KT / Galerie / Krajina nepřítomnosti

Pro porozumění tématům Krajiny nepřítomnosti je podstatné nejprve alespoň ve zkratce nastínit teoretické a myšlenkové prameny, z nichž výstavní projekt i práce jednotlivých autorů a autorek čerpá. 

Jak píše Jiří Sirůček ve své knize Neklidné hranice: Posthumanistická planetární (po)etika (a my mu tímto děkujeme, že ji napsal), v posledních dvaceti letech, kdy se klimatická krize stále více projevuje a ukazuje se, jak dalekosáhlý vliv má lidské působení na fungování naší planety, se mezi vědeckou komunitou hovoří o novém označení současné geologické epochy z holocénu na antropocén, tedy dobu Člověka. Vzhledem k tomu, co všechno se děje: proměny ekosystémů, vymírání živočišných druhů, desertifikace (tedy ničení přírodních zdrojů v podobě půdy, vody, vegetace), častější výskyt ničivých požárů, tání ledovců a permafrostu, zvyšování hladin, teploty a kyselosti oceánů, devastace tradičních obytných zón a s ní související environmentální migrace, přináší paradoxně tato éra destabilizaci hodnot, na kterých byla lidská (myšleno západní) společnost postavena. Jsme v situaci, kdy je zřejmé, že je naše jednání sebedestruktivní, protože je destruktivní pro naše životní prostředí. Začínáme přehodnocovat vnímání své role ve světě, separaci od přírody a jejích procesů, osvícenstvím vybudovanou představu nadřazeného člověka jako hybatele světa. Svým „industriálním hédonismem“ jsme prokazatelně spustili řadu ničivých  procesů.

S tím souvisí tzv. environmentální žal. Ten označuje „truchlivé emoce nad světy, které byly vinou klimatických nebo dalších krizí navždy zničeny“. Jiří Sirůček připomíná citát environmentalisty Billa McKibbena, který tvrdí, že „žít v antropocénu znamená narodit se do světa, který již neexistuje.“ Tento žal je však možné využít k vlastní aktivizaci a možnosti podílet se na nápravě. Generace Z (kam bývají řazeni lidé narození po roce 1995) bývá v rámci environmentálních studií nazývána jako „poslední generace“, jelikož se, v této kritické fázi klimatické krize, cítí být poslední generací, která má ještě šanci zvrátit úplné zničení biodiverzity. Je však možné se z této sebedestruktivní éry vyvázat? Co bychom pro to mohli/měli udělat? Kam má vést ono přehodnocení role člověka ve světě?

S nasměrováním nám může pomoci posthumanismus (nebo také příbuzný termín postantropocentrismus či nový materialismus). Pokud přehodnotíme naši výsostnou pozici na Zemi, budeme schopni také přehodnotit vnímání pozice všech entit, které ji obývají společně s námi a opustit představu, že je naše planeta jen neomezeným zdrojem surovin pro uspokojování lidských potřeb. Podle vědkyně a filosofky Donny Haraway je třeba si uvědomit, „že i procesy, které často považujeme za výhradně lidské, jsou ve skutečnosti ovlivňovány nelidským světem a naopak“. V tomto smyslu by pak bylo možné vnímat naši pozici jako součást, jak píše Sirůček, více-než-lidských vztahů. A tak se dostáváme k termínu posthumanismu, ten „ani tak neoznačuje čas přicházející po (post) Člověku, předpona ,post’ si neklade za cíl odstranit lidstvo, jak se někteří domnívají, ale chce akcentovat jeho vzájemnou koexistenci s ne-lidským“. V této éře by šlo především o empatickou koexistenci s jinými tvory, organismy a rostlinami, s celou planetou, ale třeba i s internetem a umělou inteligencí. Od antropocénu bychom přešli do období negantropocénu, éry ne-člověka, tedy nového člověka, „srostlého“ se svým prostředím.

