KT / Galerie MeetFactory / Smích a zapomnění

Kurátorka: Olga Stefan
Vernisáž: 8. 9. 2016, 19:30
Výstava trvá: 8. 9 - 13. 11. 2016
Umělci: Esther Shalev-Gerz, Dor Guez, Clemens Von Wedemeyer, Agnieszka Polska, Sarah Sweeney, Nedko Solakov, Himali Singh Soin, Sophie Calle, Kateřina Šedá, Hito Steyerl, Dorothy Iannone, Dread Scott, Adam Vačkář, Dan Acostioaei
Architekt výstavy: Lukáš Machalický  

Smích a zapomnění je skupinová výstava zkoumající ohebnost paměti, bolest smíchu, vztah mezi veřejným a soukromým životem a klamnost lidských vztahů, přičemž si jako východisko bere dílo Milana Kundery Kniha smíchu a zapomnění, kterou autor napsal v roce 1978 a vydal během svého exilu v Paříži. Zúčastnění umělci oslovují témata smíchu, zapomínání, lásky, lítosti, andělů (symbolů totality) a hranic, která se v Kunderově textu rozvíjejí hudební metodou refrénu (opakování). Na výstavě jsou tato témata zpřítomněna prostřednictvím rozšířených projektů videa a fotografie, kde se odráží vztah těchto médií ke konstruování a přeměňování historie, k vyvolávání afektových reakcí nebo ke skutečné dokumentaci minulých zkušeností.  

Architektura Galerie MeetFactory byla pojata tak, aby nás přirozeným způsobem vedla z jednoho prostoru do druhého, kde jsou díla uspořádána ve volně tematických uskupeních a kde díky jejich vzájemné blízkosti vznikají další významy spolu s tím, jak plynule procházíme mezi porézními „mantinely“ vymezujícími prostor, které, spíš než aby oddělovaly, nám připomínají omezení i možnosti, jež hranice představují.  

Jako je tomu s kategoriemi v naší současné společnosti, stejně tak na výstavě jsou hranice, které oddělují umělecká díla vycházející z těchto konkrétních témat, neostré, je to spíš metafora hranic, které se mají překročit, a odpor k totalitárnímu vnucování jediného významu, který má být vyjádřen. Tudíž se tato díla, původně rozdělená podle šesti témat, jak bylo uvedeno, rovněž překrývají a přecházejí jedno do druhého.   

V první místnosti řeší Nedko Solakov, Dor Guez a Esther Shalev-Gerz čas a dějiny, někdy prostřednictvím osobních příběhů. V díle Replacement se Solakov zabývá změnou politického systému v Bulharsku. Video, které připomíná historii mauzolea nejvyššího komunistického předáka, jež bylo postaveno za šest dnů, dobu, po kterou trvalo převezení těla tohoto muže z Moskvy, kde zemřel, do Sofie, rovněž zkoumá zásluhy nového politického řádu. V roce 1999 dala demokratická vláda budovu strhnout ve snaze o vymazání tohoto úseku historie země. Solakov pohybuje kamerou v jediném záběru kolem dokola prázdného prostoru, což překrývá historickými černobílými fotografiemi těchto míst, aby ukázal kontrast a možná i upozornil na chybějící ideologickou náhradu.  

Nostalgia Nedko Solakova se týká osobní vzpomínky, kdy porovnává své staré hubené já z fotografie na poličce své dcery se svým současným já, které je starší, korpulentnější a které zažilo zhroucení komunistické ideologie a zavádění kapitalismu, z čehož měl autor jako umělec prospěch. Jestliže nás někdy „druh zapomínání motivovaný potlačením“, jak říká Freud, vede k nostalgii dokonce po těžkých časech, potom je to většinou proto, že si uvědomujeme míjení času a touhu po ztraceném mládí.  

