KT / Galerie MeetFactory / Time After Time / Sarah Jones

Kurátoři: Jaro Varga & Zuzana Jakalová
Vernisáž: 24. 11. 2016, 19:00
Výstava trvá: 24. 11. 2016 - 8. 1. 2017
Umělci: Manon de Boer, Kara Rooney, Ben Landau, Cristina David, Martin Vongrej, Marie Lukáčová & Jakub Roček, Viktor Frešo, Rona Stern, Khalifa Ababacar Dieng, András Cséfalvay, Caroline Kryzecki, Jaro Kyša, spolupráce: Jonathan Ravasz
Textoví přispěvatelé: Sarah Jones, Yonatan Raz-Portugali, Roswitha Schuller, Jaro Varga, Christina Gigliotti, Zuzana Jakalová  

Když seprojíždím: Extenzivní kontinuum Alfreda North Whiteheada

  „Každej chlap má hvězdu zářícíHvězdu zářící nad svým ramenemA když chlap uzří svou hvězdu zářícíVí, že jeho čas nadešel.“

  Elvis Presley, 1960 (1)  

Jistý spisovatel napsal, že žijeme čekajíce na smrt. Že můžeme vždy periferně spatřit náš vlastní konec (2).  Elvis zpívá o zářící hvězdě, která sedí nad jeho ramenem. Nemůže se rozhlédnout; musí jet vpřed, protože jakmile zahlédne onu hvězdu, která jej pronásleduje, pozná, že umře. Elvis ví, že jeho smrt je nevyhnutelná, ale nemůže předpovědět, kdy a kde nastane. Rovněž ví, že případ jeho smrti najde své místo v minulosti mezi úmrtími každýho dalšího chlapa. Elvis tráví svou jedinečnou, kontinuální a nedělitelnou přítomnost v procesu žití, který přirovnává k projíždění se konkrétním směrem, který se dopředu naplánoval. Nakonec, zářící hvězda učiní z potenciální Elvisovy budoucí smrti otázku minulosti. Do té doby Elvis jede dál, což zároveň znamená smrti vstříc, ale smrtí to není. Elvis jede dál, nikdy se nerozhlíží, doufaje, že onu sérii procesů, zachovávajících jej ve stavu, který považuje za stav před…tím, než jeho čas nadešel, udrží v činnosti.  

Extenzivní kontinuum Alfreda North Whiteheada spojuje stále novou, možnou budoucnost s nevyléčitelně atomickou minulostí prostřednictvím nedělitelné a extenzivně se rozpínající, žité přítomnosti (3).  Zatímco vše ve vesmíru je samo sebou, je samo sebou jenom kvůli svému vlastnímu místu v jednotě celého vesmíru. Vše musí být oddělitelné, ale nikoliv oddělené, jako myšlenka poloviny; polovinou pouze proto, že je polovinou nějakého celku (4).  Bez celku, polovina není polovinou, ale je místo toho novým celkem. Polovina existuje jako to, čím ve své celistvosti coby polovina je, a čím potenciálně je, učiněná svou možnou minulostí coby část další celistvosti. V tomto ohledu ji lze považovat za skutečnou i abstraktní – skutečnou ve své polovičatosti, abstraktní ve své ucelenosti – obojí najednou. Každá věc ve vesmíru je svázána v extenzivním kontinuu – vše patří do jednoho vesmíru – ale vše v tomto vesmíru je ve své soběstačnosti jednotou a má svou vlastní zkušenost, která je naprosto jedinečná. Naše přítomnost sama o sobě patří do naší kosmické epochy; je neporušená, nelineární, časoprostorově podmíněná samotnou mnohostí naplňování minulosti.

