DALIBOR BAČA / DOC. JUDR. ROBERT FICO, CSC.

DOC. JUDR. ROBERT FICO, CSC.vystavující umělec :  Dalibor Bača vernisáž ve čtvrtek  13.1.2011 v 18.00 výstava trvá: 13. 1. 2011 - 30. 1. 2011 Provokativní portrét významného politika z ruky sochaře Dalibora Baču odkazuje na devalvaci společného městského prostoru ideologií a nevkusem. Veřejný podstavec je public-artovým projektem občanského sdružení, které se kriticky vyjadřuje k zahlcení veřejného prostoru kýčem. Pro galerii Kostka připravil autor reinstalaci svého kontroverzního díla ze srpna 2010. Dalibor Bača vytvořil kvalitní soudobý portrét člověka, který je důležitou ikonou politiky. Robert Fico, Viktor Orbán, Ivan Langer, Stanislav Gross, nebo Julija Tymošenková  patří do generace mladších středoevropských lídrů, kteří každý svým stylem definují a deformují dnešní postkomunistickou Evropu. S patřičnou dávkou populismu a organizačních schopností se jím více, či méně obratně daří udržet na špičce oblíbenosti veřejnosti a hrají důležitou roli v domácí politice. Robert Fico na jedné straně dokázal zvládnout levicovou agendu takovým způsobem, že komunistická strana na Slovensku dnes prakticky neexistuje. V době 3. vítězství Vladimíra Mečiara zůstal jako jediný opoziční poslanec protestně přítomen po celou dobu nočního povolebního zasedání parlamentu. To je na Slovensku neslavně známe jako „noc dlhých nožov“  (3. - 4. 11.1994). Nově zvolený parlament na něm během bleskového jednání vyměnil dva ministry, členy rady televize a rozhlasu, kontrolního úřadu a tajné služby a nastartoval personální změny ve většině státních úřadů. Rober Fico je na druhé straně spoluodpovědný za nedávnou eskalaci napětí mezi Slovenskou Republikou a Maďarskem (parlamentní spolupráce SMERU s nacionalistickou SNS). Posledním nepřehlédnutelným krokem zmíněného politika bylo slavnostní odhalování kontroverzní sochy Svatopluka na Bratislavském hradě. Plastika s naprosto neaktuálním výtvarným rukopisem byla bez soutěže zadána bolševickému sochaři Jánu Kulichovi. Dalibor Bača připravil pro občanské sdružení „Veřejný podstavec“ komentář tohoto vrcholně nekulturního aktu. Iniciativa si pronajala prázdný podstavec před bratislavským Domem Odborů (dnes nese název ISTROPOLIS) a měla v úmyslu zvát mladé umělkyně a umělce, kteří bydo veřejného místa intervenovali. Správci budovy zpanikařili a hned první příspěvek - figurální portrét od Dalibora Bači bez vědomí autora okamžitě deinstalovali. Kromě ironického gesta, kdy se portrét politika, který arogantně manipuluje veřejným prostorem a sám se stává obětí cenzury, se Bačovi podařila i kvalitní socha. Portrét je suverénně zvládnutý po stránce modelace, výrazu a je v adekvátním měřítku. Autonomní kvality Bačova portrétu nám umožnili reinstalovat jeho dílo v Galerii Kostka. V českém kontextu je problematika zacházení s veřejným prostorem rovněž plná problematických rozhodnutí. Od sporného umístnění figurální sochy ukrajinského básníka Tarase Ševčenka na Náměstí Kinských - bez jakéhokoliv kontextu k Praze 5, přes aktuální kauzu portrétu Starosty Ulricha v Hradci Králové, až po obskurní šarvátku sochařů zatažených do sporů kolem památníku Woodrova Wilsona před Hlavním nádražím v Praze. Tyto kauzy jsou důkazem, že po změně režimu a navrácení soukromého majetku do rukou původních majitelů, jsme nenašli model, jak správně zacházet