JANA VOJNÁROVÁ, MARTIN HEROLD / "NIKDO SE NEDÍVÁ"

Vernisáž 7.4.2011 v 19.00

Dvojice autorů, se věnuje převážně figurativní malbě na zdánlivě ambivalentím pozadí.
V galerii Kostka se rozhodli promíchat svoje díla a vytvořit atmosféru pozastavení se u
prostřeného stolu. Jana Vojnárová pracuje volnějším malířským gestem její postavy jsou
charakterově a emotivně vícevrstevné. Martin Herold přesně buduje prostory, ve kterých se
jeho postavy nacházejí a tím pro diváka vytváří zajímavou významovou kulisu.

Jak sami zmiňují, pro instalaci s tématem večeře našli východiska například ve filmech
francouzského režiséra Clauda Chabrola, který se své postavy často zachycuje při stolováním,
nechává své postavy řešit jejich problémy skrze setkávání se u obědů a večeří. Pro Galerii Kostka
vytvořili kompaktní místo spojující architekturu s jejím domovem.Tisková zpráva ke staženíFotodokumentaceRozhovor na rádiu Vltava Nikdo se nedívá - Rozhovor s umělci
     Jana Vojnárová a Martin Herold se vyjadřují odlišnými formálními prostředky, na výstavě v Kostce se však jejich díla obsahově prolnula. Na obrazech se zastavil čas a umožnil nezúčastněný pohled na lidi, kteří se chovají přirozeně, protože se na ně právě nikdo nedívá... Vidíme fragmenty příběhů, které nedokážeme plně rekonstruovat. Jana a Martin na této výstavě přiznávají inspiraci fotografií, kterou pak v malbě dál přetvářejí a rozvíjejí...Veronika Rollová, 11. 4. 2011 Vaše výstava se jmenuje Nikdo se nedívá – proč právě tak?Jana: Název vychází z našeho zájmu o fotografii, z její možnosti zastavit čas. Směřuje k situaci, kdy je někdo sledovaný, aniž by o tom sám věděl.Martin: Myslím, že i když se s Janou hodně lišíme v malířském projevu a způsobu práce, spojuje nás podobný způsob vidění. Snaha postihnout moment, okamžik. Vystavujeme figurální scény, kdy zobrazené osoby nevědí, že jsou sledovány. Odtud „Nikdo se nedívá“. V tom je nám právě nápomocná fotka, která umožňuje nezúčastněný pohled. Jak pro svou tvorbu využíváte fotografii?Martin: Pracujeme s ní jako s předlohou. Je to samozřejmě v malířství běžná pomůcka už od 19. století a malba a fotografie se různými způsoby navzájem ovlivňují. Pro nás je fotografie také důležitým inspiračním zdrojem. Oba pracujeme s vlastním obsáhlým archivem fotografií.Jana: Zvláštní je, že oba ve svých archivech poměrně často najdeme téměř totožné fotografie. Já třeba často vystřihuju fotky z filmů, ale většinou je nikdy nepoužiju. Pro obrazy z této výstavy jsem vlastně poprvé použila fotky, které nejsou moje, dřív jsem si předlohu vždycky fotila sama. Není to samozřejmě předloha přímá; hodně toho pak v samotné malbě měním, umazávám. Martin: Na této výstavě jsme hlavně chtěli vliv fotografie otevřeně přiznat, protože souvisí s tématem zastaveného času, kterým se teď oba zabýváme. K jakému posunu pro vás dojde, když převádíte fotografii do malby?Jana: Já už jsem několikrát přemýšlela nad tím, proč vlastně nevystavit původní fotky. Ale vystavit fotku pro mě není dostatečná satisfakce, protože ji obvykle při malování hodně redukuju a přepracovávám. Malba mě nutí pořád předělávat. Je pro vás důležitý rozpor mezi dobou vzniku fotky, který zabere okamžik, jako předlohou pro malbu, která také zachycuje jediný moment a její vznik trval nepoměrně delší dobu?Martin: Pro mě je tenhle nepoměr docela zásadní. Fotka, které vznikne během okamžiku je základem malby, kterou se zabývám někdy i několik měsíců. Momentky používám právě proto, že mám pocit, že na nich postavy mohou odkrývat něco ze své přirozenosti. Pak obraz dál komponuju, posouvám dál a buduju příběh. Je pro vás příběh nedílnou