Vystavená umělecká díla nad těmito tématy reflektují současný svět a jeho směřování. Umělkyně a umělci je dlouhodobě rozvíjí a nacházejí různá stanoviska. Jak ovšem napovídá již název výstavy, vztahují se i k vizím, ve kterých člověk na naší planetě již není přítomen. Otázky po příčině našeho zániku, vině i podobě světa bez lidské rasy umožňují vnímat v jiném světle naši žitou realitu. Objekty a obrazy v Krajině nepřítomnosti reflektují vztah mezi rychle se transformujícím technologickým světem, společností a ekosystémy, jež rychle ztrácí svou stabilitu. V jejím kontextu se veškeré tradiční dichotomie – příroda versus kultura, organické versus umělé – ztrácí v hybridních formách, kde biologické a syntetické struktury plynule splývají. Umění zde funguje jako nástroj imaginace i jako akt výstrahy, katalyzátor spekulací o budoucnosti, v níž lidská perspektiva ztrácí svůj dosavadní význam a přestává být měřítkem hodnoty a smyslu.

Andrea Mikyska

Tři digitální koláže představují možné budoucí mutace rostlin, které v reakci na změny životních podmínek získaly určité „brnění”, adaptovaly se na svět zaplavený uměle vytvořenými materiály, jež se staly součástí jejich těl. Ta jsou místy kovová, plastová i skleněná, mohou obsahovat materiály, které ještě neexistují, stále však patří mezi živé organismy. Obrazy byly vytvořeny pomocí 3D skenů středoevropské krajiny a 3D modelování. Umělkyně se dlouhodobě zabývá napětím moderního života, vyvolaného pohybem mezi technologickým optimismem a obavou, že nás technologie nakonec ovládnou. Andrea Mikyska (*1993) je absolventkou ateliéru Supermédií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, dále absolvovala stáže v oblasti experimentálního filmu a nových médií na UDK v Berlíně, na Univerzitě užitého umění ve Vídni a v Bělehradě.

Lenka Glisníková

Lesklé objekty organických tvarů ze série You Could Feel the Friendly Stranger (2023) mohou svým tvarem připomínat mořem pohlcené pozůstatky lidských technologií propojené s žijícími organismy, které v kontextu Krajiny nepřítomnosti můžeme vnímat jako hybridní tvory, jež ji obývají. Opět se zde setkáváme s mutací, kdy organické a umělé srostlo v jeden celek. V rámci použité techniky jde o digitální koláže, ve kterých můžeme nacházet různé předměty běžně využívané člověkem.

Lenka Glisníková (*1990) studovala fotografii na Fakultě umění v Ostravě v ateliéru Michala Kalhouse a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Aleksandry Vajd a Martina Kohouta. Je laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2023 a společně s Karolínou Matuškovou tvoří fotografické duo Shotby.us.

Natália Sýkorová

Rozměrnou instalaci Affinity in the Drain (2024-2025) můžeme vnímat na několika úrovních. Zprvu jako odkaz k architektuře, k lidským stavbám, skýtajícím ochranu před nebezpečím okolního světa. Vnitřní uspořádání pak může plnit roli nenápadného připomenutí, že jsme technologie zapojili nejen do oblasti vědy a techniky, ale i do svého nejintimnějšího a nejbezpečnějšího prostoru. A mlha, vycházející ze středu objektu a šířící do expozice bylinnou vůni, odkazuje k počasí a vztahu, jenž k němu lidstvo mělo v průběhu věků, včetně jeho významu při dávných rituálech spojených se strachem z rozpadu světa. 

Natália Sýkorová (*1998) je performerka a umělkyně, která vystudovala experimentální architekturu na Barlett School of Architecture v Londýně a sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Spojení magie a technologie ve vztahu k architektuře a tělům je ústředním tématem její umělecké činnosti. Ve své tvorbě se tak zabývá komplexními systémy, automatizací a klimatickou změnou, performancemi se vztahuje k širšímu pojetí antropologie počasí, zahrnujícímu jak prožívání environmentálního žalu, tak i hledání nových cest ke smyslovému vnímání našeho nejbližšího okolí. 