s veřejným společným prostorem. Kam, jak a za jakých okolností umísťovat estetické dominanty? Které události a osobnosti by měli být připomenuty? Jakým mechanizmem korigovat hulvátství investorů a zištně uvažujících městských úředníků? Rezignovali výtvarní umělci a autorky na výzvy, které jim veřejný prostor sporadicky nabízí? Soustředili se místo dlouhodobé práce, jen na krátkodobé kariérní úspěchy? Práce Dalibora Bači tyto otázky adekvátně formuluje. Na jedné straně jde o výrazné umělecké dílo, které nenalezlo v společném prostoru opodstatnění. Druhý pokus – ukázat velkorysý portrét důležité figury v galerijním kontextu snad upřesní pozici, kterou soudobým sochařům přisuzuje postkomunistická společnost v druhé dekádě 21. Století. kurátor: Dušan Zahoranský Pro víc informací  / For more enquiries: Dušan Zahoranský – kurátor /curator, dusan@meetfactory.cz www.meetfactory.cz   MeetFactory – International center of contemporary artPlatform for meeting of the arts and creative groups. In the former factory run gallery spaces, theater, music, film club, studios, library and resident studios. MeetFactory is supported by the capital city of Prague (5.5 mil Czk).

Rozhovor s Daliborem Bačou Dalibor Bača reinstaluje v MeetFactory svou sochu, nazvanou Doc. Judr. Robert Fico, Csc. Svým dílem chtěl rozpoutat veřejnou diskusi. To se mu zcela určitě podařilo. Jeho busta nevydržela na svém místě ani 24 hodin a byla tajně odmontována. Slovenský tisk měl dlouho o čem psát. Daliboru Bačovi ale nešlo o to, šokovat veřejnost. Chtěl svým kontroverzním dílem poukázat na zahlcování veřejného prostoru špatným vkusem...   Jak vás vlastně napadlo vytvořit sochu Roberta Fica? Nápad na Ficovu bustu se mi začal rodit v hlavě při odhalování nové Štefánikovy sochy v Bratislavě. Uvědomil jsem si, že průběh toho rituálu je strašně pompézní – dokonce tam létaly stíhačky. Vyvrcholilo to přibližně o rok později odhalením sochy Svatopluka na Hradě.   Svatopluk vyvolal velkou diskusi. Vytvořil jej normalizační umělec Ján Kulich, jeho kvalita je přinejlepším diskutabilní a hlavně se na jeho štítě nachází znak velmi podobný odznaku Hlinkovy gardy.. Vy jste jedním z iniciátorů protestních akcí Anti-Kulich a Anti-Kulich 2... V rámci akce Anti-Kulich jsme se chtěli zúčastnit odhalení sochy. Mělo být veřejné, ale nikoho z nás tam nepustili. Účastnily se jen tři autobusy důchodců, kteří se sjeli z celého Slovenska. Byla to fraška jak za komunismu, i proslovy při odhalování měly totalitní přídech... Akce Anti-Kulich 2 se konala při rozhodování parlamentu o dalším osudu sochy, uvažovalo se totiž o jejím odstranění. Nakonec zmizel jen nápis, že se jedná o „Svatopluka, krále Slováků“, což je v podstatě nesmysl, a byl zakryt znak na jeho štítě.   Jaké byly reakce veřejnosti na vaši sochu? Celá kauza byla velmi mediálně sledovaná, na internetu se o tom hodně diskutovalo. Když to porovnám, internetové zprávy mívají v současnosti v průměru kolem pěti, šesti tisíc čtenářů. Zprávy o Ficově bustě měly kolem čtyřiceti tisíc. Objevili se zastánci i odpůrci, přece jen má Fico na Slovensku hodně příznivců. Ale potěšila mě podpora několika výtvarných autorit, která nebyla medializovaná, přesto byla pro nás důležitá.   