Elvisova smrt je stále přítomná v jeho přítomnosti v možnosti jejího výskytu; tato možnost je podmíněna vším, co dávno existuje. Elvis je neskutečně komplexním propojením aktuálních bytostí, přetrvávajícím objektem s vlastním uspořádáním. Aktuální bytosti (či aktuální události) jsou autonomní, toužící po kosmické jednotě a jsou procesy u kořene všeho, z čeho se vesmír skládá včetně zářících hvězd. Blížící se vstupování do bytí (5)  nynější bytosti je komplexní, nelineární posloupnost pocitů a fází vyrůstání a vzájemného propojování a jejich duchů, věčných objektů (6).  Věčné objekty jsou vzorem vstupování do bytí s potencialitou, kterou nalezly u ostatních vstupování do bytí, nyní uskutečněných. Proces vstupování do bytí je završen, když je dosaženo požadované jednoty. Tento moment jednoty je splněním. Splnění je typem smrti. Je to osudová srážka vzorci se řídícími potencialitami s neoddělitelnou subjektivní touhou a je tím moment, v němž se současná bytost stává dělitelnou atomickou realitou v nově nastolené minulosti. Ona aktuální bytost umírá přesně v tentýž den, kdy další událost cítění, růstu a propojování – když všechny ze současných bytostí Elvise jsou uskutečněny, jejich touha pokračovat ve sjednocujícím procesu přetrvávání v podobě Elvise je pryč, a Elvis umírá. Proces směřování úsilí ke splnění je vstupováním do bytí dané bytosti, je to její žití – tak dlouho dokud procesy toužící přetrvávat jakožto Elvis pokračují, Elvis žije a Elvis jede.  

 Poslední průlet Halleyovy komety, viditelné z koňského sedla, byl v roce 1986. Byly mi čtyři a Elvis byl mrtvý již devět let. Pamatuji si čekání v temnotě se svým otcem. Temnota se skládá ze světla, které nemůže odrážet. Jádro komety odráží méně než tři procenta světla, které na ní dopadá. Je černější než dehet. Vzhlížím nahoru k otcovu rameni, silueta černé na černé, a nemohla jsem říci, co bylo tmavější nebo zda jedna z nich byla tmavější než dehet. Jeho rameno je stínem Země v mém vesmíru čtyřletého a hvězdy prýští z díry, kterou na noční obloze vykrajuje. Představuji si, že každý musí být tak nadšený jako já, každý musí hledět na zatmění někoho, koho miluje. Každý v této vzpomínce překypuje očekáváním čtyřletého, pronikajícími jedno do druhého. Jsme celým městem na malém kopci v černé noci na jižní polokouli a jsme hlušší k tomu, co nás odděluje jeden od druhého. Hranice radosti každého člověka leží v této vzpomínce uplynulé přítomnosti napříč hranicemi druhého.  

Elvis zářící hvězdu žádá, aby na něj nezářila, ale neovládá tvarující efekt věčných objektů vědomou makro-volbou. Všechno se odehrává na základě mikro-vybírání – vědomí přichází mnohem později. Při vstupování do bytí, které je přítomné, každá bytost pociťuje další bytost v proměňující se míře významnosti. Věci se stávají předmětem zájmu a přestávají jím být, jak přítomnost vstupuje do existence; některé věci jsou důležitější než jiné. Elvis nezmiňuje teplotu, ráz krajiny nebo barvu svého koně. Elvis zpívá o svém komplexním povědomí o strachu vstupujícím do bytí – dokonce i zářící hvězda se zdá být na rozdíl od důležitosti strachu poněkud vzdálená. Tak tomu je proto, že na mikro úrovni aktuální bytosti možná není vědění, ale pouhá emoce. Zatímco pouhá emoce není tím samým, jak Elvis ztvárňoval, propojoval a proměňoval pocity strachu, je to tím nejbližším zpodobněním, které máme pro nejzákladnější fyzické pocity těchto mikro-vybírajících aktuálních bytostí (7).  A bez ohledu na to, jak vágně Elvisův strach věci vykresluje, jsou všechny neustále přítomné a podmiňují jeho prožívání onoho strachu. Zářící hvězda je neustále nad jeho ramenem, stejně jako je stále nad ramenem mého táty. Táhnoucí se kolem nich z nepřetržitosti v budoucnosti skrze prostou představivost či paměť. Vtažený do uskutečnění Elvise strachujícího se spatřit zářící hvězdu; Můj otec zatemňující kometu, kvůli jejímuž zhlédnutí mne přivedl.  

Přítomnost je jak veřejná, tak soukromá. Je sdílená propojením Elvise a propojením Halleyovy komety v jejím vstupování do bytí, s nimi a z nich. Touha aktuální bytosti posunout se směrem ke své vlastní subjektivní jednotě ve vztahu k ostatním věcem, logicky začleňuje touhy po jednotě extenzivního kontinua – Elvis je sbírkou celých prvků, v celém vesmíru, jedinečnost každého, opakující se až k soudnému dni ve tvořivém postupu od stvoření ke stvoření, každé stvoření v sobě zahrnující celek historie a vyjadřující pochopení vlastní identity věcí a jejich vzájemných odlišností (8).  Extenzivní kontinuum vše udržuje pospolu veřejně, zatímco vstupování do bytí každé ze současných bytostí v propojení Elvisem rozhoduje o svém vlastním časoprostoru soukromě ve vztahu k formování časoprostoru veřejného. Elvis je formován časem tak, jak Elvis formuje čas, a čas roste „co do extenzity“, nikoliv co do „délky“, ve stejném ohledu jako to co je v paměti, kontinuálně roste do bohatosti svého obsahu (9).  