Kryštof Brůha

Stejně jako dílo Natálie Sýkorové i objekt Kryštofa Brůhy promlouvá především chladnou řečí kovu a vědeckých postupů, které se vztahují k lidskému pokroku v technologických odvětvích. Jako součásti instalací využívá nástroje odkazující k vědeckým výzkumům, jako jsou lasery, robotická ramena nebo translucentní displeje, také pracuje s generativním designem, specificky navrženými algoritmy a metodami strojového učení. V této instalaci je využito efektu průhledu na displej skrze pohyblivou polarizační fólii, díky čemuž je možné sledovat video jen z určitého úhlu pohledu. Kontrast vysoce technologického a v tomto případě potlačeného světa organického naznačuje ústřední Brůhovo téma, kterým je čas ve vztahu k proměně hmoty, což zde můžeme vnímat v kontextu životnosti obou těchto kategorií v krátkodobém i dlouhodobém časovém intervalu. V předchozích projektech se zabýval především proměnou konkrétního prostředí na planetě během určité doby. Tuto změnu prostřednictvím algoritmu vizualizoval při využití makrosnímků fotografovaných z vesmíru.

Kryštof Brůha (*1990) je absolventem ateliéru nových médií na Akademii výtvarných umění v Praze, absolvoval stáže na UMPRUM (ateliér Supermédia) a na Indonesian Institute of the Arts v Yogyakartě. Je laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2023 a od roku 2024 je vedoucím ateliéru Time-based media na FUD UJEP v Ústí nad Labem.

Stanislav Zábrodský

Vystavené diptychy bas-reliéfů s názvem Almost time for a Bliss z roku 2024 a Arcadia z roku 2024 jsou vytvořeny z betonové směsi, inspirované vápencovými útvary, jež nejčastěji uchovávají prehistorické zkameněliny. Podobně jako Kryštof Brůha, i Stanislav Zábrodský se zaměřuje na téma plynutí času zaznamenané v proměnách hmoty. V jeho pojetí je však tato změna vytvářena uměle. Hmotu, shluk minerálů, jílů a dalších složek půdy, nechává stát se horninou prostřednictvím výpalu, který urychluje geologické procesy. Při něm také dochází k růstu krystalů, zhutnění nebo splynutí materiálů, které Zábrodský řídí tím, že vyvíjí vlastní receptury glazur. Kresba reliéfu vystupující z pigmentových nánosů je záměrně téměř neznatelná. Je biomorfní, může odkazovat ke konkrétní, již neexistující krajině nebo třeba CT průřezu lidských orgánů. Tímto nenápadným a vícevrstevnatým spojením reflektuje současný akcelerující klimatický kolaps, narušování stávajícího ekosystému a geologické a biochemické struktury Země v éře antropocénu.

Stanislav Zábrodský (*1996) je absolventem ateliéru Intermédia na Akademii výtvarných umění v Praze, v roce 2023 se zúčastnil rezidencí v Petrohradské kolektiv a J&T Magnus Art Residency.

Šimon Chovan

Díla ze série Dendritic tissue z roku 2024 odkazují k dendritickým buňkám, které jsou spojnicí mezi přirozenými a adaptivními mechanismy imunitního systému a mohou být podstatné například při vývoji nových vakcín nebo při léčbě nádorů. Již to nám napoví, že organický tvar, který vidíme, neodkazuje tolik ke světu rostlin, ale spíše k virovému, nádorovému, parazitickému bujení. Vracíme se zde k principu, který využívá Andrea Mikyska i Lenka Glisníková, k propojení syntetického i organického v živém těle. Chovanovy objekty obsahují dvojí iluzi, nejde jen o tvar, ale také o materiál, který na první pohled působí přírodně, protože jeho povrch je tvořen sopečným pískem. Pouze místy, pokud budeme objekty důkladněji zkoumat, nalezneme jeho narušení, odhalující, že pod pískem jsou i umělé materiály – guma, plasty, dráty, kovy a další. Šimon Chovan tak staví paralelu mezi svými objekty a skutečností, kdy i lidské tělo (dokonce již i placenty těhotných žen) obsahují mikro částice plastů nebo kdy je možné na pobřežích nalézat plastiglomeráty, horniny, vzniklé nalepením přírodních úlomků do sluncem roztaveného plastového odpadu. Objekty se vztahují k parazitickým, bakteriálním a virovým hrozbám, jež by mohly zapříčinit náš zánik a jejichž vznik člověk v antropocénu silně ovlivňuje.

Šimon Chovan (*1994) je absolventem Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě a magisterského studia na katedře výtvarných umění Sandberg Institut v Amsterdamu.