Vaše busta Fica byla velmi brzy po svém odhalení ukradena... Místo pro bustu nám nabídl Dům odborů, ale nevěděl, jaká socha se tam objeví. Hned ráno, když si jí všimli, zahalili hlavu prostěradlem a v noci ji odmontovali. Já jsem její zmizení hlásil na policii, ale vlastně jsem předpokládal, že za tím stojí zaměstnanci Domu odborů. Ti se mi také za dva dny ozvali, že sochu mají a mám si ji okamžitě vyzvednout, jinak nám budou účtovat skladovné.  Proč jste zvolil právě Fica? V podstatě mi šlo o jeho populistický přístup, který tak jasně demonstroval při odhalování Štefánika. Sice ten projekt nerozběhl, ale velmi chytře jej využil. Chová se totalitně, je to bývalý komunista... To vše tam hrálo svou roli. Takže skončil na tom samém místě, kde měl svou sochu František Zupka, zakladatel odborových hnutí a člen Komunistické strany Slovenska. Zupkovu sochu kdysi realizoval Kulich, tedy autor Svatopluka, takže se nám to tu všechno propojilo.  Tu sochu jste pojednal v tom duchu, v jakém tvořili právě normalizační umělci... Ano, to byl záměr, prostudoval jsem řadu totalitních soch, komunistických i fašistických.  Jak na to zareagoval sám Fico? Zareagoval velmi stručně, že se mu busta nelíbí a přivítal by, kdyby byla odstraněna. Novináři se toho samozřejmě chytili a hned se objevovaly titulky v duchu: „Ficovi se nelíbí jeho hlava!“.   Pro svou realizaci jste zvolil uprázdněný podstavec, který zbyl na před Domem odborů po soše komunistického funkcionáře Františka Zupky. Chcete s tímto místem pracovat i nadále?To už samozřejmě po skandálu s Ficem nemůžeme, teď sháníme alternativní prostor. Chceme vytvořit atypický památník, kde by se sochy vždy po půl roce střídaly. Plánujeme oslovit čtyři autory, kteří by se zúčastnili soutěže – jednoho Slováka, jednoho Čecha, jednoho Maďara a jednoho Poláka. Vítězné dílo by se pak realizovalo. Socha Fica vznikla v rámci aktivit občanského sdružení Verejný podstavec. Jak byste charakterizoval jeho cíle? Začali jsme už v roce 2006 iniciativou Akú sochu do mesta? a peticí Stop kultúrnej politike v našich mestách!. Zorganizovali jsme tehdy takovou naučnou procházku městem a rozdali lidem dotazník. Zúčastnilo se kolem čtyřiceti lidí, což byl poměrně úspěch. Šli jsme trasu po sochách ve veřejném prostoru – vzniká jich poslední dobou strašně moc, horší je to s kvalitou. Situace v Bratislavě je už do nebe volající, nějaká alternativa se objevit musela. Teď v podstatě probíhá takové kolíkování území, hra o veřejný prostor.  Podařilo se těmito iniciativami dosáhnout nějaké změny nebo alespoň zájmu veřejnosti? Já si myslím, že diskuse s veřejností ani nenastane. Spíš chceme působit naučně, chceme ukázat jiný pohled na sochu ve veřejném prostoru. Konala se i setkání na magistrátu, ale na nějaké větší změny asi budeme muset dlouho čekat. Je to běh na dlouhou trať.   Město je jediným zadavatelem soch do veřejného prostoru? Zadavatelem je obvykle město nebo méně často soukromá společnost. V Bratislavě většinou neprobíhají ani veřejné soutěže, celá situace je velmi netransparentní. Velmi často se jim město vyhne tím, že sochu dostane darem. To je i případ Svatopluka. Nová socha Štefánika pak byla zase odlita podle modelu, který stojí v Praze na Petříně. Stávala v Bratislavě už kdysi, po válce byla zničena. My jsme napadli tento přístup – zpětně sáhnout po již existující soše... Problém u státních zakázek je v tom, že úředníci mají jasnou představu, že památník je hlava, to rozhodou klidně od stolu a nenechají si poradit. Pak si to odhlasují. Specifický je i častý pohyb soch po Bratislavě – nová socha Marie Terezie má být údajně místo Štúra na Štúrově náměstí, ten zas má nahradit Gottwalda...  