Rovněž formou osobního vypravování odhaluje Dor Guez málo známou kapitolu z koloniální minulosti Izraele – o jeho represívním vztahu k palestinské křesťanské menšině, menšině v menšině, jejíž osud v jakýchkoli oficiálních historických podáních téměř zcela chybí. V díle 40 Days dokumentuje Guez, jak jeho palestinský dědeček líčí některé události roku 1948, v Izraelské válce s okolními arabskými zeměmi, které Izrael napadly, když po Rezoluci OSN o rozdělení Palestiny okupovaly Izraelské obranné síly IDF město Lodd, které by bylo v Palestině, a až na nepatrné výjimky vyhnaly jeho arabskou populaci, přičemž ti, kterým bylo povoleno zůstat, museli opustit své domovy a najít si jiná bydliště. Poté město zabrali židovští uprchlíci, kteří byli sami vyhnáni z arabských zemí. Dílo tak poukazuje na cyklus násilí, vysídlování a neustále se měnících hranic.  

V díle Inseparable Angels: An Imaginary House for Walter Benjamindokumentuje Esther Shalev-Gerz cestu taxíkem z Výmaru do koncentračního tábora Buchenwald. Obě místa jsou pouze 10 km vzdálena, ale cesta není jen zeměpisná – je také duchovní, z centra německého osvícenství (Goethova a Schillerova domova) do hlubin jeho mravní zkázy. Tento extrémní morální posun v čase je zde zastoupen dílem Paula Klee Anděl dějin (Angel Novus), jehož reprodukci měl Walter Benjamin stále u sebe v době svého putování Evropou, kdy si hledal nový domov poté, co v zemi, kde dosud žil, nastoupili nacisté k moci. Průběh videa, stejně jako paměti samotné, je kostrbatý a přerušovaný hlasem, který předčítá texty od Benjamina, Kafky a dalších, jejichž fotografie se objevují spolu s videem.  

Z této místnosti můžeme proklouznout hranicemi do prostoru nalevo, nebo pokračovat rovně. Velká místnost vlevo představuje díla, využívající obrazu k odkazům na historické a osobní zapomínání, zatímco díla v místnosti přímo před námi se týkají zapomínání v umění. V díle Lovely Andrea zkoumá Hito Steyerl epizodu v ženině minulosti, kdy byla bondage performerkou během svých univerzitních studií v Japonsku. V tomto videu hledá Andrea obrázek z oné doby a vyvstávají otázky: Stalo se to vůbec? Je na fotografii, kterou nakonec nachází, skutečně ona? A protože je bondage aktem získávání rozkoše ze submisivního postavení, kdo má nakonec moc, ten, kdo se záměrně vzdává kontroly, nebo ten, jemuž je dovoleno (za peníze, z lásky nebo pro potěšení) to přijmout? „Některé lidi je třeba spoutat, aby se osvobodili.“  

Archiv 100 obrázků Dreada Scotta z různých komunistických revolucí v dílech Let 100 Flowers Blossom / Let 100 Schools of Thought Contend, je zde umístěn spolu s vázami čerstvých květin, čímž vytváří jakýsi pomník, jako hrob, těm okamžikům, které by časem mohly být nadobro vymazány z historie, a manažer výstavy, který musí květiny vyměňovat, se stává svědkem.  

Digitální zapomínání je ilustrováno v díle Sarah Sweeney The Forgetting Machine aplikací, která s každou svou další obnovou maže předchozí zobrazení. Tak jako vzpomínky samotné se obrázek na aplikaci s každým dalším opakováním zhoršuje a mění, spíš než aby se posiloval ten původní. Naše porozumění vlastní minulosti je rovněž tvárné a proměňuje se, jak se mění náš vztah k minulosti v závislosti na naší časové perspektivě a životních zkušenostech.  

V prostoru s díly Dorothy Iannone a Adama Vačkáře vystavuje také Agnieska Polska, která se rovněž zabývá zapomínáním ve svém animovaném videu The Forgetting of Proper Names, nazvaném podle Freudova eseje, který je čten jako mluvený komentář na pozadí. Jako Freud analyzuje naši tendenci k zapomínání jmen a jejich nahrazování jinými, jsou autorčiny fotografie slavných uměleckých děl přesazeny do jiného kontextu a manipulovány tak, že už si nedokážeme vybavit, kdo je autorem těchto jednotlivých děl, čímž se utváří změněná verze událostí.  