Inside Job (Ula Lucińska & Michał Knychaus)

Tříkanálové video z roku 2021 nese název Possibility we are poisoned a umělecká dvojice nám jeho prostřednictvím přináší pohled do temného vesmíru, ve kterém se začíná odehrávat nenápadná, ale zásadní změna. Zkamenělá semena na povrchu hornin letících vesmírem začínají klíčit a vše kolem proměňovat. Umělci tak odkazují k procesu Dormance, což je schopnost některých organismů produkovat v době ohrožení tzv. „spící semena“ či zastavit nebo zpomalit fyziologické procesy, aby dokázaly přežít dobu nepříznivých životních podmínek. Název díla je převzat z básně Loba od Diane di Primy, stejně tak komentář, doprovázející obraz, je kompilací citátů z básní jejích i dalších autorek, např. Hélène Cixous, Mariny Cvětajevy, Patrície Rehder Galvão, Sylvie Plath, Marie Sabiny a dalších. Objekty, vystavené v další místnosti, náleží k instalaci Will Spread z roku 2024. Propojují organický tvar, v tomto případě rostlinný, a materiál kovu. Inspiračním předobrazem byly bodláky, prorůstající postindustriální ruiny, které při svém terénním výzkumu duo Inside Job fotograficky dokumentuje, a také tvary neznámých rostlin zaznamenané ve středověkém Voynichově rukopisu. I zavěšený objekt Behind the Mouths gate something is stirring, is flickering z roku 2024 pracuje s rostlinným tvarem, je inspirován masožravými láčkovkami. Materiály ovšem odkazují k lidské činnosti, jde o textilie, vosk a nečitelné fragmenty textů. 

Ula Lucińska (1992) a Michał Knychaus (*1987) jsou absolventy katedry nových médií na Univerzitě umění v polské Poznani, jako umělecké duo vystavují v celoevropském kontextu, v České republice dosud vystavovali v roce 2021 v rámci výstupu svého rezidenčního pobytu v bývalé galerii Futura.

Mark Dorf

Závěrečným dílem výstavy je video New Nature z roku 2021 od newyorského umělce Marka Dorfa. Posledním je z toho důvodu, že přináší vzhledem k tématům výstavy zcela jiný úhel pohledu. V rámci Krajiny nepřítomnosti umožňuje ohlédnutí se zpět do doby, kdy lidé dosud obývali tuto planetu. Vidíme les, slyšíme zvuky ptáků, rozprostírá se před námi údolí se zelenými stráněmi a skalami, modrou oblohou. Chvilková narušení rastrem digitální sítě nebo rozpixelováním jsou však náznakem, že se nedíváme na reálnou přírodu, ale na její digitální obraz. Člověk sedí a dívá se do monitoru. Opět vzniká hybridní systém tvořený na hranici organického a technologického. Nejde však jen o iluzi? Technologie vstoupila do světa kolem nás a změnila ho tak, že už si nemůžeme být jisti, co před sebou vidíme. V rámci Krajiny nepřítomnosti  je toto video ohlédnutím za člověkem, připomínkou křehkosti prostředí, které stále obýváme. Ve videu zaznívá otázka „Tell me what you see from your position?“ A právě tato otázka po vlastním úhlu pohledu na toto téma, vlastní vizi možných budoucích světů, je pro nás něco, co by ideálně mělo v návštěvníkovi rezonovat i po opuštění výstavního prostoru. Je to totiž hlavně otázka po tom, co vnímáme jako ohrožení a jakým způsobem se jej snažíme eliminovat.

Mark Dorf (*1988) je absolventem Savannah College of Art and Design a School of the Art Institute of Chicago, pravidelně vystavuje v USA i Evropě a v roce 2016 se zúčastnil rezidenčního pobytu v MeetFactory.

Krajina nepřítomnosti

29. 01. – 13. 04. 2025
Galerie MeetFactory
Vernisáž: 28. 01. 2024 

Vystavující: Kryštof Brůha, Mark Dorf, Lenka Glisníková, Šimon Chovan, Inside Job (Ula Lucińska & Michał Knychaus), Andrea Mikyska, Natália Sýkorová, Stanislav Zábrodský

Kurátoři: Ján Gajdušek, Tereza Havlovicová

Architektura: Sofie Gjuričová, Adam Rýznar
Grafika: Andrea Mikyska, Jakub Kučera
PR: Zuzana Kolouchová, Filip Pleskač
Produkce: Nikol Hoangová