Na příslušném úřadě ale nikdo neví o tom, že by se tam nová socha Marie Terezie měla objevit. Podobně tomu bylo i se Svatoplukem. Ten tam stojí v podstatě na černo s odůvodněním, že se jedná o přístavbu v rámci rekonstrukce Hradu. Hlavní architekt Šlachta a celá řada dalších lidí proti tomu protestovala. Přesto pak sochu odhalovali nejvyšší státní činitelé a založili si za tím účelem občanské sdružení, které na ni sehnalo peníze. Vždycky při politické změně se sochy v Bratislavě přeskupí...   Máte srovnání s pražským veřejným prostorem – je v Praze situace podobná? Toto je vyloženě slovenský problém, zejména bratislavský. Slovenská republika je samostatná poměrně krátkou dobu a právě probíhá budování národního povědomí. To je proces, který je nutný. Celá řada soch, které připomínaly národní historii, byla zničena – například sochy Marie Terezie nebo Štefánika. V Praze je situace více méně vyřešená, ale napadá mě příklad Hradce Králové, kde byla vypsána soutěž na sochu bývalého významného starosty Ulricha. Měla stát na náměstí. Já jsem se té soutěže zúčastnil, skončil jsem třetí. Soutěž vyhrál Pavel Doskočil, ale jeho návrh nakonec nebyl akceptován kvůli námitkám památkářů. Přesto se tam nakonec Ulrichova socha objevila – na jiném místě, od jiného autora a je to velmi špatná socha. Odborná veřejnost protestuje, ale město už proinvestovalo peníze, které k tomu byly určené.  Díváte se na normalizační plastiky jako na něco, co by mělo být z veřejného prostoru beze zbytku odstraněno, nebo jako na svým způsobem cenný doklad minulosti? Nejsem přesvědčený o tom, že by měly být odstraněny. Je to jistý doklad minulosti a společnost je tehdy akceptovala. Měly by zůstat proto, aby si lidé vzpomněli, jak byl ten systém katastrofální. V Maďarsku je park komunistické sochy, ale nemyslím si, že je to šťastné řešení. Myslím si, že by pomníky měly být doplněny o jakési rodné listy, kde by si lidé přečetli, kdo byl zadavatelem, kdo sochu vytvořil a koho zpodobňuje, měli by mít informace.   Jaký je Váš pohled na pomníky obecně? Má ještě v dnešní době podle vás smysl umisťovat do městského prostoru portréty národních velikánů? Je víc možností, jak ztvárnit významnou osobnost, ne jen portrét. Příkladem je třeba pomník Wichterleho od Michala Gabriela. Nebo třeba pamětní deska na domě, kde bydlel Mejla Hlavsa – když se do ní vhodí desetikoruna, zahraje Muchomůrky bílé. To je velice vtipné. V současnosti se dá s doslovným portrétem asi těžko pracovat. Ani není tolik sochařů, kteří tvoří figurativně – proto jsou možná stále oslovováni ti normalizační umělci.  Zaujala vás v poslední době nějaká realizace z bratislavského veřejného prostoru? V Bratislavě si postavila novou budovu rakouská společnost Strabag a ta si nechala na střechu nainstalovat takový převrácený domek od Erwina Wurma. Takové zahraniční firmy jsou v tomto ohledu daleko před námi.  Čemu se ve své tvorbě dále věnujete? Je toho víc, věnuji se i divadlu, učím. Ale jako sochař se hlavně účastním soutěží o sochy do veřejného prostoru.

http://meetfactory.clients.schneedorfer.cz/data/fileBank/cdc819a3-5167-4e54-903b-20a2cbf817ae.pdf