Rainald Goetz: Pevnost DERNIÉRA

MINULOST SI NEPŘIPOMÍNÁME PROTO, ABY SE NEOPAKOVALA, ALE PRÁVĚ PROTO, ŽE SE OPAKUJE (režisér nové inscenace Pevnost Miroslav Bambušek v rozhovoru s dramaturgem Matějem Samcem)   Už počtvrté režíruješ v MeetFactory. Tentokrát přicházíš s českou premiérou textu německého spisovatele Rainalda Goetze Pevnost z roku 1991. Čím tě text vzrušuje a o čem hlavně pro tebe vlastně je?

Text nebo hra slov je to spíš... jestli je Rainald Goetz něčím skutečně vyrušujícím tak je to razantní lyrika, kterou autor v textu přináší. Lyrika, která vyrůstá v básnických obrazech... ze slov... autor chápe slovo jako zbraň... která tě ovládá, která tě proměňuje. Slovo jako křídlo, slovo jako pouto... slovo jako příležitost k vytvoření obrazu... takže tohle je na něm zásadní... a pak taky ten podstatný nadhled nad slovy jakožto balastem beze smyslu... který už ani snad není komunikací, nýbrž prostorem Ničeho.

Vlastně půjde o první uvedení Pevnosti mimo Německo. Odkazy na německé dějiny a německou paměť text doslova kypí. Proč podle tebe může rezonovat právě u nás?

Text v originále reáliemi sice „překypuje“, ale není to to, oč v něm jde... to, co je podle mne podstatné, je skutečnost, že hra ukazuje nebo umožňuje uvidět propast, která vězí mezi slovy a pamětí... nebo chceš-li mezi naším současným jednáním a vzpomínáním na minulost, která se zdánlivě ponořila do nepaměti. A to je obecná linie, která mě na tom velmi zajímá a je podle mě zásadním poselstvím textu... Hra s minulostí totiž nepracuje jako s čímsi zahozeným, pohřbeným. Hra jednoduše řečeno říká, že minulost si nepřipomínáme proto, aby se neopakovala, ale právě proto, že se neustále opakuje. Všichni ti mrtví sice mlčí, ale jsou stále s námi, mluví k nám tím svým mlčením... které k nám může doléhat, když se otevřeme a přestaneme žvanit. To je jedna věc, druhá pak, co se stane, když si minulost připomínáme pravidelně, poslušně... pořád stejnými slovy a pořád těmi stejnými oslavami a články v novinách. Omrzí se nám... stane se nám všední... zapadne, přestane být uprostřed velkohubého vzpomínání... zvláštní paradox, na který Goetz upozorňuje. To jsou podstaty hry.

A jaké jsou dnes podle tebe zajímavé aspekty našich vztahů k Německu a Němcům?

Nevím jaké jsou obecně české aspekty vztahů vůči Němcům. Asi trapné, plné předsudků , nepochopení a nevzdělanosti. Navíc jiné je vnímání těchto vztahů v Sudetech a jiné je to v Praze, já můžu mluvit jenom za sebe... já vnímám Němce a německý duch pro nás jako zásadně konstitutivní, určující a pozitivní, ať je to věda, kultura nebo třeba účetnictví. Ano, Němci byli naši bratři a stali se z nich sousedé... i v tomhle uzlu žijí mrtví, kteří se chtějí vyslovit...a činí tak a činit budou, ať se nám to líbí, nebo ne...
Originál Goetzovy Pevnosti má v skoro 400 stran. Vytvořils úpravu, která ji silně redukuje. Podle čeho jsi ve své úpravě postupoval?


  Šel jsem po podstatě všech těch slov, kterými se Goetz tak krásně zaklíná. Ale hlavně po podstatě hry. Ale to je jen půlka té práce; ta druhá je zhmotnění té podstaty... a to je práce pro celý inscenační tým, především ale pro herce, Milana Stehlíka, Petra Čtvrtníčka, Doru Bouzkovou, Jana Lepšíka, Jiřího Černého, Tomáše Bambuška a Richarda Němce. Určitě je občas obtížné se v tomto materiálu vyznat, musíš jako režisér dost často stavět mosty ve vzduchu, bez možnosti se o cokoli opřít. Ale inscenace jde k podstatě originálu, k situaci lidí kteří se zabývají minulosti v rámci jistého pošahaného kolokvia, které je vysíláno do celého světa, k situaci lidí, kteří si staví pevnost ze slov, aby k nim nedolehla podstata, to křičící ticho mrtvých...
Tvorbu Rainalda Goetze sleduješ už delší dobu, objevil jsi ho už dávno. Vlastně jsi část z jeho Svaté války použil ve své inscenaci Útěcha polní cesty. Kromě Svaté války byl do češtiny přeložen ještě jeho Jeff Koons.Žádný z těchto textů u nás rovněž nikdo neinscenoval. Jak jsi ho objevil?

Byl jsem asi před deseti lety na čtení této hry v Setuze v Ústí nad Labem, asi jsem se tam v té době vyskytoval... to scénické čtení s herci Činoherního studia režíroval můj kamarád režisér Thomas Zielinski, bylo to povedené... a text mi rezonoval... autor mi zůstal v hlavě.
Proč ti byl blízký?

Protože je v psaní svobodný... myslím že i třeba Egon Tobiáš by z něj měl radost...

A proč myslíš, že si ho u nás zatím nikdo jiný nevšiml?

To si opravdu nedovedu vysvětlit.
Goetz se kromě jiného hodně odkazuje na hru "Přelíčení" od Petera Weisse ze šedesátých let. To je dokumentární drama, které je vlastně dramaturgických výběrem ze soudní síně tzv. Frankfurtských procesů, kde koncem 50. probíhal soud s nacistickými zločinci. Weissovo Přelíčení u nás také nikdy nebylo uvedeno. Jak moc je pro tebe odkaz na Weisse pro práci s Goetzem důležitý a jak s ním pracuješ?
Weiss je důležitý, protože nese upřímnost. Jeho hra je cenná a měla by se u nás udělat, protože ukazuje hrůzy plynových komor a celé té likvidační mašinérie nebývale krystalicky čistě. Ukazuje přísnou organizaci a vyladěnost, jak říkáš, je to hra která pojednává o procesech s nacistickými zločinci... čteš v té hře věci, ze kterých se ti chci zvracet... autor si nic nevycucal z prstu jen to prostě zachytil... V Goetzově hře je tomu úplně jinak... zde hlavní roli hraje zábava, bulvár a ničemnost přeinformovaného světa... toho světa rozmělňujícího jakoukoli upřímnost, toho našeho světa. U Goetze jsou hlavními postavami ti, kdo slaví výročí Křišťálové noci a tančí na bezejmenných hrobech... Goetz tak reflektuje naši současnost, která je většinově povrchní a ztracená. Ale i v tom je Goetz upřímný stejně jako Weiss ve svém Přelíčení... toto jsou také důvody proč tato inscenace bude taky dost veselá!