SO MUCH MORE

Jestliže budeme vnímat umění bez jakékoliv glorioly jen jako určitý mechanismus k posouvání hranic a zbavíme se na chvíli vývojové frustrace, nalezneme v současné situaci mnohé limity, které byly posunuty bez zjevných revolucí jinými směry (sociálními, psychologickými, vědeckými, etnografickými ad.). I přesto současné umění a myšlení často upadá do pochybností. Relativizuje samo sebe a hledá své možnosti vně sebe sama. I ty nejnenápadnější a nejaltruističtější podoby nejsou jednoznačně uspokojující.

Taková situace je vhodná půda pro romantické comebacky v podobě paralelních světů a úniků do nových exotismů, které jsou nalézány buď zcela mimo galaxii nebo uvnitř vlastní společnosti, tedy již ne v duchu koloniální politiky vně geografických hranic tzv. civilizovaného světa. Přemítání o začátku a konci je jen logickým tématem v této atmosféře globálního trhu a absence vyšší ideologické koncepce.  Přesycení, mnohost, utopie, exotika ve smyslu odlišného a jiného odpovídají ztrátě minulého rozvržení hodnot a sil. Kaledoskopické vnímání světa již neumožňuje uvěřit v jeho apokalypticky unikátní konec a předjímat jej jako jeden strhující obraz. Vývoj popírá sám sebe, ústí do minulosti a nabízí pluralitu. Hranice formální únosnosti obrazového materiálu se tak může posunout k maximálnějším veličinám a obohatit se o iracionální konstrukce připomínající jiné způsoby uspořádání jakými jsou organické struktury rituální, okultní, konspirační, survivalistické, naučné a pseudovědecké a jiné empirické celky.

Výstava nechce být oslavou velkých témat spojených s civilizačními mezníky jakou byla například na přelomu tisíciletí výstava Apokalypsa v Royal Academy v Londýně, která následovala přelomovou výstavu Sensation. Chce se zamyslet nad návratem společensko-iracionálních motivů do umění nejmladší generace, nad novou odpovědností umění a chce představit různé formální způsoby překračování hranic reálnosti a rozumu a hledání poměru mezi skutečností a představou. Přesycení světa obrazovými možnostmi a frivolním a manipulativním zacházením s obrazem v dnešní spotřební a politické společnosti vyvolává někdy až škytavkovité formy umělecké transkripce jako jsou používání koláže, asambláže, střihu, mash-up techniky, kumulace, stroboskopických a kaleidoskopických efektů,  channel surfingu, samplingu, různých podob destruktivních nebo záměrně syrových zásahů do klasické formy.

Vystavující umělci jsou převážně loňskými absolventy, ale zároveň již mají za sebou výraznou výstavní minulost. Mezi nimi již etablovaným, ale stále revoltujícím umělcem je Jubal Brown, v Torontě působící umělec, kurátor, organizátor a zakládající člen několika kolektivů zaměřených na produkci či prezentaci specifických filmových žánrů. Na výstavě je prezentován jako jeden z členů již neaktivní skupiny Fame Fame, která se zabývala novými podobami videoartu, které reagovaly na komplexní proměnu videoartu otevřením se jeho příbuzným formám spojeným s novými technologiemi a internetovými portály, dj- a vj-ingem, obsahově zaměřené na aktivistické a společensko-politické komentáře. Prezentované video Total War je postaveno na konfrontaci YouTube a Holywood kultury, na záměně zábavy a reality, hraného a původního (skutečného) zdroje. Sex, násilí a smrt jsou nezbytně nutnými tématy. Nesměřují ke katarzi, jejich neúnosná koncentrace odkazuje k obsahu současného mediálního a zábavního obrazu, který je jen více ředěný. Nakonec veškerý materiál pochází z veřejných televizních a internetových zdrojů. Po formální stránce kriticky a parodicky používá postupy běžné pro uživatele YouTube a přenáší je do celovečerní filmové koláže.

Filip Cenek, pohybující se mezi Brnem a Prahou, se dlouhodobě, individuálně i kolektivně (kolektiv Fiume či spolupráce s Jiřím Havlíčkem nebo Magdalenou Hrubou) a prakticky i teoreticky (FAMU Praha, FAVU Brno) věnuje filmu, videu a animaci. Za práce v oblasti vizuálních médií obdržel v roce 2004 Cenu a Vývojový grant Tranzit.   Podílí se na festivalech NewNew! a  FreshFilmFest. Spoluvytváří vizuální podobu elektronického projektu Midi Lidi. Konkrétní zdroje či příběhy jeho videí a videoinstalací zbavuje linearity narace, nezajímá ho vyprávění příběhu, naopak rozostřuje jeho konkrétní obrysy a  znejasňuje obsahy. Divák tuší konkrétní inspiraci, která se zobecněním stává i jeho vlastním problémem. Naléhavé atmosféra buduje širší rámec, který po jeho přijetí umožňuje sledovat fungování individuální a kolektivní paměti a pracovat s událostí jako s novým mýtem.

