PLESO

Vystavující: Michal Kern, Vladimír Havlík ,Tereza Fišerová, Štefan Papčo, Barbora Kleinhamplová, Matyáš Chochola, Ladislav Vondrák, Lucia ScerankováKurátor: Dušan ZahoranskýVernisáž 27. 5. 2011 v 18.00 / Openning May 27th 2011 at 6p.m. Fyzická konfrontace městských bytostí s prapůvodním ne-městem. Díla kriticky postihují vztah přecivilizovaného člověka, k naší neobratně vytěsňované matičce přírodě. Práce autorů střední a starší generace, kteří vztahy člověka a otevřené krajiny zkoumali už v období normalizace a tedy v naprosto odlišných kontextech, doplní díla nejmladší generace. Vladimír Havlík a Michal Kern budou zastoupeni ukázkami svých důležitých prací v přírodě. Novodobí šamani, probuzeni v lidech z ulice, k nám promluví skrze rituály Ladislava Vondráka, Matyáše Chocholy a Barbory Kleinhamplové. Instalace a introspektivní performance Terezy Fišerové jsou výzvou pro zkoumání vlastních tělesných možnosti. Štefan Papčo vytváří 3D krajinomalby z použitých kusů horolezeckých stěn, kterými se lze rovněž fyzicky a mentálně postavit. Lucie Sceranková v krajině znovuobjevuje poetické a mytologické významy, které k nám, přes naši civilizační otrlost, z luhů a hájů neustále promlouvají. 
Tisková zpráva ke stažení

Fotodokumentace

Doprovodný program 1.6.2011

Rozhovor s Vladimírem Havlíkem

27. 5. 2011, Veronika Rollová


Akční tvorbou jste se zabýval zejména v letech 1978 až 1982. Navazoval jste přímo na podobné tendence z 60. a 70. let? 
Je potřeba přiznat fakt, že neplatí legenda o nepoučenosti a neovlivněnosti, ale na druhé straně zase neexistovalo nějaké kontinuum informací. Takže se asi nedá říct, že jsem přímo navazoval. Informace, ke kterým jsem se dostal, byly fragmentární: často jsem o nějakých performancích pouze slyšel, ani jsem neviděl dokumentaci. Věděl jsem o například o Knížákových happeninzích. Zásadní pro mě bylo, když jsme se společně s Radkem Horáčkem setkali  v roce 1978 s Jiřím Valochem  a zjistili, že se dá jít do přírody a pracovat v ní. Tehdy jsem se dozvěděl o land-artu. Později jsem se dostal ke starým číslům Výtvarného umění a Výtvarné práce a své povědomí o akčním umění jsem si rozšířil.

Co pro vás osobně bylo tím podstatným na zásazích v krajině?
Měl jsem chuť dělat něco za hranicí normalizačních omezení, něco svobodného. Zní to jako fráze, ale bylo to tak. Tenkrát bych samozřejmě neřekl, že jde o svobodné gesto. Jednoduše jsem chtěl jít a udělat něco, během čeho bych se cítil dobře. Něco, co by fungovalo jako symbol, metafora. Hledal jsem čistotu a jednoznačnost, která ve společnosti chyběla. Typická byla dvojznačnost, sociálně-politická schizofrenie - něco jiného člověk říkal doma a něco jiného zase na veřejnosti. Zasazení květiny je naopak jednoznačné, čisté gesto. Tehdejší společnost byla zanesená morálním balastem a člověk se s tím musel nějak vyrovnat. Já jsem neměl odvahu na politický disent a tak jsem si tuhle potřebu transformoval do snahy vytvořit si ve městě nebo v přírodě prostor dočasné svobody.

Myslíte si, že právě tento rozměr odlišuje český přístup od amerického land-artu, který byl možná víc zaměřený na vizuální působivost?
To je zajímavá otázka: domnívám se, že je nutné rozlišit formální rysy, které mohou být v mnohém podobné, a obsahovou rovinu, která je diametrálně odlišná. Američané tvořili v demokratickém systému, v rámci běžného uměleckého provozu, měli prostředky, galeristy. Tady se z akce okamžitě stávalo politické gesto (ať člověk chtěl, nebo ne), protože těmto aktivitám establishment nerozuměl a čemu nerozuměl, to pokládal za nebezpečné.  Normalizátoři měli jistou představu o tom, co mají lidé dělat, co je „normální“. Jít do přírody a sezdat břízu se smrčkem z jejich pohledu normální nebylo. Jak už  jsem řekl, z formálního hlediska se věci mohou zdánlivě opakovat, ale obsah (prožitek) je plně závislý na sociálním, politickém a geografickém kontextu. Otázkou také je, jestli nás v tomto ohledu nemate fotodokumentace.

