BEN COTTRELL, JANA KOCHÁNKOVÁ, VLADIMÍR SKREPL / LOST EYE

Výstavu podpořily Goethe-Institut v Praze, Česko-německý fond budoucnosti a Ministerstvo kultury ČR.

Ben Cottrell (*1972; Anglie, žije a pracuje v Berlíně), reprezentován galerií Ben Kaufmann v Berlíně. Je spolukurátorem berlínského výstavního prostoru ‘Forever and a Day Büro‘ s Mariolou Groener. Vystavuje převážně v Německu, Anglii a Itálii, jeho poslední práce byly prezentovány v Cell Project Space v Londýně. Tvorba Bena Cottrella zahrnuje koláže, malby a sochy. Proces vzniku díla demonstruje jeho zájem o protiklady. Konstruuje vrstevnaté příběhy a mytologie, stříhá papír, dřevo, obraz, aby odhalil a evokoval ambivalentní sílu ducha mýtu. Vychází z naturálních představ a obrazů, často popisuje krajiny nebo epické hyperreálné prostory a odvolává se na přehnaně zvýrazněnou barevnost kontrastující s těžkou zemitostí přírody. Výsledkem je, že expresionismus a jiné existující kulturní kontexty, jako například horor a fantasy, jsou zároveň prozkoumávány i podrývány.

Jana Kochánková (*1979, Praha) absolvovala ateliér Malba II na AVU Praha pod vedením V. Skrepla a J. Kovandy, v roce 2006 se účastnila stáže na Cooper Union v New Yorku. Práce Jany Kochánkové jsou interdisciplinární – propojuje se v nich socha, móda, design, video, performance, instalace i hudební vlivy. Většina jejích projektů jsou spíše událostmi, které jsou realizovány přímo pro konkrétní prostory. Podstatnou součástí koncepce výstav Jany Kochánkové je spolupráce s přizvanými umělci i samotná účast publika.

Vladimír Skrepl (*1955, Jihlava) od roku 1994 vede ateliér malby na Akademii výtvarných umění v Praze. Skreplovým ústředním projevem je malba a kresba, ale ke svému vyjádření potřebuje také jiná média, především instalaci a objekt, sochu.Když Vladimír Skrepl maluje, věnuje se malování. V tomto směru jsou piksly s barvou a jeho duševní rozpoložení stejně významnými činiteli. Obojí je po ruce, když se maluje.Není to neukázněnost, co Skrepla vede k nanesení nového barevného nátěru a ke zničení předchozího. Je to trvající nespokojenost s obrazem. Má svůj obraz neustále před očima a intuitivně usiluje o jeho završení. Co ale takovým završením může být?Není od věci připomenout, že intuice není neměnná biologická danost, ale rozvíjející a specializující se schopnost. Množství namalovaných a viděných obrazů zesiluje malířovu citlivost vůči postoji k obrazům. Před malířem postupně vyvstává stále víc problémů, co opakovat a co změnit.Ve Skreplových obrazech najdeme od obojího. Jsou opakováním stejných gest a stejných motivů – symbolů. Skrepl se ovšem pokouší dostat na dřeň tohoto druhu opakování. Platí totiž, že pro motivy a malířské postupy se lze rozhodnout, ale už ne se všemi lze při malování zacházet. Při vzájemné setkání (spojení) se někdy malíři vzepřou. S jinými to lze uhrát.Stejnorodost Skreplových maleb je průvodním jevem pátrání po té části jeho osobnosti, kterou už neovládá, protože podléhá pravidlům nezávislým na jeho vůli. Protože nechce ilustrovat námět řešením a řešení námětem, musí redukovat jedno i druhé, podlehnout opakování a podvědomím produkovanému automatismu. Tento rys jeho obrazů opět ukazuje, že i v nejschopnějším malíři lze pokaždé objevit nevolníka. A malířům, které nevolnictví neuspokojuje, způsobuje tato závislost na vlastních limitech silný pocit nevolnosti.S nevolností úzce souvisí Skreplův přístup k inovaci. Jak nenamalovat stejný obraz, když mi znovu vzniká pod rukama? Skrepl má tendenci obraz pokazit. Sklon k elegantnímu výrazu a popovému nadhledu, k uhranutí optickou silou čistých barevných pigmentů a velkorysým gestům nám už dokázal v minulosti. Takové jsou jeho osobní dispozice. Na plátnech se mu objevují pokaždé a automaticky. V posledních letech je ale překračuje soustavou „protitahů“. Řešení přitom nachází v přidání další vrstvy a jejím okázalém a násilném zapojení to struktury obrazu.Je to tedy hrubost k sobě samému, která Skrepla vyvádí z kruhu jednoho obrazu. Díky ní se jeho malba stává komplikovanou a rozporuplnou.Jestli jsou obrazy Vladimíra Skrepla pokusy o souběžné přijímání a unikání vlastním limitům, čím jsou pro ostatní?Dívat se na malovaný obraz je pokaždé způsobem participace, v níž hraje roli naše představivost a paměť. Pakliže malby vždy jsou dějištěm psychofyzické aktivity, která proběhla a skončila, je lidské mysli umožněno schopnost vžívat se do zanechaných stop prostřednictvím vlastní zkušenosti. U Skreplových obrazů je to poměrně snadné. Každý diletant zná okouzlení z vrstvení a patlání, zběsilého překrývání, ale i zmíněnou nemožnost uniknout jednomu obrazu/vzorci, ke kterému vždy dospěje, aspoň dokud se v něm
„něco nepohne“ a on se nestane někým trochu jiným.Jak jsem ale napsal, malířova intuice se vyvíjí a specializuje. A tak „protitah“, napatlání další vrstvy, série pokažení ve Skreplových malbách (na pohled podobných výkonu diletanta) podmiňuje rozvinutý cit pro konvence malby a konvence vlastní. Nejde tedy o naivní činnost. Motorem divokého aktu malby je poučení z tradice malířské výstavby obrazu a vlastní umělecké zkušenosti. Sledovat na plátnech tyto vlivy je vyhrazeno lidem podobně orientovaným. Ačkoliv okruh takových lidí je menší (a mnozí se o něm mohou opovržlivě mluvit jako o elitě), fascinuje je Skreplovo malování právě tím, jak se v něm spontánnost a poznání splétají v nedělitelný celek. 
fotodokumentace