součástí obrazu?Martin: Já myslím, že je. Někdy člověk intuitivně sestavuje děj, kterému sám úplně nerozumí...Jana: Pro mě je důležitá psychologie a příběh s ní souvisí. Jsou na nich skupinky lidí, u kterých vlastně ani nevíme, proč tam stojí, na co se dívají... Já to někdy sama nevím, teprve to skrz malbu odkrývám. Doposud jsem lidi spíš portrétovala a tady najednou vyprávím příběh. Šlo mi o zachycení slavnosti nebo setkání. Jednou ze základních vlastností fotografie je to, že zachycuje konkrétní časový okamžik a konkrétní místo. Snažíte se i vy zachytit konkrétní čas, nebo spíš vytváříte jakési bezčasí; čas a prostor, do čeho se může každý divák vžít?Martin: Nesnažím se zachytit konkrétní, spíš obecné. Vycházel jsem z diapozitivů ze 70. let, ale nechtěl jsem dělat retro scénu, nejde mi o dobovost.Jana: U mě je to podobně. Na obrazech sice jde o vzpomínky lidí ze židovské komunity, ale je pro mě důležité propojení se současností. I když maluju minulost, mám na mysli současnost.Martin: Já taky, ale zase bych tam nechtěl akcentovat atributy současnosti – aspoň v této chvíli a v těchto obrazech mi o to nejde.Jana: Ještě bych chtěla dodat, že když mluvíme o této výstavě, vždycky to sklouzne k fotografii, ale ta přece jen není to hlavní. I na pozvánce jsou fotky místo obrazů, ale nejde v první řadě o ní. Jde o obrazy. O podobný pohled nebo vnímání okolí.Martin: Fotka je až v druhém plánu. My si uvědomujeme, že práce s ní je v dnešní době naprosto běžná a že pro malbu může být do jisté míry limitující. V tuto chvíli je to průsečík naší práce, ale neznamená to, že se chceme už navždycky věnovat malbě podle fotek. Mluvili jsme o archívech – já v tom svém nemám jen fotografie, ale i věci z dějin umění, kresby apod. Pracujeme jak s vlastní, tak s kolektivní vizuální pamětí. Martine, ty jsi, myslím, pracoval hodně s fotkami své rodiny...Martin: Rodiny i přátel... Zajímá mě mé bezprostřední okolí. Tím, že ho důvěrně znám, že vycházím z konkrétního, může být ta práce myslím paradoxně obecnější a sdělnější. Co vás ještě spojuje a čím je pro vás přínosné to, že vystavujete společně?Martin: Pro nás oba je už delší dobu důležitým tématem intimita. K tomu odkazuje i název. U mě to do jisté míry spočívá v tom, že pracuju s lidmi, které znám. V obraze často jde o hermeticky uzavřený svět mimo čas.Jana: Známe se tři roky a právě v této výstavu se naše obrazy, dá se říct, nejvíc potkaly. Na výstavě se hodně vzájemně podpořily také tím, jak jsou instalovány. Jako by se skoro potřebovaly. Ale myslím, že jak se budeme vyvíjet dál, zase se tahle podobnost rozdělí.Martin: Instalace pro Kostku byla specifická, protože jde díky výšce stropu o monumentální prostor, který může závěsné obrazy snadno spolknout. Proto jsme je chtěli nějak sjednotit, nakumulovat do jednoho barevného pole, které může volně asociovat foto-rám nebo promítaný diapozitiv.Jana: Je to vlastně taková instalace z obrazů... Věnujete se výhradně malbě, nebo používáte i jiná média?Jana: Já právě uvažuju o tom, že bych se začala paralelně věnovat i fotce. Ale malba je pro mě ten nejdůležitější prostředek.Martin: Věnuji se zatím výhradně malbě, ale sleduji všechna média a inspiruji se jimi. Mají tady mladí umělci dostatek příležitostí vystavovat?Martin: Myslím si, že v současné době je docela dost příležitostí, pokud je člověk aktivní a posílá své výstavní projekty. Tak vznikla i tato naše výstava.Jana: Dokonce mám pocit, že takových příležitostí je čím dál víc. Když jsem před pěti lety začala studovat, tak malé galerie, kde mohou vystavovat studenti, teprve vznikaly a možností bylo, myslím, mnohem méně.