Jaký vůbec máte vztah ke své fotodokumentaci? Považujete ji pouze za druhotný prvek?
Tato otázka se otevřela díky spolupráci s Barborou Klímovou, kontinuálně ji řešíme (v těchto dnech například v rámci workshopu v Galerii TranzitDisplay.) Původně jsem chtěl hlavně co nejdříve vidět, jak akce vlastně dopadla. Po vyvolání filmu jsem dal  negativ do zvětšováku a použil jakýkoliv fotografický  papír, co jsem měl právě doma. Malý, velký, měkký, tvrdý, to bylo jedno. S časem osvitu, tonalitou či kontrastem fotografie jsem se netrápil. Hlavně vidět, jak to dopadlo. To se změnilo ve druhé polovině 80 let, kdy došlo k uvolňování kulturní politiky, a já jsem dostal nabídku na výstavu v Galerii Pod podloubím. Jiří Valoch - kurátor této výstavy si prohlížel mojí dokumentaci a říká: „Tyhle šeďáky, ty tam přece nemůžeš dát! Musíš udělat lepší dokumentaci!“  A já ho tehdy samozřejmě poslechl. Snažil jsem se udělat takzvaně dobré fotky, experimentoval jsem s různými druhy papíru... Vytvořil jsem stylově jednotnou výstavní dokumentaci. 
Když si ji pak prohlížela Bára Klímová, ptala se mě, jestli je to opravdu původní záznam akcí, že se jí to nějak nezdá. Odpověděl jsem jí, že pro sebe jsme nejdřív dělali malé, „rychlé“ fotky, o kterých jsem mluvil na začátku... Ty jsou právě vidět tady, v MeetFactory. A já jsem rád, že na ně diváci reagují pozitivně, že se zpětně ukázalo, že právě v nich je síla bezprostřednosti.

Vaši tvorbu ovlivnilo přestěhování do města – do Olomouce. Se svými akcemi jste začal ještě předtím, nebo bylo právě stěhování tím spouštěčem?
První akce jsem začal dělat  ( spolu s přítelem Radkem Horáčkem) ještě mezi střední školou a stěhováním do Olomouce, to byly takové prvopočátky. Ale právě přestěhování zintenzivnilo potřebu vyrovnávat se s rozpory mezi vesnicí a městem a s manipulací, která byla přece jen na vysoké škole větší. Tím spíš chtěl člověk uniknout do volné krajiny.
Většinou jsme začali akci procházkou a to už byl zážitek sám o sobě. Zvláštní je, že někdy mě ještě během této procházky něco napadlo, další, spontánní akce. Šel jsem třeba udělat Obydlí a vzniklo i Narušení bílé plochy, kdy jsem lopatou rozryl neporušenou sněhovou pláň. Najednou jsem řekl příteli: „Hele, foť!“ a uskutečnil improvizovanou, nepřipravenou akci. Tehdy jsem to právě pro onu neplánovanost považoval za méně hodnotné, ale po čase na dokumentaci této věci začali někteří lidé reagovat pozitivně. Nepovažuji za správné sebe sama cenzurovat, vybírat jen některá díla a snažit se vytvořit svou značku. Rozhodl jsem se zpřístupnit všechno, co jsem dělal, ať si diváci vyberou, co je zajímá.

Akce pro vás tedy byly integrální součástí života, ne situací, kdy všeho necháte a jdete „dělat umění“?
Ano, byly součástí života. Při zpětném pohledu se mi vybaví řada situací, které bych mohl považovat za akce a které se zrodily spontánně v naší olomoucké komuně. Komuna je asi silné slovo, ale žili jsme v několika propojených ateliérech a naše společná sezení se často vyvinula do chvíle, kdy někdo najednou cítil potřebu udělat něco neobvyklého. Třeba se svléknout do naha, něčím se obalit, pomalovat se a tak podobně. To se bralo jako normální součást večera, nedokumentovalo se to. Nechci ale úplně smazat hranici mezi uměleckou akcí a takovým spontánním chováním. Sám pro sebe jsem zaujal stanovisko, že akce začíná ve chvíli, kdy její iniciátor řekne: „Tohle foť!“ a vědomě realizuje dokumentovanou performanci.  Ale i o této tezi začínám pochybovat...

