MeetFactory, o. p. s.
Ke Sklárně 3213/15
150 00 Praha 5
GPS souřadnice:
50.053653
14.408441
Otevírací doba:
13:00 do 20:00 + dle večerního programu
28. 4.
20:00
10. 3.
20:00
350 Kč
„Zvíře to cítí a je z toho neklidné.“
Dramatizace loni vydaného českého překladu brilantního románu současné francouzské autorky Marie Pourchet. Spalující vztahové drama na pozadí covidové pandemie fascinujícím jazykem otevírá komplikovaná aktuální témata mezigeneračních střetů, kulturních válek i psychologických důsledků karanténní izolace. Především však přináší strhující studii dvou hlavních postav a jejich neurotického a ve všech myslitelných ohledech toxického vztahu. Naléhavá a nejvýš současná zpráva o tom, že otupělá touha nestačí k sexuálnímu uspokojení, ani hledání cest k druhému člověku.
Překlad: Alexandra Pflimpflová
Dramatizace: Ondřej Novotný
Režie: Tomáš Soldán
Dramaturgie: Matěj Samec
Scéna a kostýmy: Matěj Sýkora
Hudba: Tomáš Vtípil
Produkce: Magda Juránková
Fotografie: Andrea Černá
Video: Tereza Havlínková
Hrají: Gabriela Pyšná, Lukáš Černoch, Viktória Pejková
Premiéra: 22. 5. 2025
Odkazy:
Individuální pandemie Clémenta a Laury. V MeetFactory vzplane Oheň Marie Pourchet. | tisková zpráva
Tuším, že láska vede do labyrintu | rozhovor s režisérem Tomášem Soldánem
Ohlasy:
„Jasným plusem je ztvárnění: neokázalé, koncentrované, oholené na dřeň stavů a vztahů. Herecky vyniká Gabriela Pyšná. V její Lauře se rozlévá hořkost, skepse, ale ještě se, aspoň na chvíli, druhému chce a umí odevzdat. Zatímco Lukáš Černoch a Viktória Pejková hrají, Pyšná v postavě existuje; lépe to zde ve stručnosti popsat neumím, ale intenzita jejího výkonu vyplývá kromě jiného z toho, že se s Laurou věkově potkává, do své tváře umí vnést její skepsi a únavu, tělesně, pohybově vyjádřit potřeby a touhy zralé ženy."
— Josef Chuchma: Divadelní glosář, ČT art
„Hraje se vážně, ale ne zas tak moc, aby vznikl dojem monotónního a urputného přesvědčování o závažnosti témat, které v sobě příběh nese. S nenásilnou, hereckou i režijní, precizností se pomalu utváří obraz světa, kde lidé bojují sami se sebou i mezi sebou. I proto možná scéna připomíná boxerský ring, jenž je ale tvořen pohodlnými, semišovými polštáři – metafora civilizovaného světa, který je nakonec stejně bojištěm. Bojištěm, kde se většinou odehrávají konflikty sice nenásilné, v rovině mezigeneračních i vztahových nedorozumění a komunikačních neschopnosti, ale pořád intenzivně bolestivé a traumatizující."
— Eliška Hankovcová: Oheň, NADIVADLO