KT / Galerie / Martins Kohout: Leaving the house with an open fire, but briefly

Sólová výstava Martins Kohout v Galerii MeetFactory s názvem Leaving the house with an open fire, but briefly je studií orientace v propojeném, a přesto neuchopitelném světě. Kohout zkoumá současné formy samoty a sdílení i to, jak globální komunikace přetváří naše vztahy k času, prostoru a sobě samým. Do popředí staví různé formy přechodových stavů či mezer v podobě čekání, zaseknutí, vyhlížení signálu – a jejich prožívání v prostoru prahů, dlouhých chodeb a oken, které chápe jako rozhraní rámující náš pohled. V Kohoutově pojetí je „mezera“ záměrně vytvořený časoprostorový interval – nikoli prázdno, ale nástroj dramaturgie pozornosti. Ve výstavě ji můžeme chápat jako záměrně vytvořenou pauzu, která zpomalí tok informací, dočasně pozastaví jednání a umožní divákovi znovu se zorientovat mezi vnitřním a vnějším. Vytváří pocit, že jsme se někde ocitli ex post – těsně po skončení dosud jen tušeného děje a jsme zanecháni jen s fragmenty informací, co bylo onou akcí. Zároveň je možné, že se to nikdy nedozvíme, což v nás záměrně nechává protichůdné pocity – sblížení i osamění, dostupnost i zaseknutí – existovat současně, aby se celkový význam dotvářel až v tomto odkladu.

Název Leaving the house with an open fire, but briefly pojmenovává liminální situaci, která je pro Kohoutovu tvorbu klíčová. Vycházíme „ven“ (do veřejného/online prostoru), ale uvnitř necháváme hořet otevřený oheň – tedy to, co nás drží a zároveň vyžaduje náš dohled v podobě pozornosti, paměti i rizika. „Otevřený oheň“ je zde současně ambivalentním vrávoráním na prahu mezi vnitřním a vnějším, mezi soukromím a sítí, mezi samotou a sdílením. Název tak kondenzuje Kohoutova témata impasse, „oken“ jako rozhraní a potřeby orientace v přeinformovaném světě. Zároveň se nejedná o únik ani řešení, spíše o vědomé rámování stavu, v němž musíme současně vyjít ven a nést zodpovědnost za „oheň“, který zůstává uvnitř.

Výrazná architektura instalace (která vznikla ve spolupráci se Sofií Gjuričovou a Adamem Rýznarem) řeší vstup jako situaci volby – můžeme se rozhodnout, zdali dveřmi s kukátky, které blokují obvyklý pohled do galerie vstoupíme či nikoliv. Tento prostor současně okupuje nástěnný vinyl odkazující na rozsáhlejší budoucí projekt, připomínající osud posledního exempláře vyhynulého druhu Holuba stěhovavého pojmenovaného Martha, která je zde příkladem figury extrémního osamění, již současně nemáme šanci reálně spatřit, protože z neznámých příčin její vycpanina právě „není k vidění“. Následuje dlouhá strohá chodba, jíž diváctvo může zabloudit do slepého prostoru (mezery) s řetězícím se mnohohlasým „ušním červem“ empaticky volajícím „a friend of a friend of a friend of a friend, were sitting in a room together“, které je pokračováním refrénu z performance Still there, more less, or not, ukončená chladným modrým světlem. Video Driving Fast Nowhere. Down. Down. Down. v další místnosti tematizuje naši vizuální přehlcenost, apatii i fascinaci katastrofickými obrazy v médiích, která jsou zde paralelami míst kolapsu a propadu v podobě časoprostorových trhlin běsně se střídající jako nikdy nekončící loop. Řada dřevotřískových kójí pak nese sérii malých fotografických objektů Stye – tisků na dřevěných krabičkách s motivy 3D skenovaných momentů z Athénského blešáku, většinou kompozice hraček, často hledících ‘do kamery’ a smutně čekající ve své vlastní formě existenciální mezery na možnou, ale nepravděpodobnou záchranu. Videoinstalace s názvem A guided tour through Glare, and then everything stayed the same je sebereflexivní komentovanou prohlídkou provázející diváctvo formou performativního dialogu, který je zároveň monologem i zkouškou, jak hlas, popis a paměť rámují obraz. Vzniká tak mediálně specifická „lekce pozornosti“, jež překlápí pohled od hotového díla k jeho situaci a času – k období ticha a izolace, k architektuře místa i k tomu, jak „okno“ videa funguje jako rozhraní mezi prostorem a vnímáním. Do ní pak částečně padá i železný objekt se stuhami ve tvaru lustru, který byl součástí již zmiňované Kohoutovy performance v Národní galerii v roce 2023 a na výstavě fyzicky vytváří redukovanou paměť k této události prostřednictvím diváctva, které si na tuto performance nese reálnou vzpomínku. Závěrečná místnost je scénograficky komponována jako „kulisa“ pro obrazové situace, které tematizují okno vsazené do kostry střešního krovu. Nové video s přeletem mechanických vran s názvem Grumpers (Late to The Joke) je spíše situací než filmem, na který se musíme nutně začít dívat v jeden moment. Osamělá robovrána je zde spíše funkčním reliktem své dřívější podoby, pořád ale splňuje unikátnost situace, kdy můžeme náhodně sledovat vránu v okně, aniž bychom ji vyrušili. Video současně připomíná statický záznam podobné situace, kdy střihem přepíná mezi její přítomností a absencí. Situace je tak prazvláštním druhem bird watchingu inscenovaného v prostorách galerie.

Význam se zde neuzavírá, ale vzniká v řízené mezeře: mezi vstupem a odchodem, mezi oknem obrazu a prostorem galerie, mezi sdílením a samotou. Odcházíme „ven“ jen na chvíli – s vědomím, že uvnitř dál hoří oheň, za který neseme pozornost i odpovědnost.

Pozn. Dílo Grumpers vzniklo za podpory Společnosti Jindřicha Chalupeckého, které tímto děkujeme.

Martins Kohout (*1984, Praha) je nebinární interdisciplinární umělecká osobnost a vydavatelstvo; žijí a pracují mezi Berlínem a Prahou. Jejich výzkumně ukotvená praxe propojuje video, instalaci, performativní formy a publikování. Soustředí se na to, jak digitální komunikace a technologie formují mezilidské vztahy, vnímání času i současné podoby samoty. Vystudovali FAMU (kamera), Universität der Künste v Berlíně a Städelschule ve Frankfurtu. Založili a vedou nezávislé nakladatelství TLTRPreß; spolupracují s galeriemi EXILE a na UMPRUM působili společně s Alexandrou Vajd jako spoluvedoucí ateliéru fotografie (Critical Optics). V roce 2017 získali Cenu Jindřicha Chalupeckého.

Sofie Gjuričová a Adam Rýznar jsou spolupracující duo, které pracuje na průsečíku výstavní architektury a „vzdušných zámků“.

Jackie Ess žije v sousedství.

Pálma Fazakas se zabývá představováním možných budoucností.

Ellen Yeon Kim si pohrává se slovem a zvukem prostřednictvím komedie i tragédie, kdykoli může.

Dalia Maini je nomádská myslitelka a obsesivní autorka.

Martins Kohout: Leaving the house with an open fire, but briefly
Galerie MeetFactory

30. 10. – 11. 1. 2026  
Vernisáž: 29. 10., 18:30 | vstup zdarma 

Kurátor: Ján Gajdušek
Architektura: Sofie Gjuričová, Adam Rýznar
Produkce: Nikol Hoangová
Grafika: Štěpán Marko 

Speciální poděkování: Společnost Jindřicha Chalupeckého