Richard Healy pracuje v poměrně úzkém rozpětí geometrické abstrakce a užité grafiky a designu. Tento v Londýně žijící umělec nachází v tomto relativně omezeném průzoru neomezený myšlenkový zdroj a možnosti formálního využití. Je fascinován novou energií starých geometrických směrů a pop a op-artu a zároveň s nimi zachází obezřetně a s plným vědomím jejich limitů. Důsledným formálním uplatněním geometrických principů odvádí diváka od retro zábavy na scestí abstrakní frustrace.
Neexistence vyššího ideálu a konzumní podstata naší společnosti, která je využívána jako nástroj k jejímu zpětnému ovládání, vytvářejí až paranoickou představu světa stojícího na konspiračních systémech či okultismu. Tyto iracionální koncepce využívá jako silný estetický zdroj pro své instalace londýnský umělec Timothy Roberts. Podivnou mixáž pomyslných či skutečných kultů a rituálů staví jako živelný protipól pragmatismu globální ekonomie a falešnému altruismu provládní ekologie. Destrukcí klasického sochařského žánru alegoricky napadá a zpochybňuje současné „demokratické“ hierarchie hodnot a upozorňuje na skryté a syrové spodní proudy, které pronikají i do jeho poněkud brutální asamblážové techniky.

Matěj Smetana žijící v Praze se zamýšlí nad důvodem umění, funkčností formy a jejím vztahem k obsahu. Eventualitou  konce umění se epizodně zabýval například v komiksu, který se odehrává po jaderné válce –Poslední malíři. V jedné z jeho nejznámějších prací, v animovaném filmu Je to jenom film, vyprázdněnost formy i obsahu reaguje na sytost hororového filmového obrazu. Film vznikl mechanickým obkreslením a zanimováním několika kultovních hororových trailerů. Jinou konečnou variantou je roztočená silueta Hradčan – Hradčanoid. S nekonečností naopak zachází prostřednictvím fraktálových animací.

Erik Tode se věnuje téměř výhradně kresbě, velkoplošné i menším formátům. Exotismus zakomponovaných atributů africké kultury hovoří o proměně vnímání exotiky ne jako něčeho fascinujícího a cizího, ale něčeho paralelního. Pro Todeho je to jedna z možností. V prolnutí africké a západní kultury hledá chybějící články západoevropské společnosti. Podobným paralelním světem, do kterého promítá svou realitu je armáda. Společnost fungující na specifické organizační struktuře, kterou autor přetváří v duchu svých romantických a estetických potřeb.

Charlie Tweed žije v Londýně, ale konstruuje si i jiné světy a jiná alterega. Tváří se pragmaticky ve fiktivním předapokalyptickém světě. Zneužívá vědeckých materiálů ke konstrukcím hypotetických scénářů budoucnosti, k jakýmsi předčasným návodům na možné přežití. Recyklované filmové a zvukové koláže, navíc znejasňováné simulovaným mechanickým poškozováním, mísí s vlastním filmovým materiálem. Pomocí sugestivní nálady melodramaticky zpřítomňuje moment celosvětového kolapsu vědy, techniky, ekologie a celé civilizace.

S civilizačními a kulturně populárními produkty, jakými jsou sentimentalita a glamour emocionalita pracuje Conrad Ventur, umělec žijící střídavě v Londýně a New Yorku. Pro své práce používá různá média – především videoinstalaci a kresbu. Vždy vychází z konceptuálního základu, ale dokáže odvést pozornost diváka až k romantickým náladám. Je také vydavatelem uměleckého šestiměsíčníku Useless. Zajímá se o původní hudební performance určené pro televizní vysílání, stahuje je z YouTube a staví pro ně nové scény, nové prostředí a prezentuje je jako kaleidoskopickou mozaiku, která má být silně emocionální vzpomínkou, oživením a pomníkem dané události.  Na výstavě prezentuje videoinstalaci Strange Fruit, která je věnována Billie Holiday. Neméně důležité jsou samozřejmě historické důvody vystoupení Billie Holiday v roce 1939: Barney Josephson, zakladatel prvního integrovaného nočního klubu Cafe Society v Greenwich Village v New Yorku, seznámil Billie Holiday s touto písní, kterou napsal jako protest proti rasismu a lynčování na jihu USA,  vysokoškolský učitel Abel Meeropol.

George Young, další umělec žijící v Londýně, rovněž podlehl vědomé fascinaci vědecko-technickou iluzí a spojuje ji s krásou dekonstrukce obrazu jako uměleckého důkazu. Zatímco jeho kresby a malby na papíře se symbolickými, vědeckými a utopistickými obsahy překrývá stavebními prvky fyzického obrazu, skutečná utopie se odehrává v relativizaci obrazové ikony, která sice obnaží některé nové způsoby pohledu, ale nakonec se zdá, že se opět vrátí k sebe sama.

Výstava So Much More záměrně nechce klást požadavek naplnění určitého námětu či zadání na jednotlivá díla, spíše se pokusí, aby naplnila svou koncepci jako celek, tedy ne prostřednictvím ilustrativního vystavení jednotlivých exponátů.