Osobní příběh, jak je přítomen v mnoha dalších dílech výstavy, je technikou konfrontace s historickým zapomínáním a instalace Adama Vačkáře představuje archív předmětů, které patřily jeho prarodičům z obou stran, včetně hudebních kompozic jednoho z dědečků, které autor nalezl na ebay, dopisů, fotografií atd. Prostřednictvím těchto předmětů se dozvídáme o turbulentní mikro-historii válkou zničené Evropy. Adam se tu stává kurátorem životů svých prarodičů a jejich migrace přes přesouvající se hranice.

Pomocí humoru, který je další stránkou zapomínání, se dokážeme vypořádat s traumatem, ale tentokrát tak, že se budeme distancovat a necháme bolestné události, aby existovaly mimo nás, jako kdyby se staly někomu jinému. Humor je také politickou zbraní – otřásá pečlivě konstruovaným obrazem mocných a odhaluje skrytou pravdu. Hito Steyerl, Dorothy Iannone a Nedko Solakov přistupují k historii a paměti s humorem. November Hito Steyerl vypráví příběh Andrey Wolf, autorčiny kamarádky z dětství, která se stala revoluční bojovnicí Dělnické strany Kurdistánu PKK a byla zabita Tureckými jednotkami operujícími v této zemi. Její vyobrazení se po celém světě stalo symbolem revoluční levice a plakát s ní jako mučednicí se dokonce objevil v jistém kině v Japonsku, když tam Hito Steyerl točila svou Lovely Andrea, hrdinčino alter ego během jejího „bondage“ období. Prostřednictvím filmu, který obě přítelkyně společně natočily v době dospívání v juxtapozici s filmem z období po Andreině smrti, kdy její obraz využili jak PKK, tak Turecká / Německá vláda, vypovídá November o tom, jak může být obraz (fotografie i vykonstruovaná osobní identita) manipulován a opatřen symbolickým významem ve službě protichůdným zájmům.  

S nespoutanou ironií líčí Iannone ve své The Story of Bern, autorské knize textu a kreseb, epizodu, kdy byla v Kunsthalle Bern, v době legendárního kurátora Haralda Szeemanna, zavřena důležitá výstava policií kvůli obvinění z pornografického obsahu děl. Příběh nicméně odhaluje mnohem více o sexismu a mocenských vztazích, solidaritě a jejím nedostatku, stejně jako o konfliktních osobních zájmech v uměleckém světě, o tématech, kterých by se většina raději nedotýkala, a tak pokračovala v politice zapomínání v umění i v životě.  

Hranice, ta fyzická i metaforická, je předmětem díla s ruským názvem Otjezd od Clemense Von Wedemeyera. Masová migrace z Ruska do Německa na počátku 90. let 20. století a často nejasné rozlišování mezi realitou a fikcí tvoří součást von Wedemeyerova zkoumání hranic, které jsou překračovány, což je dnes téma zaznívající s novou naléhavostí a je rovněž podtextem děl většiny ostatních umělců, stejně jako boj o moc a kontrolu.  

Historické zapomínání je ještě jednou zkoumáno prostřednictvím osobního příběhu. Tentokrát se Dan Acostioaei, pocházející z Iasi, města, jehož populace byla před válkou z 50 % židovská, zabývá představami o Židech v současném Rumunsku, kdy se tento diskurs odvíjí v těžkém rámci legionářských sympatizantů, antisemitismu nebo extrémní nevědomosti.   

Exquisite Pain od Sophie Calle, Follies od Himali Singh Soin a Normální život Kateřiny Šedé se věnují lásce a zapomínání, což se často pojí s lítostí a ponížením. Exquisite Pain je autorská kniha vyprávějící příběh rozpadu autorčina milostného vztahu v Indii, kde se milenci měli setkat. On se nikdy neukázal a neměl odvahu vysvětlit, proč. Sophiina muka z této ztráty lásky a z velké zrady jsou vyjádřena ve dvou částech knihy: první se odehrává před rozchodem, druhá po něm. Na každé stránce této druhé části umístila Calle fotografii svého hotelového pokoje, kde pochopila, že její láska byla iluzí, a vedle klade textové popisy od svých přátel a kolegů, líčící nejbolestnějších zážitky v jejich v životě. Opakování fotografie spolu s příběhy o neštěstí druhých se stává pro Calle ozdravným mechanismem, a tak je schopna se posunout dál. Dílo Follies od Himali Singh Soin, pojmenované podle architektonických prvků oblíbených v 18. století, které neslouží žádnému účelu, nýbrž jsou čistě dekorativní, je sérií dvaceti milostných dopisů, adresovaných ozdobným prvkům ve dvaceti pařížských městských obvodech. Dopisy jsou umístěny k těmto prvkům ve francouzském překladu pořízeném Googlem a ponechány pro kolemjdoucí, aby je nacházeli na ulicích a veřejných prostranstvích. Na výstavě získává projekt další význam v kontextu Kunderova románu, který začíná povídkou Milostné dopisy. Jak vyjádřit cit slovy? Neztratí se vždycky něco, když se city vysloví? Ale láska je riziko, dobrodružství, neplánované setkání, jak nám říká Alain Badiou, a přece časem může také pominout a zanechat po sobě jen slova a své stopy.