 Navzdory své neblahé, hudební předtuše, nám historie říká, že událost Elvisovy smrti a průlet Halleyovy komety se ve skutečnosti neudály ve stejnou dobu. Ale obě události, jelikož se odehrály v minulosti, jsou shodně dosažitelné pro formování uskutečňující se přítomnosti a tím pádem možné budoucnosti. Obě události jsou zapletené do jednoty extenzivního kontinua. Obě stvoření v sobě zahrnují celek historie a ztělesňují individualitu věcí, v odlišných stupních. Obě jsou vnitřně propojené – jsou částí celku, v němž je každá věc zapamatovaná v procesu formování stvoření každé nové věci. A každá věc je věcí pro sebe samou, konkrétní polovinou. Zářící hvězda má svůj vlastní, jedinečný pohled na Elvise, která se výhružně zjevuje v jeho periferním pohledu, Elvis má svůj vlastní, jedinečný pohled na hvězdu ve vesmíru; abstraktně jsou odděleni, ale ve skutečnosti jsou neoddělitelní. Elvis a hvězda jsou součástí extenzivního kontinua – nepřebývají v nádobách prostoru a času, spíše jsou podmíněni časoprostorovostí představující minulost, přítomnost a budoucnost všech ostatních. Minulost je však nevyléčitelně atomická, složená z mnohosti reálných polovin s jejich vlastními, jedinečnými perspektivami. Minulost je čirou mnohostí, mnohostí aktuálních světů… To znamená, že i kdyby se Elvisova smrt a průchod Halleyovy komety v historii odehrály ve stejnou dobu, možná by to nebyla ona zářící hvězda, která jej zabila. Ony události mohl být vzájemně současné. Elvis jede, kometa prochází nad ním, Elvis umírá. Kometa ale k Elvisově smrti nepřispívá přímo, stejně tak Elvisův strach ze spatření komety neovlivňuje její oběžnou dráhu.  

 Edmund Halley nikdy nespatřil návrat komety, jejíž návrat v roce 1705 předpověděl, a Elvis zemřel v roce 1977, když kometa byla stále devět let vzdálená. Pamatuji si čekání v nepřekonatelné temnotě, stovka těl vyzařující teplo z vrcholu malého kopce roku 1986. Každý z nás nějak podmaněný vysoce nepravidelnou eliptickou oběžnou dráhou zářící hvězdy. Předtím než Elvis zemřel, jel dál, jako polovina celku extenzivního kontinua.  

Konec.

Sarah Jones.    
--------  

Součástí výstavy je speciální projekt  Markuse Hanakama a Roswith Schullera Pivot v Galerii Kostka.

Otevřeno denně od 13:00 – 20:00 podle večerního program. Vstup dobrovolný.

Kontakt a vice informací: Šárka Maroušková → PR Manager +420 723 706 249 sarka.marouskova@meetfactory.cz      

MeetFactory je v roce 2017 podporována grantem hl. m. Prahy ve výši 10.000.000 Kč. 

Poznámky: (1) Zářivá hvězda, titulní skladba ze stejnojmenného filmu. Hraná Elvisem Presleyem. Slova a hudba Sherman Edwards and Sid Wayne, 7. října 1960, 2:25 min. (2) Don DeLillo, Bilý šum, přel. Libuše Bryndová, Olomouc: Votobia, 1997. (3) Alfred North Whitehead, Process and Reality: An Essay in Cosmology (Corrected Ed. D Griffin & D. Sherburne), New York: The Free Press, 1978, s. 61-62 (4) Elizabeth M. Krausová používá pojem poloviny celku coby analogii k Whiteheadově pojmu kontinua jakožto souboru bytostí spojených v celistvých sériích celku k vytvoření vztahů. Elizabeth M. Kraus, The Metaphysics of Experience, New York : Fordham University Press, 1998, s 108. (5) V orig. coming-into-being, někdy také jako vznik. (6) Whitehead, s. 67 (7) Whitehead, s. 163 (8) Whitehead, s. 228 (9) Krausová, s .137