BUZNÍ KŘÍŽ / VYPRODÁNO

režie: Miroslav Bambušek
scénář: Miroslav Bambušek a Jan Horák
dramaturgie: Jan Horák
scéna: Tomáš Bambušek
masky a kostýmy: Zuzana Krejzková
hudba: Vladimír Franz, Petr Kofroň, Jakub Kudláč
light design: Petr Krušelnický
Hrají: Tomáš Jeřábek, Karel Dobrý, Roman Zach
Produkce: Dominika Andrašková

Zpověď vykrouceného homosexuálního páru, reliktu osmdesátých let Polské normalizace. Patricie a Lukrécie jsou narkomanky sexu, jejich život je bytostně oddán jediné touze, která je motorem jejich života, sexu s vošoustem. Ve stylizovaném rozhovoru ožívá zaniklý svět Wroclawské homosexuální scény osmdesátých let, svět plný neukojitelné touhy po prchavých okamžicích rozkoše na smradlavých veřejných záchodcích, lázních, kasárnách, svět rozkladu, smrti a štěstí. vstupné: 150 / 100 Kčrezervace nutná
reportáž ČT24  „Vůbec nechtějí být ženami, chtějí být vykroucenými muži. … Hrát si na holky. Být opravdovou ženou – to už není ono, hra je vzrušující, ale uskutečnění – pokud to tak lze nazvat… V jejich jazyce totiž uskutečnění neexistují. …[a] v divadle dvou pohlaví pro ně není místo.” Buzny, tetičky, důchodkyně či hérečky si v románu Michala Witkowského opravdu hrají. Mluví o sobě v ženském rodě, oslovují se ženskými jmény… A vlastně proč ne. Tuto hru, koneckonců, hrajeme všichni. Jak míní Judith Butler (americká filosofka, psychoanalytička a zastánkyně postmoderního proudu feminismu), gender je performativní. Naší gendrové identitě – neboli vnímání sebe samých jakožto muže/ženy – jsme se naučili. To je v podstatě i definicí onoho tajemného a pejorativního slova: gender je sociálně konstruované chování, které „by mělo být“ manifestací našeho pohlaví. Avšak „to, co pokládáme za esenci (našeho) genderu je vytvářeno pomocí pěstovaných souborů jednání, zakotvených prostřednictvím gendrové stylizace těla.“ Neboli, kategorie „muž“ a „žena“ nemají svoji vlastní náplň, ale naopak jsou tím, za co je sami deklarujeme, jak je sami zobrazujeme – jsou takové, jaké je vytvoříme, resp. vytváříme. Je to vlastně taková nekonečná hra na zrcadlo – napodobujeme to chování, které je představováno a chápáno být mužské/ženské, a toto chování je nám opět zas předkládáno. A je to právě s tímto odrazem, s nímž si postavy románu hrají. A nejen hrají, ale rovnou ho přehánějí, překrucují, přeformují a performují. Nepopírají existenci genderu – spíš naopak ho o to intenzivněji prožívají – neboť si museli svoji identitu nejdříve sami vytvořit. Někde mezi, vedle, za… tradičními póly muž – žena. Jak tvrdí Sandy Stone (zakladatelka transgenderových studií), „binární falocentrický mýtus zakládající identitu západních těl a subjektů říká, že jednomu subjektu náleží jedno tělo. Všechna ostatní těla jsou špatná“. Avšak pro mnohé je „generová identita něčím odlišným od genitálií a možná se k nim vůbec nevztahuje, (neboť) totožnost subjektu je mnohem méně implikovaná fyzickými normami a spočívá v mnohem bohatším a komplexnějším strukturování identity a touhy“. Witkowského buzny nemají reprezentovat celou homosexuální populaci Polska… Odlišují sebe samé od Buzny Konzumní, Buzny Elegánky, Buzny Kadeřnice… a distancují se od „fiflen v klubu“ i od „gayů“ („Tetka Reprezentantka Gayovství v Médiích hovoří jménem všech buzen, ačkoliv by se pod to ty druhý určitě nepodepsaly, ale že je to nijak zvlášť nezajímá, tak se vlastně nic neděje“). Neboli ne všichni homosexuálové, či lépe řečeno ne-heterosexuálové, se ztotožňují se myšlenkou příslušnosti (a možná i existence vůbec) gay komunity. Faktem však je, že ne-heterosexuálové jako skupina vnímáni jsou, a chtějí-li bojovat za „svá“ práva, tak se musí jako komunita i chovat. Tento aspekt – identifikace se s nějakou skupinou a upevňování se jako komunita bývá o to markantnější právě tam, kde nejsou práva oné skupiny respektovány. Toto je vidět i v Polsku, kde jsou postoje vůči homosexuálům, resp. LGBTQ lidem, pořád dost negativní. Paradoxem je, že z právního hlediska je v tomto ohledu Polsko jednou z nejliberálnějších zemí. Homosexuální styk nikdy nebyl nezákonný pod nezávislou polskou vládou, homosexuálové mohou v Polsku darovat krev (od r. 2005, na rozdíl od většiny států západního světa, včetně České republiky), mohou otevřeně sloužit v armádě, a od r. 1969 je dokonce legální homosexuální prostituce. V této souvislosti je o to zvláštnější, že homosexualita byla v Polsku ze seznamu psychických poruch vyškrtnuta až v roce 1991. Dominika Andrašková