V  Olomouci v 80. letech vzniklo poměrně specifické umělecké prostředí – čím se vyznačovalo? Bylo pro něj příznačné akční umění, nebo jste byl v tomto ohledu spíš solitérem?
Z mého pohledu to prostředí nebylo založené jen na umělecké bázi, ale především na osobních vztazích. Bylo inspirované šedesátými léty; kladli jsme důraz na důvěru a vzájemnou pomoc a probíhaly tam i experimenty se sdílením majetku nebo s volnými vztahy. Celé to byl takový společný happening, ale vědomá snaha protnout to s uměním byla vlastně asi jen u mě. Kamarády z undergroundu jsem tím dost rozčiloval. Říkali, že to se prostě žije a žádná věda se z toho nedělá. Chtěli se svobodně projevovat a ani je nenapadlo, že by něco z jejich způsobu života mohlo spadat do akčního umění.

Co pro vás osobně znamená krajina? Myslíte si, že se vztah mezi člověkem a krajinou od 80. let změnil?
Určitě. Kapitalismus s sebou přináší konzumní krajiny. Krajina se vytěžuje.

To se ale dělo před revolucí také...
Ano, ale soukromé vlastnictví přináší větší intenzitu spotřebovávání krajiny, větší kontrolu, ohraničenost: tady se těží, sem se jděte projít, tady máte turistickou stezku. Namlouváme si, že když jdeme na turistickou procházku, užíváme si volnou krajinu. Ale je to čím dál víc o limitech, hranicích, prostě odsud - potud.  Směřujeme k západnímu modelu zdí, závor a plotů. Modelu teritoriálních obor. 

V 80. letech jste se zabýval také kostelními půdorysy a ty vám později posloužily jako východisko k tvorbě kreseb a abstraktních maleb. Dá se říci, že je pro vás důležité poznávání prostoru s určitým duchovním potenciálem? Je pro vás duchovno důležitým aspektem přírody?
Hraje tu roli topografie ve smyslu osobního prožitku určité lokality a jejího vepsání do psychofyzické paměti. Snaha prožít si atmosféru navštívených kostelů alespoň v mysli znovu mě vedla k zvětšování půdorysů a komunikaci s jejich vnitřním a vnějším prostorem vizuální formou. Když jsem dělal akce, slova jako duchovní nebo spirituální mě nenapadala. I v případě kreseb jsem se spíš chtěl znovu symbolicky vrátit na místo, které mě zasáhlo svojí energií - geniem loci. Později jsem trochu podlehl interpretacím, které mě přiřazovaly k duchovní olomoucké kresbě. Rád mluvím o energii místa, ale duchovno v náboženském slova smyslu asi není v mém případě ten správný výraz. I když jsem svoji retrospektivu paradoxně nazval „Soft Spirit“…

Jak se díváte na práce mladé generace umělců, kteří s vámi vystavují tady v MeetFactory? Kam se posunul jejich pohled? Když se dívám například na video Ladislava Vondráka, napadá mě, že akce 60., 70. a 80. let byly zásadně mírumilovná, nebyla by tam možná taková agrese...
Myslím, že nebyla. I když i v tom videu je přítomný humor a je tam mnoho dalších rovin, nejen prvoplánová agresivita.  Přístup mladých umělců se hodně změnil, je hybridní, postmoderní... My s Michalem Kernem vedle nich vypadáme jako staří modernisti. (směje se)

Navazuje mladší generace na akce 80. let a starší?
Já myslím, že to ani nejde. Situace těch dvou systémů je tak odlišná, že mladí lidé musí zákonitě řešit jiné věci. 

Barbora Klímová ale opakovala mimo jiné i vaše akce...
To ano, ale s určitým cílem. Byl to výzkum proměny veřejného prostoru, reakcí lidí v rozdílné společenské situaci. Některé akce klidně realizovala víckrát po sobě, což pro nás bylo nepřípustné...  Na jejích videích je vidět, že to má jiný obsahový rozměr, byť se snažila zachovat formální rovinu původních akcí. 
Pak je tu přímý pedagogický vliv, který by (i když se tomu snažím seč mohu vyhnout) mohl nějakou návaznost na moji práci či způsob myšlení  u studentů vyvolat. V 90. letech jsem ve snaze po co nejotevřenější komunikaci dělával se svými studenty společné performance. Ale nevím, jestli jsem je tím moc nemanipuloval. (směje se)
 Pokusná květina, 1981
 Svatba, 1982
 Obydlí, 1978
 Narušení bílé plochy, 1978