Normální život je autobiografická kniha a série kreseb vytvořených babičkou Kateřiny Šedé pro Katčinu malou dcerku Julii. Babička vypráví o válce, o životě za komunismu, a proč dává přednost komunismu před současnou kapitalistickou realitou. Kateřina vídala svou babičku jen jednou v roce, o Vánocích, a lítost, kterou cítila nad tímto nedostatkem kontaktu, ji vedla k tomu, aby babičku požádala o účast na tomto projektu, který je jistým druhem láskyplného dopisu malé Julii – ta nikdy nemůže poznat tuto minulost jinak než skrze subjektivní vyprávění své prababičky.  

Když volně procházíme výstavními prostory a zakoušíme díla jednotlivě i ve vzájemných vztazích, můžeme uchopit celou škálu prvků utvářejících lidský úděl, přičemž jsou odhalovány mnohé mechanismy, které používáme, abychom si zkonstruovali vlastní skutečnost. Jsme konstruktéry pravd používaných jako nástroje kontroly a moci. Většina vystavujících umělců nahlíží do vlastních životů, aby tyto pravdy zkoumali a rozvraceli oficiální verze příběhů. Vedle toho přistupují také k dalším tématům existenciálního významu. Někteří pojednávají témata lásky a smíchu jako nástroj odporu tváří v tvář útlaku („Láska je neustálý výslech“), zatímco jiní je připojují k aktu zapomínání: Dokonce i vzpomínky na ty, které jsme milovali nejvíce, začínají časem blednout a smích pomáhá vypořádat se s traumatem – je to zbraň i lék. “…v tomto extatickém smíchu ztrácí veškerou paměť, veškerou touhu, volá do bezprostřední přítomnosti světa a nic víc vědět nepotřebuje.“  

Politické a historické zapomínání je konfrontováno s odhalováním či jasným pojmenováním minulých událostí, které jsou pro naši současnou představu o národě či o sobě samých nepohodlné. Jedna představa je zpochybňována jinou, reálnější.  

Boj o moc, který je hnací silou většiny lidského jednání, se rozehrává na interpersonální, politické a globální úrovni. Je vláknem, které propojuje celou výstavu. Vidíme, jak se manifestuje v milostných vztazích, když se snažíme pomstít naše pokoření („Když zmizí iluze absolutní totožnosti, stává se láska trvalým zdrojem velké trýzně, které říkáme lítost.“), nebo v totalitních režimech, které rovněž využívají ponižování jako nástroj kontroly, spolu s historickým zapomínáním a zakazováním svobodného myšlení. Ale tento boj o moc existuje také v našem odmítání přizpůsobit se či akceptovat dané pravdy, čímž si získáváme zpět moc od Moci, je přítomna v našem „NE“.  

Na výstavě, která následuje, se snažíme odhalovat, jak je „boj člověka proti moci bojem paměti proti zapomínání“.     
                                         
                                          (citáty z díla Milana Kundery)    

 Výstava v Galerii MeetFactory je adapatací expozice, která byla poprvé představena během Bucharest Art Week v říjnu 2015.      

Otevřeno denně od 13 do 20 hodin a dle večerního programu. Vstupné dobrovolné.   

---

Kontakty a více informací: 

Šárka Maroušková → PR Manager
  +420 723 706 249
sarka.marouskova@meetfactory.cz    


MeetFactory je v roce 2016 podporována grantem hl. m. Prahy ve výši 10.000.000 Kč.
KT - Smích a zapomnění.pdf