímž rámci organizuje filmové projekce a kritická setkání umělců.

Total Refusal je interdisciplinární kolektiv, který sám sebe označuje za „pseudomarxistickou mediální guerillu“. Tvoří ho skupina umělců, výzkumníků a filmařů, kteří si přivlastňují materiály z mainstreamových videoher, aby z nich vystavěli politické narativy ve formě videí, intervencí, performancí a přednášek. Témata kolektivu se opírají o critical game studies a sociální teorii s cílem propagovat a popularizovat levicovou opozici vůči současné politické hegemonii. Jejich práce byly promítány na více než 300 filmových a uměleckých festivalech a vystaveny na mnoha výstavách, mj. na architektonickém bienále v Benátkách, v HEK v Basileji nebo na Ars Electronica v Linci.

Text: Noemi Purkrábková, Jiří Sirůček